Hradecký dvůr Alžběty Richenzy

Hradecký dvůr Alžběty Richenzy

Rukověť turisty

O kurtoazii

Několik rad nejvyššího stolníka o tom, jak být oblíbeným společníkem a vítaným hostem aneb kapesní turistický průvodce neznalého návštěvníka akcemi skupiny Korouhev sv. Jiří
Případné dotazy lze směřovat na autora – nejvyššího stolníka: ok1ipv@seznam.cz

Věnováno nejen našim, ale i všem ostatním panošům, komorným a jiným nováčkům, „aby už nebyli dřeva“

Obsah:

S pomocí nejvyššího maršálka Její Milosti, pana de Merpins, mé drahé choti, paní z Posadowa, a s podněty od ostatních členů Korouhve dovolil si sestavit Petr Posadowski z Posadowa, nejvyšší stolník Její Milosti.

Drazí přátelé, se skupinou Korouhev sv. Jiří jsme absolvovali již řadu zajímavých akcí, na kterých jsme se snažili přiblížit dvorskému životu v době gotiky. Ať už jde o hostinu s přítomností královny, velký dvorský turnaj, loveckou kratochvíli či další, vždy jsme objevili spoustu detailů a naučili se mnoho nového. Protože jsme se nezúčastnili všech akcí všichni, protože jsou mezi námi nováčci, a konečně, protože na naše akce přicházejí i hosté z jiných skupin, kteří některé naše zvyky neznají, pokouším se zde v několika odstavcích shrnout základy chování v gotické dvorské společnosti tak, jak je praktikujeme, abychom na dalších akcích znali společně stejná pravidla, dokázali se podle nich řídit a již je jen vylepšovali. Snad vám moje rady pomohou být suverénními účastníky i těch nejhonosnějších dvorských kratochvílí.

Základní pravidla

Kurtoazie

Kurtoazie je soubor pravidel morálky a chování. Nejen chování pána k dámě, ale také o jednání pánů mezi sebou, o diplomacii, o jednání vítězů a poražených a podobně.

V následujících odstavcích se uvažuje kurtoazie nejvyšších společenských vrstev. Konkrétně osob, které pobývají na královském dvoře. Jedná se tedy o královnu, nejurozenější šlechtu, královské úředníky, jejich služebnictvo, případně další osoby, které se na dvoře Její Milosti vyskytují.

Základem jsou nejen pravidla, která jsme se snažili vyčíst z literatury, ale i ta, která jsme si stanovili sami mezi sebou a přijali je za normu.

Nikomu se nesnažíme následující pravidla vnucovat, ani si nemyslíme, že každý šermíř se má chovat právě takhle. Chceme jen ukázat každému, kdo se na naši akci dostane, s čím bude nezbytně konfrontován a ušetřit ho tak případných trapných situací, které by z neznalosti našich pravidel mohly vzniknout.

Urozenost a společenské postavení

Urozenost a společenské postavení je u dvora přesně dáno a je bezpodmínečně nutné je respektovat. Pokud se tak nestane, celá pečlivě připravovaná akce se rozsype jako domeček z karet. Každý svůj „stav“- své společenské postavení, dané postavou, kterou zastupuje, zná a chová se podle toho. Není pro nikoho hanbou být méně urozený, každý si tuto svou roli vybral, nebo je dána jeho možnostmi a schopnostmi a musí ji tedy respektovat. V době gotiky byla pro každého čest být příslušníkem svého stavu a mělo by to tak být i pro nás. Každý stav má své prvky v oblékání, chování a vztazích k ostatním, z nich by neměl vybočovat. Je třeba si uvědomit, že měšťan, páže či komorná nejsou postaveni naroveň pánům, páni královně, či měšťané šlechtě. To musí být vidět nejen v oblékání či doplňcích, ale především ve vzájemném chování a vystupování. Není takovou nehodou, když je komorná oblečená lépe než leckterá urozená dáma, je však smutné, když páže svou dvorností předčí a může učit rytíře.

Páni a dámy

Být rytířem neznamená jen umět bojovat, ale především umět sloužit dámě. Vždyť nebýt krásných dam, nebylo by pro koho bojovat a komu se dvořit.

Celý společenský život gotického dvora a zvláště pak dvora hradeckého, kterému vládne královna jako suverénní panovnice, je dán dvorným vztahem pána k dámě.

Hlavním úkolem a hlavní snahou vychovaného pána je nejen splnit jakékoli přání dámy, ale opravdu dokonale dvorný pán „dokáže splnit přání dámy ještě dříve, než ona je vysloví.“ Je nejen základní povinností, ale vizitkou a známkou vychovanosti každého pána, když umí projevit úctu dámě, když ji dokáže prokázat dvornou službu, ať už jde o dolití poháru, pomoc při nasedání na koně či prostá opora při chůzi.

Vede – li pán dámu, pak vždy po své pravé straně (po levé to nejde, tam je zavěšena osobní zbraň) obvykle tak, že svou vpřed nataženou pravou rukou podpírá dlaň dámě.

Pán vždy zdraví dámu, lehkou úklonou, lépe však tak, že pravou rukou uchopí její nastavenou pravou ruku a naznačí polibek (maximálně jen lehkým dotykem rtů), pak se samozřejmě musí sklonit více. Dáma pozdrav opětuje lehkou úklonou, případně pokývnutím hlavou. Pokud dáma nepodá ruku k polibku, pak pán zdraví jen úklonou. Nesmí se stát, že pán „se sápe po ruce dámy“ Pokud zdravíme vysokou osobu církevní (opata, biskupa, kardinála...) pak naznačíme polibek velkého prstenu, který nám nastaví. Jinak zdravíme úklonou.

Je základním pravidlem, že páni se k dámám chovají dvorně. Mezi urozenými pány se však jedná o společenskou samozřejmost a ani velmi dvorné chování nemusí znamenat, že pán se o dámu uchází. Dámy, pozor tedy na plané naděje. ( Tuto skutečnost poznamenávám pamětliv několika žárlivých scén a naopak uražených dam, které se bez znalosti pravidel kurtoazie ocitly ve společnosti pánů z Korouhve.)

Pážata, panoši a komorné

Nejurozenější pán a paní mívá na dvorské kratochvíli panoše či komornou. Je ctí pro každého urozeného mladíka či pannu stát se panošem nebo komornou urozeného pána. Pán totiž o panoše či komornou pečuje a díky němu se panoš nejen dostane do urozené společnosti, ale naučí se mnoho nového. Později „může takový panoš získati ostruh rytířských,“tedy stát se sám urozeným pánem. To se stává obvykle tak, že takový panoš uzná, že již ve službě získal dostatek zkušeností, má již dost vybavení i honosný oděv na to, aby mohl být pánem, získá svému pánovi za sebe náhradu – nového panoše a sám pak bývá pasován na rytíře a stává se pánem.

Pokud jde urozená společnost, bývá zvykem, že nejurozenější kráčejí na začátku následováni skupinou svých pážat, panošů a komorných jdoucích o několik kroků za nimi. Vyjímkou je osobní stráž. Pokud jde královna nebo vysoká osoba, kráčí její průvodce vedle ní a osobní stráž pak „právě šest stop za královnou“

Oslavovaní

Není mnoho pravidel, která by bylo třeba respektovat. Snad jen pár: „Královně se nevyká“ Ani žádným jiným velmi urozeným osobám. Králové jsou vyjímeční, jediní a proto se jim tyká. Stejně tak těm nejurozenějším šlechticům, které oslovujeme jejich titulem, jménem či hodností, tedy např: důvěrně: „pane Petře“ nebo oficiálněji: „pane z Posadowa“ či „pane nejvyšší stolníku“. Královnu nazýváme zásadně „Její Milost“ a oslovujeme „Tvoje milost“, podobně vévodkyni „Její jasnost.“ Podobně představeného kláštera „Otče opate“... (...)

Láska

Láska a její oslava patří do gotiky a je jedním ze základních kamenů kurtoazie. Za sympatie chované k dámě není třeba se stydět. Naopak, správně projevené sympatie a náklonnost k dámě nejsou slabostí, ale projevem ušlechtilosti rytíře. Proto je možné vést dámu svého srdce za ruku, pohladit ji po dlani či po vlasech, dokonce ji políbit a to veřejně i ve velmi vznešené společnosti.

Milenci smějí projevovat vzájemnou náklonnost veřejně i tím, že si podávají sklenice s nápoji či dokonce sousta při hostině, nechávají si vzájemně předčítat básně, předávají si drobné dárky nebo květiny a to jak pán dámě, tak i dáma pánovi. Není pro pána hanbou před dámou pokleknout, nebo jí projevit úctu políbením ruky.

Stejně tak je pro pána poctou dát najevo, že k němu patří dáma. To činí tak, že na svém rukávu nosí pás látky stejné barvy, případně se stejným zdobením, jako jsou šaty „jeho“ dámy. (Pánové, pozor, pokud se chcete ucházet o přízeň dámy, prohlédněte si nejprve pány v jejím okolí, zda některý z nich nechodí „v jejích barvách.“ A samozřejmě dámy, pokud „pokukujete“ po některém z pánů, prohlédněte si, zda a komu je zadán.

Každá dáma by měla tedy mít ke každým šatům, které nosí, ušitý takový pás nejlépe ze zbytku látky šatů. Je dobré, aby měl i stejnou lemovku, výšivku, nebo jinou ozdobu. Měl by být cca 120cm dlouhý, 10 cm široký a nosí jej pán na uzel uvázaný okolo levé paže. Je možné jej i připnout ozdobnou sponou na levé rameno či rukáv.

Oděv

Velmi důležitou (pro někoho skoro hlavní) součástí činnosti Korouhve jsou historické oděvy – kostýmy. Každý se snaží mít v rámci své postavy co nejlepší oděv, což vede k vzájemnému popichování a soutěžení nejen mezi dámami.

Každý by měl svůj kostým nejen umět správně nosit, ale také znát a umět popsat. Zpravidla je možné jej podle střihu, materiálu či ozdob datovat do určitého období, jeho majitel by měl vědět, jaké má součásti, jaké se k němu mají nosit doplňky,kdo a v jaké době jej nosil, podle jakého pramene je ušitý, jaké nese typické znaky apod.

Gotický šlechtický oděv je honosný a podle toho je třeba s ním zacházet. „Šlechtic neštípe dříví,“ ale nevykonává ani žádné jiné práce, pro které je takový oděv vskutku nepohodlný. Pokud se jej ale naučíme nosit a chovat se k němu stejně, jako se k němu choval jeho majitel v době gotiky, nebude nám překážet. Pokud pán potřebuje nějakou službu, požádá o ni svého panoše nebo někoho ze služebnictva.

Jedinou výjimkou je služba dámě. V porovnání s dámou, kterou pán provází, je i ta nejdražší část oděvu naprosto bezcenná. Proto není hanbou, ale ctí pro každého pána, položit na zem do bláta svůj nejdražší sobolinou zdobený brokátový plášť, aby dáma jeho srdce po něm mohla přejít, aniž by si ušpinila střevíc. I tento příklad ukazuje, jak by se měl pán chovat k dámě.

Stává se, že si na některé akce kostýmy vzájemně půjčujeme. Pokud máte půjčený kostým, nikdy jej neoblékejte až na akci. Každý kostým je svým způsobem zvláštní a je proto třeba se „v něm naučit chodit.“ Je třeba si ho na několik hodin obléknout a vyzkoušet v něm nejen chůzi, ale i pití, jídlo, tanec... Je jedno, zda se jedná o boty, košili, či kabátec, u všeho je to stejné, včetně pásu a dýky.

Jsou některá pravidla, která bychom měli respektovat, abychom se nestali terčem posměchu ostatních. Zde je několik z nich:

Dáma, která ukazuje své nohy, je žena povětrná. Gotické šaty dosahují až na zem. Nejen že tak vypadají velmi vznešeně, protože se nádherně vlní, ale především, kratší sukně je považována za neslušnou a do vyšší společnosti nesmí. Stejně tak je naprosto nevhodné zvedat sukni do výšky před každým smítkem.Urozená dáma je dosti bohatá na to, aby se bála, že se jí lem sukně snad ušpiní o prach na cestě.

Dáma, která má na sobě jen svrchní šaty, není dáma. Pod svrchní, barevné a zdobené šaty se nosí ještě spodnička, respektive spodní šaty. Jen lazebnice a žínky povětrné nosí pouze jedny šaty, většinou proto považované za spodničku. Sukně od pasu dolů není spodnička a nemůže nahrazovat spodní šaty.

Holé ruce jsou nepřípustné. Pokud mají svrchní šaty zkrácené nebo široké rukávy, musí pod ně být nošena spodnička s rukávy. Pokud mají svrchní šaty úzké rukávy až na zápěstí, může být spodnička bez rukávů.

„Kůže je sprostá.“ Kožené doplňky nosí jen lidé málo urození, měšťané či drobní zemané. Vyšší šlechtic nosí kožené doplňky snad jen do bitvy ke zbroji, k honosnému oděvu jsou naprosto nepřípustné a jsou považovány za známku neurozenosti, případně „křupanství“.

Látky jsou samostatnou kapitolou odívání. Honosné šaty by měly být z honosné látky a s honosnými doplňky. Chybou jsou šaty dvorského střihu ušité z praporoviny, stejně tak jako sametový či brokátový kabátec doplněný koženým páskem, taškou, kanadami nebo teplákami. Takové chyby jsou naprosto nepřípustné. Stejně tak působí podivně, jsou-li všechny doplňky vytvořeny ze stejné látky jako šaty, Může to budit dojem, že daná osoba „na jinou látku nemá“. Naopak, gotika používá velmi kontrastní kombinace barev, proto není třeba se bát mít jednotlivé části oděvu ve zcela odlišných barvách.

„Obuv je bolestí šermíře.“ Pokud dáma nemá gotické boty, pak se zase tolik neděje. Má-li správně ušité šaty, pak „jsou až na zem“ a případný nedostatek skryjí. I tak by se taková dáma měla vyvarovat příliš nápadných bot s vysokou podrážkou, jehlovým podpatkem či výraznými ozdobami a obout se do spíše špičatých střevíčků, které nebudí velkou pozornost. U pánů je to horší, tam žádná sukně boty nekryje. Tady nelze než říci: „Pán, který nemá na boty, není pán a ke dvoru nepatří.“

Důležitou součástí oděvu i zbroje je „pás lásky.“ Pán nosí na rukávě pás látky ve stejných barvách, jako jsou šaty dámy, ke které patří. Pás lásky je důležitou součástí oděvu a pokud jej pán nemá a přesto k němu patří dáma, může to být zdrojem velkých nedorozumění.

Doplňky a šperky

Dámy, ale i páni se zdobí celou řadou doplňků (osobní zbraň, pás, prsten, náhrdelník...)

Pozor na broušené kameny, jsou nedobové, broušení kamene je známo od 15st. Naopak skleněné napodobeniny kamenů jsou naprosto dobové a běžně se používaly.

Není třeba se bát nejen výrazné kombinace barev, ale ani kombinace zlata a stříbra. Je naprosto běžná.

Stejně tak jsou vhodné perly, jantary, ale i měděné a mosazné brože, perlové náhrdelníky, náramky, velké prsteny apod.

Dáma s sebou nepotřebuje nic „vláčet“ Vše za ni nese komorná, nebo páže. To není v našich podmínkách možné zcela dodržet, proto používáme (i v souhlase s dobovými vyobrazeními) malé taštičky připevněné na páse. Měly by být vskutku malé (na kapesníček či malou hotovost, případně klíčky od auta) a honosně zdobené. Velikou koženou tašku, „do které se vejde celá slepice“ šlechtična skutečně nepotřebuje a proto nenosí.

Velmi častým doplňkem jsou rolničky a zvonečky. Jsou zcela dobové, dávají se nejen na pás nebo konec rukávů jako ozdoba, ale dokonce existovaly i rolničkové náramky na nohu.

Diadém, tedy korunka okolo hlavy, často nádherně zdobená, není jen výsadou hlav pomazaných, ale oblíbeným šperkem urozených dam, kterým v kombinaci s lehkým závojem dodává na vznešenosti, dokonce však i oblíbeným šperkem urozených pánů.

Pokrývky hlavy

Vdaná paní nechodí za žádných okolností (to znamená nikdy!) úplně prostovlasá. To smí pouze panna. Pokud se toho dopustí vdaná paní, jedná se o hrubou neslušnost, za minimum se považuje čelenka se závojem.

Stejně tak urozený pán považuje pokrývku hlavy za nezbytnou součást svého kostýmu. Vdaná paní neodkládá na veřejnosti pokrývku hlavy nikdy, pán by měl sejmout pokrývku hlavy při návštěvě kostela.

Rodové symboly

Každý šlechtic je hrdý na svůj rod. Zná v rámci možností jeho historii a hlavně erb a jeho symboliku. Zná a dokáže (mnohdy velmi barvitě) líčit svou erbovní pověst, což bývá oblíbenou zábavou při různých kratochvílích.

Urození pánové a především pak dámy sedící na hostině na čestných místech nebo na turnajské tribuně mají před sebou nebo na stěně za zády látkový přehoz v erbovních barvách, přehoz či praporec se svým erbem. Dáma, která takový přehoz nemá by se neměla na tribuně nebo na čestném místě vůbec objevit. Stejně tak je pro dámu sedící na tribuně ctí, vlaje-li za tribunami její erbovní praporec. Každá urozená dáma by si měla takový přehoz pořídit. Stačí látkový obdélník v základní barvě erbu, na kterém je buď našita či barvou na látku namalována erbovní figura. Rozměry jsou u praporce 65x65cm (praporec je oboustranný s alespoň třemi dvojicemi stužek na jedné straně pro uvázání k tyči), u přehozu cca 50x70cm (stačí jednostranný, špendlí se na zeď či tribunu, vhodná jsou poutka pro zavěšení na horní straně). Platí totéž co u šatů, urozená paní nepoužívá ani pro erbovní přehoz plátno nebo praporovinu. Velmi působivě vypadá (a pro malování je i vhodný) satén. Vytkáváním nebo vyšíváním zdobená látka je spíše na škodu, látka by měla být hladká a jednobarevná.

Hostina

Hofmistr

Hostinu řídí hofmistr, osoba, která dohlíží na správný sled jednotlivých chodů, hudebníky i ostatní zábavy během hostiny. Sleduje čas, čte menu Pokud snad některý z hostů chce se dozvědět cokoli o jednotlivých chodech, nápojích či zábavě, také o osobách účastnících se hostiny, o účinkujících či obsluze, obrací se právě na hofmistra.

Při komornějších příležitostech může přebírat úlohu hofmistra hostitel.

Zasedací pořádek

Hostitelé určují zasedací pořádek u stolu během hostiny. Minimálně na úvodní část hostiny, slavnostní ceremonie apod. je slušností tento zasedací pořádek dodržovat. Zasedací pořádek hlídá hofmistr, uvádí hosty ke stolu, ukazuje jim jejich místo. Jak již bylo uvedeno, je-li třeba, hofmistr poradí a pomůže.

Je několik možností jak usadit hosty ke stolům. Nejdůležitější možnosti jsou dvě. Zasedací pořádek zvaný francouzský usazuje vedle sebe hosty tak, že pán má po svém boku dámu, kterou doprovází. Druhou možností je zasedací pořádek zvaný německý, kdy dámy sedí od pánů „odděleně“, například na opačné straně stolu, naproti pánům, kteří je doprovází.

V čele stolu sedí buď nejvýznamnější host, nebo hostitel. Pak sedí nejvýznamnější host po jeho pravici a další hosté postupně podle urozenosti či společenského postavení, tedy ti nejvýznamnější nejblíže hostiteli a čelu stolu. Při obsazování míst se začíná od konce, tedy nejurozenější hosté a hostitelé přicházejí na svá místa jako poslední.

Stolování

Gotický stolovník zná lžíci, vidličku (obvykle dvojhrotou) a nůž. Nůž však obvykle příliš nepotřebuje. Správný postup je totiž takový, že pokud je pánovi naservírováno jídlo, jeho panoš mu je nakrájí.

Servírování. Zpravidla se podávají jednotlivé chody postupně. Pážata donesou jídlo před pány nebo položí na stoly. Pak pán (dáma) požádá páže o to, na co má chuť a páže mu je naservíruje na talíř. Pak, pokud je to třeba, požádá pán páže o nakrájení potravy.

Pokud stolovník potřebuje něco podat, má chuť na něco, co není v jeho dosahu, chce dolít sklenici apod. vždy o to požádá páže. Natahování se přes stůl nebo přes spolustolovníky je naprosto nepřípustné. To plyne také z toho, že máme často oděv s dlouhými rukávy nebo pachy , které jsou velkým nebezpečím nejen pro skleněné poháry, ale pro všechno, kolem čeho se natahujeme.

Vyjímkou může být dvorná služba, kdy podáváme dobroty, naléváme sklenici (...) dámě, případně spolustolovníkovi. Vždy však jen pokud je taková věc v našem dosahu.

Je také možné, pokud chceme být zvláště dvorní, nechat si věc, po které dáma touží, donést pážetem (třeba karafu s vínem), pak dámě dolít pohárek sami a karafu zase vrátit pážeti.

Jíst rukama se nepovažuje za právě slušné. Jsou však vyjímky, kdy je to běžné. Například při jídle drůbeže, žeber, kostí, také ovoce a zeleniny. Potom je však nutné požádat páže o misku s vodou a ubrousek.

Nabodávání soust na špičku osobní zbraně se považuje za nevhodné. Stejně tak vyndávání osobní zbraně z pouzdra vůbec.

Jídlo

Při hostině za sebou následuje mnoho chodů. Jako první přicházejí na řadu studené předkrmy, následují teplé předkrmy, hlavní chody, dezerty a zákusky. Současně s nimi jsou na stolech obvykle mísy se sýry, ovocem či dalšími dobrotami. Každý chod je doplněn správným druhem vína.

Není dobré jít k hostině úplně hladový, stažený žaludek není pak schopen pojmout velké množství chodů.

Předkrm je prvním jídlem podávaným při hostině. Úkolem předkrmu je navnadit stolovníka a povzbudit jeho chuť, v žádném případě ne nasytit. Proto je dobré sníst jen několik soust předkrmu a přestože je chuť velká, nezajídat jej velkým množstvím pečiva.

Teprve hlavní chod má nasytit stolovníka. Je však třeba si uvědomit, že u obvyklého oběda sníme jen jeden až dva chody, proto, pokud se hostina sestává z mnoha chodů, je potřeba sníst od každého jen odpovídající množství.

Chody jsou řazeny tak, aby jejich chuť gradovala. Lehká a chuťově prázdná jídla a vína na začátek, hutná a chuťově plná jídla později. Na závěr přicházejí sladké zákusky a těžká dezertní vína. Není možné proto mezi sebou zaměňovat jednotlivé chody nebo vína a správný hofmistr to nikdy nedopustí. Než sníst mnoho od jednoho chodu a některé vynechat je lepší ochutnat od každého chodu sousto a od každého vína půl pohárku.

Nápoje

Hostina začíná přípitky. Přípitek pronáší obvykle hostitel a nejvýznamnější hosté. Přípitek se dopíjí, jeho nedopití je považováno za urážku osoby, která přípitek pronáší.Proto se nalévá jen malé množství vína (0,5dl, ne více).

Pamatujte: „Víno není pivo. Pivo se pije, víno se chutná“ Proto je správné pít víno velmi pomalu, po malých doušcích a vychutnávat nejen jeho chuť, ale i vůni a barvu.

Ke každému chodu se podává odpovídající víno. Musí svou chutí odpovídat druhu pokrmu, ke kterému se podává. Je účelné víno k chodu dopít, aby mohlo být nalito k dalšímu chodu další.

Doporučuje se ke každému chodu vypít 0,5-1dl, max.2dl vína. Pozor, skleněné poháry často mívají dutou nožku a vejde se do nich mnohem více, než se na první pohled zdá . Každý majitel skleněného poháru má obvykle změřeno, kolik se vejde do nožky a do pohárku a podle toho si nechává nalévat.

Ne každé víno musí chutnat. Každý má rád určité druhy vína. Pokud potřebujeme uvolnit pohár a nechceme již víno dopít, je na každé hostině „kyblíček.“ Nádoba s vodou na vylévání zbytků vína. Tak se pohár uvolní pro další chod.

Pokud jste významným hostem, může se vám stát, že vás hostitel poctí ochutnáním vína. Ještě než se začne nalévat víno ostatním, je vám předloženo „k ochutnání.“ To probíhá takto: Pokud je víno v lahvi, pak jako první dostane ochutnávající do ruky zátku. Už podle ní lze poznat, že je víno zkažené. Tedy pokud je na ní z vnitřní strany plíseň, nebo pokud zapáchá (pozor, krystalky vinného kamene jsou známkou ušlechtilosti). Zátka se proto prohlédne a přivoní se k ní. (také již podle technologie výroby zátky lze soudit na kvalitu vína). Poté je do sklenice nalito malé množství vína, právě na jeden doušek. Ochutnávající vezme sklenici, proti světlu prohlédne, zda má víno správnou barvu, není zakalené. Poté zakroužíme pohárkem. Víno smáčí stěny poháru a uvolní se z něj aromatické látky. Tak můžeme lépe ohodnotit jeho vůni. Nakonec ochutnáme doušek vína, poválíme po jazyku, otřeme o patro a nakonec velmi pomalu polkneme. Zhodnotíme všechny vlastnosti a důstojně vyneseme ortel. Nejlépe tak, že kývneme na nalévajícího, aby pokračoval.

Víno není vhodné příliš míchat s jinými nápoji. Je však dobré prokládat jej vodou, stejně tak mezi jednotlivými druhy vín osvěžit chuť trochou vody a kouskem sýra. Pokud pijeme větší množství vína, je dobré víno „ředit“ nejen vodou, ale také např. ovocnými šťávami, které bývají na každé hostině v hojném množství. Alkohol se rozkládá v těle na vodu. K jejímu vyloučení z těla je potřeba sůl. Pokud se k vínu konzumují slané dobroty (také sýry, salámy apod.) nezůstane voda v krevním oběhu a probuzení je příjemnější...

Víno i vodu nalévá páže. Dáma může požádat o tuto dvornou službu pána, pán třeba svého panoše, který by měl hlídat, zda má jeho pán pohár „v pořádku“.

V ideálním případě mají stolovníci před sebou dva poháry, jeden na víno a druhý na vodu či šťávu.

Hygiena

Pověsti o utírání rukou do ubrusů či šatů jsou samozřejmě nesmyslem. Každý vychovaný stolovník ví, že může kdykoli požádat nejbližší páže či kohokoli ze služebnictva o čistý látkový ubrousek a misku s teplou vodou na umytí a utření rukou či tváře.

Podobně není nic podivného na tom, požádáme-li páže o ubrousek, který si položíme do klína.

Dary

Oficiální předávání darů má rovněž svá ustálená pravidla. Rozhodne-li se pan Posadowski předat dar panu de Merpins, nejvyššímu maršálkovi, probíhá celá ceremonie takto: Panoš pána z Posadowa předstoupí s darem před pana maršálka a oznámí, že pán z Posadowa si dovoluje předat dar panu maršálkovi, přičemž mu dar ukáže. Pan maršálek, pokud se rozhodl dar přijmout (k jeho odmítnutí musí být zásadní důvod a může to být bráno jako vážná urážka dárce) pokyne svému panoši či pážeti. To před ním dar převezme a znovu ukáže obdarovanému. Ten buď pokyne svému pážeti, aby dar odneslo (to už není neslušné, prostě by na stole překážel) a nebo, pokud má dar zvláštní význam, nebo účel, pokyne, aby dar položilo před něj. Za dary takto předané se nahlas neděkuje. Je vhodné z pozice obdarovaného pokynout dárci a dát mu tak najevo svůj dík.

Zábava

Hudebníkům, ale ani jiným účinkujícím, ať už na hostině, či jiné kratochvíli se netleská. Tleskání dlaněmi je zvyk mnohem mladší. V gotické době dávají stolovníci své nadšení najevo tlučením dlaněmi do stolu, případně ještě navíc slovní pochvalou. Házení mincí jako odměny účinkujícím je možné, je však třeba pečlivě zvážit okolnosti a situaci.

Tlučení do stolu obráceným koncem osobní zbraně (dýky) je možné (zpravidla v pozdější fázi kratochvíle), je však třeba velmi pečlivě uvážit, zda se nepoškodí nábytek (důlky ve stolní desce se velmi obtížně opravují) a proto je dobré případně požádat hofmistra nebo páže o podložku.

Obřady církevní

Chování v kostele

I vstup do kostela a pohyb tam jsou řízeny v tomto případě přísnými pravidly a jejich porušení může být vnímáno jako projev neúcty. Návštěva kostela je v době gotické základní součástí života každého člověka, „před bohem jsou si všichni rovni“.

Vsup do kostela – při vstupu do kostela má vstupující za povinnost smočit prsty v nádobce se svěcenou vodou a pokřižovat se (začíná se na čele, pak se ruka pohybuje dolů na prsa, následně zpět do výše ramen a odtud nejprve k levému a nakonec k pravému rameni). Pokud vstupuje do kostela pán s dámou, pán sundá pravou rukavici stejně jako dáma a namočí prsty v nádobce. Kurtoazně se dotkne namočenými prsty prstů dámy, čímž jí jakoby předá svěcenou vodu, aby se dáma nemusela natahovat k nádobce a nevznikal zmatek. Nyní si mohou nasadit zpět rukavice a vstoupit. Pokud to pánovi nečiní potíž, měl by si sundat čepec již teď. Pokud by to byl problém, učiní tak až před oltářem (to už je povinnost!). Dáma v kostele nesmeká nikdy.

Pohyb v kostele. První kroky od vstupu do kostela vedou jeho středem přímo před oltář. Zde musí pán i dáma pokleknout (na jedno koleno) a pokřižovat se. Pak smějí povstat a jít na své místo. V době gotiky nejsou v kostele lavice a po celou dobu mše se stojí. Jen nejvyšší šlechtici zaujímají čestně místo v čele po stranách olátře (kněžiště), kde někdy pro ně bývají vyhrazeny jakési lavice – „sedilé“. Je pravidlem se pokud možno neotáčet k oltáři zády. Pokud ovšem vychází průvod středem kostela, není to možné dodržet. Během mše se klečí, sedí i stojí. Pánovi a dámě většinou nesou panoši polštářky, na které si pán a dáma klekají během mše.

Pokud povstane hlava pomazaná (král, královna, vévoda..) je povinnost všech povstat.

Pokud se odchází z kostela opět musí pán i dáma pokleknout před oltářem a pokřižovat se. Pak teprv smí odejít. Teprve při odchodu ven z kostela si smí pán nasadit čepec.

Krátká modlitba

Modlitba je nezbytnou součástí běžného života gotické doby, bez ní si nelze představit zahájení žádné hostiny, turnaje, lovu... Modlitbu obvykle pronáší přítomná církevní osoba, ostatní jí naslouchají se sepjatýma rukama a skloněným zrakem. Modlitba končí slovem „Amen!“

Je vhodné, když už nic jiného, znát alespoň „Otče náš,“ základní modlitbu.

Mše

Hlavním církevním obřadem je mše. Její hlavní části jsou vždy stejné, ostatní se mění podle dní a církevních svátků, příležitostí, ke kterým se mše koná.

Průběh mše, tak, jak ji známe dnes, však pochází z doby mladší. Zásadní přelom a pořádek v církevních obřadech udělal Tridentský koncil v polovině 16. stol. Od té doby jsou obřady ustálené. Protože „předtridentské“ obřady dnes odporují církevnímu právu, setkáme se jen s touto „klasickou“ mší. Níže je uvedena její kostra a to jak česky, tak latinsky. V době gotiky se mše sloužila pouze latinsky.

MISSA SANCTA – MŠE SVATÁ

Odříkávají: K - kněz / L - lid

VSTUPNÍ OBŘADY

á(během příchodu kněze povstat, dále se stojí)

K Ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého.
 In nomine Patris, et Filii, et Spiritus Sancti.

L Amen.
 Amen.

K Milost našeho Pána Ježíše Krista, láska Boží a společenství svatého Ducha ať je s vámi se všemi.
Gratia Domini nostri Jesu Christi, et caritas Dei, et communicatio Sancti Spiritus šit cum omnibus vobis.

L Is Tebou.
Et cum spiritu tuo.

ÚKON KAJÍCNOSTI

K Dříve než uslyšíme Boží slovo a budeme slavit eucharistii, litujme svých hříchů.
Fratres agnoscamus peccata nostra, ut apti simus ad sacra mystéria celebranda.

K+L Vyznávám se všemohoucímu Bohu a vám všem, že často hřeším myšlením, slovy i skutky a nekonám, co mám konat: je to má vina, má veliká vina. Proto prosím Matku Boží, Pannu Marii, všechny anděly a svaté i vás, bratři a sestry, abyste se za mě u Boha přimlouvali.
Confiteor Deo omnipotenti et vobis, fratres, quia peccavi nimis cogitatione verbo, opere et omissione: mea culpa, mea culpa, mea maxima culpa Ideo precor beatam Mariam semper Virginem omnes Angelos et Sanctos, fratres, orare pro me ad Dominům Deum nostrum.

K Smiluj se nad námi, všemohoucí Bože, odpusť nám hříchy a doveď nás do života věčného.
Misereatur nostri omnipotens Deus, et dimissis peccatis nostris, perducat nos ad vitam aeternam.

L Amen.
Amen.

K Pane, smiluj se. (zpěv)
Kyrie, eleison.

L Pane, smiluj se.
Kyrie eleison

K Kriste, smiluj se.
Christe, eleison.

L Kriste, smiluj se
Christe, eleison.

K Pane, smiluj se.
Kyrie, eleison.

L Pane, smiluj se.
Kyrie, eleison.

K+L Sláva na výsostech Bohu a na zemi pokoj lidem dobré vůle. Chválíme tě. Velebíme tě. Klaníme se ti. Oslavujeme tě. Vzdáváme ti díky pro tvou velikou slávu. Pane a Bože, nebeský králi, Bože, Otče všemohoucí. Pane, jedno rozený Synu, Ježíši Kriste, Pane a Bože, Beránku Boží, Synu Otce. Ty, který snímáš hříchy světa, smiluj se nad námi; ty, který snímáš hříchy světa, přijmi naše prosby. Ty, který sedíš po pravici Otce, smiluj se nad námi. Neboť ty jediný jsi Svatý, ty jediný jsi Pán, ty jediný jsi Svrchovaný, Ježíši Kriste, se svatým Duchem ve slávě Boha Otce. Amen.
Gloria in excelsis Deo et in terra pax hominibus bonae voluntatis. Laudamus té, benedioinius té, adoramus té, glorificamus té, gratias agimus tibi propter magnam gloriam tuam, Domine Deus, Rex caelestis, Deus Pater omnipotens. Domine Fili unigenite, Jesu Christe, Domine Deus, Agnus Dei, Filius Patris; qui tollis peccata mundi, miserere nobis; qui tollis peccata mundi, suscipe deprecationem nostram, qui sedes ad dexteram Patris, miserere nobis. Quoniam tu solus Sanctus, tu solus Dominus, tu solus Altissimus, Jesu Christe, cum sancto Spiritu in gloria Dei Patris. Amen.

â(sednout a zůstat sedět až po „…verbum domini“)

K: …úvodní modlitba…

BOHOSLUŽBA SLOVA

První čteni (…)

Žalm (zpěv) (…)

Druhé čteni (…)

Aleluja (zpěv) (…)

Evangelium (…)

Po prvním a druhém čteni:

Lektor: Slyšeli jsme slovo Boží.
Verbum Domini.

á(povstat )

L Bohu díky.
Deo gratias.

Před evangeliem:

K Pán s vámi.
Dominus vobiscum.

L I s Tebou.
Et cum spiritu tuo.

K Slova svatého evangelia podle...
Lectio sancti Evangelii secundum ...

L Sláva tobě, Pane.
Gloria tibi, Domine.

(…)

Po evangeliu:

K Slyšeli jsme slovo Boží.
Verbum Domini.

L Chvála tobě, Kriste.
Laus tibi, Christe.

â (sednout a zůstat sedět )

Homilie (…)

Vyznáni víry

á(povstat )

K+L Věřím v jednoho Boha, Otce všemohoucího, Stvořitele nebe i země, všeho viditelného i neviditelného. Věřím v jednoho Pána Ježíše Krista, jednorozeného Syna Božího, který se zrodil z Otce přede všemi věky: Bůh z Boha, Světlo ze Světla, pravý Bůh z pravého Boha, zrozený, nestvořený, jedné podstaty s Otcem: skrze něho všechno je stvořeno. On pro nás lidi a pro naši spásu sestoupil z nebe. Skrze Ducha svatého přijal tělo z Marie Panny a stal se člověkem. Byl za nás ukřižován, za dnů Poncia Piláta byl umučen a pohřben. Třetího dne vstal z mrtvých podle Písma. Vstoupil do nebe, sedí po pravici Otce. A znovu přijde ve slávě soudit živé i mrtvé a jeho království bude bez konce. Věřím v Ducha svatého, Pána a dárce života, který z Otce i Syna vychází, s Otcem i Synem je zároveň uctíván a oslavován a mluvil ústy proroků. Věřím v jednu, svatou, všeobecnou, apoštolskou církev. Vyznávám jeden křest na odpuštění hříchů. Očekávám vzkříšení mrtvých a život budoucího věku. Amen.
Credo in unum Deum, Patrem omnipotentem; factorem caeli et terrae, visibilium omnium et invisibilium. Et in unum Dominům Jesum Christum, Filium Dei unigenitum, et ex Patře natum ante omnia saecula. Deum de Deo, lumen de lumine, Deum verum de Deo vero, genitum, non factum, consubstantialem Patři: per quem omnia facta šunt. Qui propter nos homines et propter nostram salutem descendit de caelis. Et incarnatus est de Spiritu Sancto ex Maria Virgine, et homo factus est. Crucifixus etiam pro nobis sub Pontio Pilato; passus et sepultus est, et resurrexit tertia die secundum Scripturas, et ascendit in caelum, sedět ad dexteram Patris. Et iterum venturus est cum gloria iudicare vivos et mortuos, cuius regni non erit finis. Et in Spiritum Sanctum, Dominům et vivificantem: qui ex Patře Filioque procedit. Qui cum Patře et Filio simul adoratur et conglorificatur: qui locutus est per prophetas. Et unam sanctam, catholicam et apostolicam Ecclesiam. Confiteor unum baptisma in remissionem peccatorum. Et exspecto resurrectionem mortuorum, et vitam venturi saeculi. Amen.

â (sednout a zůstat sedět )

Přímluvy (…)

BOHOSLUŽBA OBĚTI

K Modlete se, bratři a sestry, aby se má i vaše oběť zalíbila Bohu, Otci všemohoucímu.
Orate, fratres: ut meum ač vestrum sacrificium acceptabile fiat apud Deum Patrem omnipotentem.

L Ať ji přijme ke své slávě a spáse světa.
Suscipiat Dominus sacrificium de manibus tuis ad laudem et gloriam nominis sui, ad utilitatem quoque nostram totiusque Ecclesiae suae sanctae.

Modlitba nad dary

Preface

á(povstat )

K Pán s vámi.
Dominus vobiscum.

L Is tebou.
Et cum spiritu tuo

K Vzhůru srdce.
Sursum corda.

L Máme je u Pána.
Habemus ad Dominům.

K Vzdávejme díky Bohu, našemu Otci.
Gratias agamus Domino Deo nostro.

L Je to důstojné a spravedlivé.
Dignum et iustum est.

Svatý – Sanctus

K+L Svatý, Svatý, Svatý, Pán, Bůh zástupů. Nebe i země jsou plny tvé slávy Hosana na výsostech. Požehnaný, jenž přichází ve jménu Páně. Hosana na výsostech.
Sanctus, Sanctus, Sanctus Dominus Deus Sabaoth. Pleni šunt caeli et terra gloria tua. Hosanna in excelsis. Benedictns qui venit in nomine Domini. Hosanna in excelsis.

ââ (kleknout, při proměňování klečet)

Proměňování

áá(povstat a stát)

Po proměňováni:

K Tajemství víry.
Mysterium fidei.

L Tvou smrt zvěstujeme, tvé vzkříšení vyznáváme, na tvůj příchod čekáme, Pane Ježíši Kriste.
Mortem tuam annuntiamus Domine, et tuam resurrectionem confitemur, donec venias.

K+L Otče náš, jenž jsi na nebesích, posvěť se jméno tvé. Přijď království tvé.Buď vůle tvá jako v nebi, tak i na zemi. Chléb náš vezdejší ďej nám ďnes. A odpusť nám naše viny, jako i my odpouštíme našim viníkům. A neuveď nás v pokušení, ale zbav nás od zlého. Amen.
Pater noster, qui es in caelis, sanctificetur nomen tuum; adveniat regnum tuum; fiat voluntas tua, sicut in caelo et in jerra. Panem nostrum cotidianum dá nobis hodie; et dimitte nobis debita nostra, sicut et nos dimittimus debitoribus nostris; et ne nos inducas in tentationem; sed libera nos a málo. Amen.

K Vysvoboď nás ode všeho zlého, Bože,… ….našeho spasitele Ježíše Krista
Libera nos, quaesumus, … ...nostri Jesu Christi.

L Neboť tvé je království i moc a sláva navěky.
Quia tuum est regnum, et potestas, et gloria in saecula.

K Pane Ježíši Kriste… …. na věky věků
Domine Jesu… …in saecula saeculorum.

L Amen.
Amen

K Pokoj Páně ať zůstává vždycky s vámi.
Pax Domini sit semper vobiscum.

L I s tebou.
Et cum spiritu tuo.

(tady si jednotliví účastníci mše podávají ruce s konstatováním „pokoj s vámi – i s tebou“ „pax tibi - te cum (cum tuo, te)“

ââ (kleknout, při „beránkovi“ klečet)

K+L (zpěv) Beránku Boží, který snímáš hříchy světa, smiluj se nad námi.
Agnus Dei, qui tollis peccata mundi, miserere nobis.

Beránku Boží, který snímáš hříchy světa, smiluj se nad námi.
Agnus Dei, qui tollis peccata mundi, miserere nobis.

Beránku Boží, který snímáš hříchy světa, daruj nám pokoj.
Agnus Dei, qui tollis peccata mundi, den:- nobis pacem.

K Hle, Beránek Boži, který na sebe vzal hřichy světa. Blahoslaveni, kdo jsou pozváni k večeři Beránkově.
Ecce Agnus Dei, ecce qui tollit peccata mundi. Beati qui ad cenám Agni vocati sunt.

L Pane, nezasloužím si, abys ke mně přišel, ale řekni jen slovo, a má duše bude uzdravena.
Domine, non sum dignus, ut intres sub tectum meum, sed tantum dic verbo, et sanabitur anima mea.

á(sednout si)

Modlitba po přijímaní (…)

ZÁVĚREČNÉ OBŘADY

á(vstát)

K Pán s vámi.
Dominus vobiscum.

L I s tebou.
Et cum spiritu tuo.

K Požehnej vás všemohoucí Bůh, Otec i Syn i Duch svatý.
Benedicat vos omnipotens Deus Pater, et Fiiius et Spiritus Sanctus

L Amen.
Amen

K Jděte ve jménu Páně.
Ite, missa est.

L Bohu díky.
Deo gratias.

Turnaj a jeho náležitosti

Každoroční velký bitevní turnaj Královny Elišky je vyvrcholením sezóny. Je konán jako zábava a kratochvíle nejen pro setkání a změření sil pánů, ale též pro pobavení dam. Jako takový je také koncipován a je to jedno z jeho hlavních pravidel. Každý bojovník, který se této reprezentativní turnajské kratochvíle účastní, nad sebou uznává soudcovství dam. Dámy pak, jež jsou nejen okrasou, ale i středobodem této kratochvíle, chovají se též důstojně a reprezentativně, jak náleží jejich stavu. Mají právo vybrat a odměnit vítěze jednotlivých klání, jakož i odměnit další bojovníky, jež je zaujali a stejně tak mají právo napravit případnou křivdu, na kolbišti spáchanou.

Turnaj není jen rekonstrukcí boje. Je především společenskou událostí, kde se setkávají vynikající rytíři, vznešené dámy i nebojující pánové. Je velkou příležitostí k zábavě, k jednání, nebo jen k přátelským setkáním. Mnohdy je i samotný boj v turnaji protkán kurtoazií, což je velmi dobře vidět i navenek. Například se stává, že místo aby bojující rytíř využil chvilkové slabosti protivníka, zastaví sám boj, přivolá svého panoše s pokynem přinést pohár s nápojem, přičemž pobídne panoše, aby podal soupeři pohár jako prvnímu. Až když se oba osvěží, pokračují v boji. Toto je jeden z projevů vynikajícího citu pro kurtoazii, kterého je však zatím schopen jen málokterý rytíř. O to více je však takový čin ceněn a mnohdy odměněn přihlížejícími dámami.

Důležité osoby turnaje

Maršálek turnaje

Je osobou, organizující a řídící turnaj i s ním spojené ceremonie. Tradičně nabízel pořadatel turnaje tento úřad nejvyhlášenějšímu rytíři a turnajníkovi, jehož postavení i zkušenosti byly nezpochybnitelné. Jeho slovo je zákonem. Za vlády krále Jana Lucemburského byl Jeho Milostí požádán pan Plichta ze Žerotína, rytíř a turnajník proslavený po celé Evropě. Její Milost hradecká královna vdova Alžběta Richenza požádala pro letošní klání opět pana z Landštějna, který tuto poctu přijal.

Maršálek turnaje řídí klání za pomoci heroldů. Je ohlašovatelem a vykonavatelem rozhodnutí dam na tribunách, kterým jediným je podřízen. Jeho slovo je zákonem pro všechny zúčastněné. Jeho odznakem je maršálská hůl. Maršálka turnaje slavnostně jmenuje přímo královna po svém příjezdu a předává mu maršálskou hůl jako odznak moci a jako symbol vlády nad dějem turnaje.

Herold

Je osobou dohlížející na regulérnost klání i řádný průběh turnaje. Uvádí a představuje jednotlivé urozené účastníky, uvádí vítěze před dámy pro předání odměny a provinilce k potrestání. Má právo zastavit boj, je-li toho zapotřebí, a vyloučit či předvést provinilce. Na pokyn maršálka turnaje řídí ceremonie. Odznakem moci herolda je heroldský tabart a heroldská hůl.

Na přelomu 13.a 14.st. nebyl v našich zemích ještě pevně dán a obsazen heroldský úřad. Panovník nebo suverén jmenoval svým heroldem urozeného muže odpovídajícího postavení a pověsti, aby jako jeho vyslanec mluvil a jednal jeho jménem. Za Václava II. byl tímto úřadem pověřen proslavený rytíř a turnajník, pan Jan z Michalovic. Za krále Jana Lucemburského jím byl pan Plichta ze Žerotína. Pro toto období jsme v pramenech nenalezli pevná pravidla pro označení heroldského oděvu, toliko zmínky, že v tomto období nesl herold na svém oděvu odznak pána. Proto jsme se rozhodli, že turnajští heroldi budou oděni v bílé barvě, kterou ponesou na svém tabartu a čepci a v rukou ponesou bílou hůl. Budou tak zjevně a nezaměnitelně označeni. Bílá barva jejich úředních oděvů bude symbolizovat jejich nezaujatost a nestrannost.

Heroldi se pohybují po kolbišti a jako sudí dohlížejí na dodržování pravidel turnaje. Pokud zjistí porušení pravidel, nesrovnalost, nebo třeba jen chtějí rozdělit skrumáž, činí tak dotykem své heroldské hole. Na tento pokyn je každý povinen okamžitě přerušit boj a podřídit se rozhodnutí heroldovu. Trestem za neuposlechnutí příkazů herolda je vyloučení z turnaje, což by byla pro vyloučeného obrovská ostuda.

Heroldi jsou na počátku turnaje slavnostně dekorováni panovnicemi bočních tribun, které jim předávají odznaky heroldské moci, tedy tabarty a hole. Probíhá to tak, že královna nejprve jmenuje maršálka turnaje a pak heroldy. Jmenovaní heroldi předstoupí před hlavní tribunu. Nato na pokyn maršálka turnaje povstanou panovnice bočních tribun a s nimi 2 dámy, nesoucí bílé tabarty, bílé heroldské čepce a heroldské hole. Panovnice se svými dámami předstoupí před herolda a slavnostně jej dekorují odznaky jeho úřadu (obléknou mu tabart, na hlavu mu položí čepec a do rukou mu vloží hůl). Herold pak dámám složí slavnostní přísahu, že bude soudcem spravedlivým a nestranným. Aby herold nebyl vyřazen z celého turnaje, může dojít mezi disciplínami k výměně heroldů a stejným způsobem k novému dekorování.

První dáma turnaje

První dámu turnaje volí první rytíř. Být první dámou je pro každou dámu velká čest a vyznamenání. První dáma turnaje zahajuje slavnostně příští turnaj a stává se panovnicí jedné z bočních tribun. Volba první dámy bývá mnohdy součástí dvorských intrik či vysoké politiky dvora.

První rytíř turnaje

První rytíř je čestný titul pro nejlepšího bojovníka, který udílejí dámy na hlavní tribuně rytíři, který se jim nejvíc líbil, nejudatněji bojoval, nebo je zaujal svým rytířským vystupováním. Dámy na ostatních tribunách se také shodnou na kandidátech na nejlepšího rytíře, kterého navrhují. Hlavní rozhodnutí je však na královně a hlavní tribuně. I volba prvního rytíře může být součástí královniny politiky.

Dámy na bočních tribunách

Dámy přítomné na turnaji mají tu čest sledovat turnaj spolu s Její Milostí a nejvýznamnějšími hosty sedíce na tribunách. Aby dáma směla sedět na tribuně, musí splňovat několik podmínek. Tou hlavní a nejdůležitější je odpovídající kostým (období let 1275 – 1350.) Druhou neméně důležitou podmínkou je vlastnictví erbovního přehozu. Každá dáma, která chce usednout na tribunu, musí sedět pod svým erbem. Znamená to, že musí vlastnit kus látky velikosti 40x70cm (umísťovaný na výšku), na kterém je našito nebo vymalováno erbovní znamení, nebo který je v erbovních barvách dámy. Tento přehoz pak bude upevněn před ni na hrazení tribuny. Podobně jako erbovní přehoz, měla by dáma disponovat také zástavami své přízně, kterými odmění rytíře, bojujícího jejím jménem. O zástavě (případně zástavě lásky) je napsáno výše, obvykle bývá v erbovních barvách té které dámy nebo v barvě jejích šatů. Pro turnaj se připouští i látkový pás nebo šátek (případně i široká ozdobná stuha), které dáma věnuje rytíři, jenž za ni chce bojovat. Tato zástava se obvykle nevrací, proto je vhodné, aby jich dáma měla v zásobě několik. Pro vlastní pohodlí by měla dáma též disponovat pohárem, aby se mohla občerstvit.

Poslední podmínkou je, že dáma na tribuně nesmí z tribuny fotografovat, nebo filmovat ani používat mobilní telefon a podobně. Stejně tak je nepřípustné, aby se na tribuně objevovaly plastové lahve, nebo kelímky.

Samozřejmě se předpokládá, že dámy jsou si vědomy svého postavení a chovají se úměrně tomu. Turnaj je sice zábavou, ale také velmi honosnou společenskou událostí a je velmi trapné, pokud je dáma na tribuně upozorňována, že se při modlitbě či přísaze nemá „hihňat“, že z tribuny nemá pokřikovat atd…

Panovnice tribuny a strážkyně klenotu

Každá z bočních tribun je označena svým symbolem – klenotem, kterým může být růže, palmová ratolest apod. Tento klenot je nejen vyznačen nad tribunou, ale je i symbolem, kterým může tribuna odměnit svého favorita. O tento klenot, který slouží k odměně, pak pečuje dáma „strážkyně klenotu“.

Panovnice tribuny je nejdůležitější dámou své tribuny, řídí a organizuje život své tribuny (především ceremonie). Ostatní dámy se svou panovnicí diskutují své favority, které chtějí odměnit, nebo pány porušující turnajská pravidla, které požadují potrestat atd. Na rozkaz panovnice též zasahuje „rytíř ochránce“, beroucí pod ochranu dam toho z bojujících, o něhož se dámy strachují, neboť je v klání „příliš bit.“

Pokud chce na závěr turnaje tribuna odměnit rytíře, který ji nejvíce zaujal, je to právě panovnice, která jej odměňuje. Jednotlivé dámy mohou samozřejmě v celém průběhu turnaje soukromě odměňovat své favority či rytíře, kteří za ně bojují.

Závěrečné dekorování vybraného rytíře klenotem tribuny probíhá následovně: Dámy se shodnou na svém favoritovi. Po ukončení závěrečného boje nastoupí všichni bojující a složí dámám hold. Na pokyn herolda sestoupí z tribuny panovnice spolu s vybranými dámami a se strážkyní klenotu nesoucí klenot. Panovnice sdělí heroldovi jméno jejich favorita a herold jméno vítěze vyhlásí a vyzve ho, aby předstoupil před tyto dámy. Strážkyně klenotu předá klenot panovnici, která jím odmění vybraného rytíře.

„Panovnici tribuny“ jmenuje královna - jedná se o velkou čest, kterou tím té které dámě královna projevuje. Její jmenování však může být opět součástí politiky nebo častěji intriky. Je právem panovnice tribuny, zvolit si svou společnici - strážkyni klenotu.

Pán ve dvorné službě tribuny

Aby mohly jednotlivé tribuny komunikovat mezi sebou, s maršálkem turnaje, heroldy, rytíři ochránci, atd, měly by požádat některého z dvorných a pávě nebojujících pánů, či panošů, zda by jim nebyl po dobu jednoho či více klání k službám. Pán v této dvorné službě tribuny pak v případě potřeby, nebo pokud si to dámy přejí, přivolá herolda, předává zprávu jiné tribuně, maršálkovi, pomůže dámám orientovat se mezi bojujícími atd. Dámy by měly takového pána za jeho služby náležitě odměnit.

Pán v této dvorné službě je podřízen panovnici tribuny a měl by uposlechnout jejích příkazů a přání. Ze své služby se vyvazuje se souhlasem panovnice tribuny poté, co za sebe zajistil do této služby jiného pána.

Obvykle se dámy se svou panovnicí předem domluví s vybranými pány, kteří v konkrétních disciplínách nebojují, aby zastávali po tuto dobu službu u tribuny. Panovnice si tak vytvoří jakýsi seznam, „rozvrh“. Na začátku turnaje opět proběhne krátká ceremonie, (po dekorování a určení rytířů ochránců), kdy panovnice spolu se strážkyní klenotu požádají prvního pána ze seznamu o službu tribuně. Dále už se páni střídají a ceremonie se obvykle neopakuje, i když ani to není vyloučeno.

Rytíř ochránce

Aby dámy sedící na bočních tribunách mohly aktivně ovlivňovat dění na turnaji a aby mohly napravit bez prodlení křivdu, kterou shlédnou a zajistit tak spravedlnost tomu, komu bylo způsobeno bezpráví, aniž by bylo nutné zastavit boj, mají své rytíře ochránce. Tito „ochránci“ na pokyn panovnice sami zastaví boj vybrané dvojice, či skupiny a vezmou pod ochranu dam bojovníka, kterému bylo způsobeno bezpráví, nebo o kterém dámy usoudily, že je „příliš bit“ a hrozí mu zranění. „Ochránce“ přes dotyčného bojovníka přehodí závoj, který mu dámy pro tento účel svěřily, tím bere dotyčného pod ochranu dam. Nikdo pod trestem vyloučení z turnaje nesmí napadnout takto zahaleného bojovníka. Bojovník, kterého dámy vzaly pod svou ochranu v žádném případě nepřichází o svou čest, pokud se rozhodne z tohoto klání odejít (ať již pro únavu, zranění, či z jiného důvodu). Pokud se tento bojovník rozhodne pokračovat v klání, je jeho poslednímu protivníkovi zapovězeno se s ním v tomto klání znovu střetnout (jedná se o protivníka z přerušeného souboje).

Svého rytíře – ochránce si zvolí obě boční tribuny. Na úvod turnaje, po dekorování heroldů, vyzve maršálek turnaje obě panovnice, aby z nastoupených pánů vybraly své rytíře ochránce. Obě panovnice pak, i s dámami strážícími klenoty své tribuny přistoupí k vybranému rytíři a požádají ho: „Ty pane jsi nám znám nejen jako chrabrý bojovník, ale též jako muž ctný a spravedlivý, který vždy bezpráví trestáš a právo ctíš. Staň se proto prosím pane ochráncem naším a strážcem práva v tomto turnaji“. Vybraný pán poděkuje za vyznamenání, kterého se mu dostalo a od strážkyně klenotu obdrží šátek. Pak jej herold vyhlásí: „toto je ochránce dam pod klenotem růže a na jejich pokyn smí zastaviti boj.“

Za boje pak zasahuje ochránce následovně: Pokud dámy vidí, že se děje bezpráví, které není heroldy ztrestáno, panovnice tribuny nakáže svému panoši, či pánovi (pán ve dvorné službě tribuny) vyhledat svého rytíře-ochránce. Jmenovaný panoš či pán pak, viditelně označený klenotem své tribuny, který drží ve zdvižené ruce, vstoupí na kolbiště, kde vyhledá rytíře-ochránce a sdělí mu rozkaz panovnice. Ochránce pak bojovníka, jehož berou dámy pod svou ochranu, zahalí závojem a zastaví tak jeho protivníka v dalších útocích.

Hosté na tribunách

Nejvýznamnější hosté turnaje sedí na hlavní tribuně. Kromě Její milosti královny a případně princezny Anežky zde sedí také nejvýznamnější dámy dvora. (jeden každý z nejvyšších úředníků by měl mít pro svoji dámu jedno místo na hlavní tribuně). Protože je však počet míst na hlavní tribuně velmi omezený, praví další dohoda, že na hlavní tribuně sedí kromě královny a případně politicky významného hosta ještě ty dámy, které se zásadně podílely na přípravách a organizaci turnaje.

Hlavní tribuna má kromě jiných výsad výhradní právo rozhodnout o výsledcích jednotlivých klání i celého turnaje. Vlastní též zvoneček, kterým může kdykoliv zastavit celý boj, dále a má ve všech sporech právo veta.

Místa na bočních tribunách jsou vyhrazena dámám a nejvýznamnějším hostům. Nejurozenější dámy jsou usazeny směrem k hlavní tribuně a to s vyjímkou. panovnice tribuny a strážkyně klenotu, které sedí uprostřed pod zobrazením klenotu tribuny. Podmínky, za jakých smějí dámy sedět na tribunách, jsou uvedeny výše.

Průběh turnaje a další záležitost

Zahájení turnaje a příjezd dam

Na kolbiště vjíždí královna následována svým fraucimorem a dámami hostů. Maršálek turnaje zatím postaví všechny pány na kolbišti do špalíru (pánové jsou hierarchicky řazeni tak, aby ti nejurozenější stáli nejblíže hlavní tribuně). Za zády korouhevních pánů stojí jejich družiníci. Bezprostředně před hlavní tribunou pak stojí maršálek turnaje.

Připraveným „špalírem“ následně přijíždějí a přicházejí dámy. V čele jede na koni královna, případně princezna Anežka, a dámy nejpřednějších hodnostářů hradeckého dvora, které budou usazeny na hlavní tribunu. Za nimi pak kráčejí postupně podle urozenosti po dvou seřazené ostatní dámy tak, jak budou usedat na boční tribuny.

Před hlavní tribunou průvod zastaví, královna a hosté sesednou s koní (sesednout jim pomohou vybraní urození pánové a ti je pak doprovodí na hlavní tribunu). Když se královna usadí, je to pokyn, aby ostatní pánové, kteří stojí naproti svým příchozím dámám, nabídli těmto dámám rámě a doprovodili je na jejich místa na tribunách.

Následně přijíždějí nejvýznačnější hosté se svými dvory (opavský vévoda). Poté, co jsou všichni usazeni, přijíždí na koni první dáma, ve společnosti prvního rytíře, který ji vede koně. Příjezdy královny, hostů a první dámy jsou ohlašovány maršálkem turnaje.

Zahájení turnaje

Když první dáma přijede a sesedne s koně, pánové a všichni bojovníci se seřadí tak, aby rytíři byli nastoupeni v řadě před hlavní tribunou (čelem k tribuně) a jejich družiníci stáli za nimi.

Po seřazení ohlásí maršálek turnaje první dámu a požádá ji jménem královny, aby zahájila turnaj. První dáma znovu formálně požádá Její milost: „Dovol Milosti, abych zahájila turnajské klání, které konáno jest pro Tvou slávu a k potěše a radosti Tvojí i Tvých dam“. Královna pokyne a na ta slova panoš první dámy přinese turnajský meč. První rytíř poklekne - to je znamení, aby poklekli všichni bojovníci v kolbišti. První dáma uchopí turnajský meč za čepel a předává jej klečícímu prvnímu rytíři se slovy: „Pro Tvoji velkou odvahu, chrabrost a rytířskost Ti jménem Její milosti předávám turnajský meč, abys bojoval ne ze zlé vůle, ale z lásky a přátelství pro tvou slávu a naše pobavení“

První rytíř přijímá meč a nato čte maršálek turnaje turnajská pravidla. První rytíř stále klečí (bokem k tribunám a tedy i k seřazeným pánům). Vzdá hold královně, načež za všechny pány odříkává turnajskou přísahu: „Urození pánové, rytíři, panoši a lide zbrojný, přísahejme při Bohu a sv. Jiří, že se budeme bít čestně, bez osobních sporů a neprolijeme záměrně krev. Že neporušíme turnajských regulí a uznáváme nad sebou soud Její Milosti a těchto krásných dam. Amen.“ Slovo „amen“ opakují ve významu „přísaháme“ všichni bojovníci. Královna přísahu přijímá, čímž je turnaj zahájen.

Následuje modlitba za zdar turnaje, kterou pronese někdo z přítomných duchovních. Pak královna povstane, což je znamení, že mohou povstat i dosud klečící bojovníci, a dekoruje maršálka turnaje - předá mu maršálskou hůl a tím i vládu nad chodem turnaje. Nato povstanou panovnice tribun a strážkyně klenotů a dekorují heroldy.

Rytířská služba a odměny

Jak již bylo zmíněno, turnaj koná se především k potěše a pobavení přítomných dam. Je pro každého rytíře velkou ctí (a je to vlastně důvod, proč do turnaje jde) předvést se před vyvolenou dámou. Tou může být nejen jeho partnerka, ale kterákoli (a to i zadaná) dáma. Před turnajskou disciplínou, kdy jsou rytíři seřazeni před tribunami a herold vyhlásí další disciplínu, smí přistoupit rytíř k vybrané dámě, chce-li hájit její barvy a oslovit ji: „Dovol mi krásná paní, abych v této turnajské disciplíně hájil Tvé barvy.“ Pokud se dáma rozhodne jeho přání vyhovět, odpoví mu: „Děkuji pane, že ses rozhodl v tomto boji hájit pávě mé barvy. Ať je Ti tato zástava ochranou v boji a důkazem mé přízně“ a předává mu svoji zástavu. Je vhodné, aby při tom předstoupila ven před tribunu (je-li to zapotřebí) a šátek mu vhodně uvázala, neboť v železných rukavicích si je rytíř uvazuje jen obtížně. Dáma musí také myslet na to, aby byl šátek uvázán pevně a v boji nepřekážel. Nejčastěji byly tyto zástavy uvazovány viditelně na levou paži,za rytířův pás, či na helmici. Dáma může pro jednu disciplínu vydat i více zástav a v jejích barvách může tedy bojovat i více bojovníků najednou. Pokud však má dáma závažný důvod, proč pána odmítnout, může tak slušnou formou učinit: „Velmi si vážím tvé nabídky pane, neboť je mi známa tvá udatnost i tvé ctnosti rytířské, avšak v tomto boji patří mé srdce i mé barvy toliko pánovi ...“ Stejným způsobem, jako si volí pán svoji dámu, za kterou chce bojovat, může toto proběhnout i obráceně. Ve stejný okamžik, kdy si pánové vybírají své dámy, může dáma, nesouc zástavu, povstat, vejít do kolbiště, předstoupit před vybraného rytíře a požádat jej, zda by v boji hájil její barvy. Odmítnout dámu v tomto případě není zdvořilé.

Odměny.

Po každém ukončeném boji mohou dámy ocenit své favority tím, že je odmění. Každá dáma má právo odměnit„svého“ rytíře, který za ni bojoval a nebo také rytíře, který se jí z jakéhokoli důvodu líbil. Stejně tak může být odměněn bojovník celou tribunou (viz výše).

Když se po skončení disciplíny bojovníci seřadí v kolbišti, dámy sestoupí z tribun a odmění vybraného rytíře (ovšem až poté, co proběhne oficiální odměňování od tribun). Stačí jen rytíři poděkovat, např.: „Bylo mi ctí pane, žes v tomto klání hájil mé barvy, počínal sis vskutku udatně...“ Častější však je odměna, kterou dáma předává. Takovou odměnou a poctou běžně bývalo symbolicky udělené jablko, či květina, ale pro zvláštní příležitosti může jít i o velmi cenné dary – šperky, listy s básněmi a podobně. Takové dary se pak často předávají jako malá ceremonie přes páže.

Zvláštní odměnou, kterou předává naopak pán dámě, je klenot soupeře. V disciplínách označovaných jako bitva chocholů, či mlatový turnaj, uznává bojovník svou porážku tím, že soupeři předá svůj klenot, který nosí na přilbici. Vítěz pak předstoupí před „svoji“ dámu, jejíž barvy v tomto klání hájil, a složí jí tento klenot k nohám. Je výhradně na této dámě, jakým způsobem s tímto klenotem naloží. Předpokládá se, že si jej ponechá, i když není vyjímkou, že s ní původní vlastník (obvykle prostřednictvím panoše) vyjednává o jeho vyplacení, výměně za jiný cenný šperk atd. Stejně tak je možné skládat dámě k nohám i ukořistěné životy soupeřů – stuhy.

Zahrada lásky

Zahrada lásky je látkovou zástěnou ohrazené místo, přístřešek, či stan, umístěné stranou, nedaleko kolbiště, které slouží k odpočinku a vytváří soukromí pro účastníky turnaje. Pokud si chtějí pán s dámou v relativním soukromí povídat, vyměnit si dary atd, mohou spolu odejít do zahrady lásky, kde je připraveno sezení, nápoje... Stranou turnajské vřavy zde mohou dámy odpočinout od nepohodlného sezení na tribuně a užívat si dvoření pánů...

Pravidla turnaje

Pravidla vycházejí z turnajské přísahy, kterou všichni účastníci skládají na úvod turnaje:

Urození pánové, rytíři, panoši a lide zbrojný, přísahejte při bohu a sv. Jiří, že se budete bít čestně, bez osobních sporů a neprolijete záměrně krev. Že neporušíte turnajských regulí a uznáváte nad sebou soud Její Milosti a těchto krásných dam. Amen

Dvorské záležitosti

Dvorský sněm

Dvorský sněm je setkáním nejvyšších úředníků dvora a slouží pro řešení vnitřních záležitostí chodu dvora.

Dvorský sněm svolává se svolením královny maršálek Její Milosti a pořádá jej zpravidla stolník, případně číšník Její Milosti. Ten v součinnosti s maršálkem zajistí organizaci sněmu a pozve jednotlivé účastníky osobním listem. Sněm se koná zpravidla v zimě, je přípravou a předchází jarnímu sněmu rytířskému.

Na dvorský sněm jsou zváni jen nejvyšší úředníci její Milosti, kancléř Její Milosti a případně velmi významní hosté. Je samozřejmé, že pánové smějí vzít na sněm své chotě. Předpokládá se, že sněmu čestně předsedá Její Milost, sněm pak řídí s jejím svolením maršálek.

Na dvorský sněm mají povinnost dostavit se všichni listem vyzvaní úředníci dvora bez vyjímky a výmluvy a to pod pokutou dvou zlatých florentinů ražby brněnské, které jsou jinak povinni složit k rukám podkomořího.

Služebnictvo, lid zbrojný, ale i nižší úředníci dvora mají přístup na sněm zapovězen. To platí i pro osobní služebnictvo přítomných pánů či dam. Ti, kdož na sněmu službu vykonávají musejí být spolehliví a jsou vázáni přísahou mlčenlivosti. Plně podléhají stolníkovi a maršálkovi.

Z jednání sněmu vzejde písemný zápis projednaných ustanovení, který kancléř Její Milosti či jiná osoba (jež ručí za správnost svým úřadem) na začátku ustanovená pořídí a páni jej na závěr jednání společně před zraky Její Milosti pečetí. Pečetěný zápis přebírá do rukou komoří, který jej uloží mezi ostatní opatrované listiny dvora a zajistí zanesení jeho obsahu do dvorských desek, jichž je správcem. Pečetěním vcházejí zapsaná ustanovení v platnost.

Navržená ustanovení jsou zanesena do zápisu po hlasování, jako platná, pokud se vysloví pro většina hlasujících.

Hlasují pouze níže vyjmenovaní členové sněmu, přičemž je kurtoazním zvykem, že o svolení hlasovat nejprve formálně požádají přítomné dámy, které k tomu dají souhlas.

Hlasující členové dvora jsou pouze: Její Milost, maršálek, stolník, číšník, komoří, podkomoří.

Dvorský sněm hlasuje kromě svých návrhů též o návrzích rytířského sněmu, které jednotlivě buď odmítá, nebo potvrzuje a uvádí je tak v platnost. Všechna platná pravidla následně zanese komoří do dvorských desek.

Rytířský sněm

Rytířský sněm je setkáním všech členů dvora Její Milosti. Podává návrhy na činnost dvora, na nová pravidla a ustanovení, která následně schvaluje dvorský sněm. Hodnotí činnost dvora a plánuje nové akce. Důležitou až hlavní částí jsou odborné přednášky a semináře, proto se doporučuje účast všem členům dvora i všem spřáteleným skupinám podílejícím se na projektu dvora.

Na tento sněm však mají za povinnost dostavit se všechny listem pozvané dámy dvora bez vyjímky a výmluvy, neboť celý dvůr hradecký existuje jen pro ně a kvůli nim.

Na rytířský sněm mají povinnost dostavit se všichni královnou v úřad uvedení a na sněm listem pozvaní úředníci dvora bez vyjímky a výmluvy a to pod pokutou dvou zlatých florentinů ražby brněnské, které jsou jinak povinni složit k rukám podkomořího.

Na rytířský sněm mají povinnost dostavit se všichni pasovaní a listem sem pozvaní rytíři dvora Její Milosti bez vyjímky a výmluvy nebo alespoň poslat za sebe náhradu listem pověřenou a to pod pokutou dvou stříbrných grošů ražby kutnohorské. Po příjezdu má takový pozvaný pán či jeho náhradník za povinnost zvacím listem se prokázat.

Rytířskému sněmu slavnostně předsedá Její Milost spolu s nejurozenějšími dámami dvora. Obvykle jsou jimi myšleny chotě nejvyšších úředníků, princezna Anežka či další velmi urozené dámy, jež listem byly pozvány. Spolu s nimi a s jejich svolením pak fakticky předsedá sněmu a jej řídí maršálek dvora její Milosti spolu s ostatními nejvyššími úředníky (komoří, podkomoří,stolník, číšník) . Dále pak následují v hierarchii, podle které je sněm řízen a podle níž na němu ostatní jednají a chovají se, ostatní úředníci dvora, poté páni a rytíři, nižší šlechtici a lid zbrojný a obecný. Tomu odpovídá i zasedací pořádek při případné hostině.

Za neurozené zodpovídají jejich páni a ti budou za ně voláni k zodpovědnosti.

Rytířský sněm může sestavovat návrhy k chodu dvora. Ty podávají k rukám komořího jednotliví pasovaní rytíři či úředníci dvora. Tedy lid zbrojný a obecný a nižší šlechtici smějí podávat návrhy jen prostřednictvím pasovaných rytířů – svých pánů.

Jednotlivé návrhy komoří shromažďuje a uspořádá, rytířský sněm pak o nich hlasuje.

Odhlasované návrhy pak komoří předkládá ke konečnému schválení dvorskému sněmu. Teprve tam jsou pečetěny a tím vcházejí v platnost.