Systém práva ve středověku

Oproti současnosti, která si zvykla členit právo na odvětví, podle oblasti, která je jím upravena (trestní právo, pracovní právo...), středověké právo takovéto členění až na malé výjimky (horní, viniční právo) neznalo. Základem středověkého práva byly tři velké systémy, které fungovaly na území každého státu vedle sebe a platily pro různé skupiny obyvatelstva. Bylo to právo zemské, městské a právo církevní.

Právo zemské

Nejstarší právo, bylo právo zemské. Zemské právo zároveň bylo jakýmsi předchůdcem práva ústavního – upravovalo i otázky státoprávní. Zároveň však zemské právo upravovalo trestní, majetkové, dědické – tedy obecně hmotně právní záležitosti ze všech dnešních právních odvětví, navíc však také předpisy procesně právní. Zemským právem se řídila, nebo přesněji řečeno tomuto právu podléhala šlechta a obecně svobodní lidé, proto se též někdy označuje pojmem šlechtické. Zemské právo bylo právo zvykové. Nebylo tedy původně nikde kodifikováno. Vycházelo z dávné praxe (např. Právní kniha Ondřeje z Dubé z konce 14. stol. se odvolává slovy, že „již za časů Přemysla oráče platilo, že...“). Ke kodifikaci zemského práva v českých zemích dochází skutečně až Vladislavským zřízením zemským na samotném konci 15. stol. Veškeré dosavadní pokusy panovníků (za připomenutí stačí Majestas Carolina, o níž Karel IV. musel před šlechtou prohlásit, že jediný její exeplář shořel), narážely na prudký odpor šlechty. Vágnost obyčejového práva jí totiž ve sporech s panovníkem nesmírně vyhovovala a leckdy umožňovala jednotlivé obyčeje pozměňovat a upravovat, jak se zrovna hodilo. Zemské právo té doby je nám známo především ze soudních spisů, jednak z tzv. právní knih. Právní knihy, na rozdíl od kodifikací, jsou sepsáním práva pořízeným pro soukromé účely a nemají proto obecnou závaznost jako kodifikace. Podobu (ovšem neúplnou) zemského práva z přelomu 13. a 14. stol. máme tak zachycenu v tzv. Knize Rožmberské.

Právo městské

Spolu s rozmachem měst ve 13. stol. se v našich oblastech začíná objevovat nové právo, právo městské. Jeho vznik můžeme do velké míry spojit s příchodem kolonizátorů ze zahraničí, především z německy hovořících zemí, v menší míře pak i z Francie, popř. odjinud. Hospodářství a tržní ekonomice měst nevyhovovaly původní obyčeje, které vznikly ve společnosti orientované především na zemědělství. Zároveň se projevila autonomizační snaha nových osadníků, omezit moc královských úředníků nad jejich osadami. Základem každého městského práva bylo privilegium (privilegia), které udělil panovník měšťanům. Tato privilegia nebyla dílem panovníka, naopak, jejich autory byli zpravidla právě měšťané, kteří je navrhli a žádali o jejich udělení. Tato privilegia měla za úkol vymezit městu a jeho obyvatelům „životní prostor“ – vymezovala tedy vztah města ke královským úředníkům, okolní šlechtě, ostatním městům a jejich obyvatelům, církevním statkům a také vůči skupinám obyvatelstva, pro které platila zvláštní privilegia a předpisy (především vůči Židům). Toto vymezení se týkalo především výkonu soudní pravomoci a rozsahu samosprávy. tento rozměr, bezesporu nejdůležitější, je však dnes často zastíněn rozměrem ekonomickým (právo mílové, právo trhové,...). Jestliže zde existuje určité jednotné právo zemské, tak opět až do 16. stol. nemůžeme hovořit o jednotném právu městském. V počátcích každé město mělo své právo, které bylo odlišné od ostatních měst. Tato první městská práva vycházela především z práva, které si s sebou přinesli kolonisté. Úzká vazba kolonistů na jejich rodnou vlast umožňovala, že vyskytl-li se v nově vzniklém městském právu nějaký problém (zpravidla v nějakém soudním sporu), bylo ono zahraniční město žádáno o radu. Takto vznikly „rodiny městského práva,“ kdy od jednoho městského práva „mateřského“ jsou odvozena práva v dalších městech. Nebylo však podmínkou, že se musí převzít celé právo. Např. Brněnské právo vzniklo kombinací práva Vídeňského s právem Jihlavským, nicméně Vídeňské právo bylo převzato ve větší míře. Území našeho státu můžeme rozdělit na oblast ovlivněnou saským právem, též častěji nazývaným právem Magdeburským (v obecnosti sever a severovýchod státu) za jehož základ můžeme považovat tzv. Sachsenspiegel (Saské zrcadlo – právní kniha z 1. pol. 13. stol.) a oblast ovlivněnou Norimberským, potažmo Vídeňským právem (vychází naopak mimo jiné ze Schwabenspeigelu – Švábského zrcadla, o něco mladší než zrcadlo Saské, typické pro něj je vliv římského práva). Postupem času a za silného tlaku panovníka (šlo de facto o zásah do suverenity státu), se vytvořila mateřská města v samotných českých zemích. Nejznámější české rodiny byly: Pražská (Staré město Pražské – střední, jižní, západní a částečně východní Čechy), Brněnská (Brno, prakticky celý jih a střed Moravy), Jihlavská (Jihlava, postupně zatlačena Brněnskou, ale Jihlavským právem se např. řídil i Německý Brod a jiná města na Vysočině) – všechny tyto rodiny vycházely z práva Norimberského Ze Magdeburského práva naopak vycházela právní rodina Litoměřická (sever a severovýchod Čech) , nebo Hlubčická (sever Moravy, postupně zatlačena expandujícím Brněnským právem). Hradec Králové patřil do rodiny Litoměřického práva, přičemž sám se stal „mateřským“ městem pro Litomyšl, která převzala jeho právní systém.

Městské právo nejlépe reagovalo na realitu společenských vztahů, zejména v oblasti ekonomické. Proto se také projevilo jako nejprogresivnější a postupně zatlačovalo původní zvykové právo zemské. Toto právo, které vzniklo v královských městech tak pro svá poddanská města začala přebírat i světská a církevní vrchnost. Tak např. Jihlavské právo převzal Německý Brod, který patřil Lichtenburkům, nebo Brněnské právo naopak bylo převzato pro všechna panství Olomouckého biskupství. Aby se zamezilo „závislosti“ vrchnostenských přísežních (konšelů) na přísežních mateřského města královského, kteří byli pro větší zkušenosti často žádáni o radu, či stanovisko, vytvářela někdy vrchnost vlastní „odvolací centra,“ a teprve když ani ta si s daným problémem neporadila, obracela se pak tato města k mateřskému městu o radu. Zde je třeba zdůraznit ono slovo „rada“, či „stanovisko.“ Jako odvolací instance totiž mateřská města nefungovala, s výjimkou práva saského. U měst řídících se saským právem navíc nadále zůstávaly silné vazby na Německo, a to včetně možnosti odvolat se k soudu Magdeburku.

Církevní právo

Vedle těchto právních systémů existovalo ještě právo církevní. To upravovalo především právní postavení příslušníků, popř. poddaných, církve a jejích institucí, na druhou stranu zasahovalo i do záležitostí ostatních skupin obyvatelstva a to zejména v otázkách víry a ve věcech týkajících se manželství. Zde jde především o otázku uzavření a naopak zrušení manželství. V prvém případě je třeba poněkud poopravit obecný názor, že muž a žena spolu mohly žít pouze jako manželé, v průběhu 14. stol. se dosti často objevují i případy, jež bychom dnes označili jako „nesezdané soužití.“ Je však pravdou, že takovýto partneři byly leckdy vystaveni trestům a různými způsoby k manželství nuceni. A když už jednou manželství vzniklo, jen těžko jej šlo zrušit dřív nežli „je smrt nerozdělí.“ Prakticky jedinou možností bylo prokázat, že manželé jsou v příbuzenském poměru, popř. že jeden z manželů není s to dostát hlavnímu účelu manželství, tedy zplodit děti. Často církevní soudy řešily i domácí spory mezi manžely, jejichž obětí byla zpravidla žena. Avšak i za této situace neumožnily zánik svazku. Např. když si jedna z žen stěžovala, že jí muž napadl a způsobil četná zranění sekerou, soudy mu pouze uložily pokání a na příště nakázaly nepoužívat při mlácení ženy nástroje železné, nýbrž maximálně dřevěné. Nelze se v této souvislosti nezmínit i o působení inkvizice. Jakkoliv je tato známa především jako pojem pozdějších dob v souvislosti s bojem s čarodějnicemi, objevuje a funguje na našem území již v 13. a 14. stol. Významně např. zasahuje v této době např. proti Valdenským, kteří se k nám dostaly z území říše a usídlili se na Třeboňsku a Jindřichohradecku.

Fungování středověkého práva, výkon soudní moci

Složitost právního systému středověku nejlépe vyniká v souvislosti s výkonem práva na jednotlivých územích. Výkon soudní moci byl jedním z královských regálů (bannů), neboli výlučných práv panovníka (podobně jako horní právo, mincovní, právo opevnění,...), který tak činil skrze své úředníky. Postupně během 13. stol. se panovník tohoto práva vzdával, což máme dokázáno jednak v městských privilegiích, jednak v imunitních listinách různým církevním institucím. Skutečnost, že obdobné materiály nemáme k dispozici z kruhů šlechty neznamená, že souvisí s problematikou gramotnosti. V laickém prostředím byla gramotnost mnohem nižší, proto se zejména šlechta spokojovala se zvyky a zárukami a teprve později došlo k listinnému zakotvení těchto práv. Výjimečně se panovník vzdal tohoto práva vcelku, často výkon soudní pravomoci zemským úředníkům tu v užší, tu v širší míře zůstal ponechán, často tak docházelo ke sporům a na příkladě města Brna vidíme opakované žádosti o zaručení výkonu soudní pravomoci městským přísežním (konšelům). Nejdéle si panovník ponechával výkon trestního práva, zejména pak práva hrdelního. Těchto práv se postupně panovník vzdává během 14. stol. Situace s výkonem soudní pravomoci a tím i s užíváním práva byla leckdy značně nepřehledná a složitá. Vezme-li královské město, pak v něm platilo městské právo. Často se však měšťanům podařilo vymoci, aby platilo i na statcích, které patřily městu, popř. měšťanům. Někdy dokonce i na pozemky, které měli měšťané pouze v pronájmu. Na těchto pozemcích také město vykonávalo svou soudní pravomoc (v rozsahu privilegií). Avšak ne bez výjimek. Již byla řeč o výkonu soudní moci královskými úředníky. V privilegiu pro věnná města daném Albrechtem Habsburským v Opatovicích r. 1307 tak byla pro podkomořího ponechána jurisdikce pro trestné činy falšování (podvod), znásilnění a násilný útok na majetek (násilný vpád do domu). Na církevní pozemky a osoby se však tyto toto právo nevztahovalo, popř. vztahovalo pouze omezeně, což pochopitelně leckdy vedlo ke značné rivalitě a sporům o kompetence. Podíváme-li se na příklad Hradce nad Labem (Hradce Králové), tak komenda Německých rytířů při kostele Sv. Jakuba, a spolu s ní i její poddaní, městskému právu nepodléhala. Tato situace také vedla ke sporům mezi řádem, jejich poddanými a městem. V r. 1364 tak zemský komtur umožnil poddaným řádu řídit se městským právem a nakládat se svým majetkem tak, jako by byli svobodnými měšťany. Zde je vidět další problematický bod a to hierarchie v rámci určitého právního systému. Jelikož komenda byla součástí německého řádu, byl jejím nadřízeným oprávněným k takovémuto rozhodnutí nikoliv biskup či arcibiskup, ale jen zemský komtur řádu. Nejčastější spory tak vznikaly především mezi šlechtou, respektive obecně vrchností, a městy. A nešlo zde o vrchnost, ale především o její poddané, neboť na ně se vztahovala logicky soudní pravomoc jejich pána. Jen velmi pozvolna se během 14. stol. prosazovala zásada, že osoba bude trestána soudem místa, kde se trestného činu dopustila. Vedle toho je na místě opět zmínit zvláštní skupiny obyvatelstva měst – Židy, kteří měli své vlastní soudy a jejich práva byla založena a podepřena privilegii panovníka. Tato privilegia měla charakter obecných, platila tedy pro všechno Židovské obyvatelstvo v zemi a veškerá vrchnost jím byla vázána.

Kunass de Salices Germanicae

Použité materiály: Adam, P.: Němečtí rytíři. Svitavy 1998. Brandl, V. (edd.): Kniha Rožmberská. Kritické vydání opatřené poznámkami a glosářem. Praha 1872. Domečka, L: Němečtí rytíři v Hradci Králové. Časopis společnosti přátel starožitností českých. Praha 1935, s. 29-34. Flodr., M.: Brněnské městské právo. Zakladatelské období (-1359). Brno 2001. Flodr, M. : Právní kniha města Brna z poloviny 14. stol. Brno 1992. Jan, L.: Vznik zemského soudu a správa středověké Moravy. Brno 2000. kol.: Dějiny hmotné kultury I/1, 2. Praha 1985. Roučka, B., Růžička, V.: Pracovní heslář českého právněhistorického terminologického slovníku. Praha 1975.