Kurtoazie

Slovo kurtoazie pochází z francouzštiny a znamená dvornost, či zdvořilost. Není tím míněno jen dvorné chování pánů k dámám, ale i samotná zdvořilost, tedy pravidla chování v původní vyšší dvorské společnosti, z nichž vzešla dnešní nám známá pravidla společenského chování. Počátky kurtoazie jsou spojovány s osobností slavné jihofrancouzské panovnice Eleonory Akvitánské, zakladatelky anglického panovnického rodu Plantagenetů. Tato slavná žena 12. st. proslula nejen svou krásou, pro niž ji na jejím dvoře opěvovali trubadůři celé Francie, ale i jako mecenáška umění a především jako obratná diplomatka a matka nejrytířštějšího z britských králů, Richarda Lví srdce. Eleonora byla navíc ženou, jež z našeho pohledu převyšovala tehdejší společnost, neboť prosadila nové prvky do rytířského kultu a dala vyzdvihnout postavení urozených žen v tehdejší společnosti až na úroveň obdivovaných a zbožňovaných krásek, o jejichž přízeň usilovali rytíři nejen službou vojenskou, ale i dvorskou, tedy nejen mečem ale i růží. Měnící se rytířský ideál již vyžadoval muže vzdělaného i v tanci, zpěvu, hry na hudební nástroje a veršotepectví. Kdo tomuto novému pohledu nestačil, nedosáhl kýženého rytířského stavu. Mravy mužů se na dvorech stávají uhlazenějšími nejen v postavení k dámám, ale i mezi sebou samými. A stejně tak se tento vliv projevuje i zpětně, dámy nezůstávají toliko objekty mužského dvoření, ale sami se stávají mecenáškami umění, vzdělávají se ve společenské konverzaci, hudbě, skládají verše a písně, jako například slavná akvitánská trubadůrka, paní Azalais de Porcarages, či bretaňská Marie de France.

Samozřejmě i pohled na kurtoazii, jako na společenskou normu je v různých dobách a na různých dvorech poněkud odlišný, i když původní myšlenka, tedy zdvořilost, zůstává základním stavebním kamenem. Pojetí kurtoazie, jako dvorské normy se mohlo na evropských dvorech lišit nepatrně, jako například na dvorech králů francouzských a portugalských, kde se dámy těší velké přízni mužů a je jim věnovaná odpovídající pozornost, až po poměrně značné, jako při srovnání zmiňovaných uhlazených a vyhlášených dvorů francouzských a českých ve srovnání s dvory říšských knížat, jejichž mravy byly tradičně hrubší a kde se ženě dávala najevo její podřízenost. Jako příklad takovýchto rozdílů pohledů bývaly zmiňovány některé svatební rituály té doby, zatímco například ve Francii bylo zvykem, že ženich dával časně zrána po svatební noci v soukromí své choti takzvaný jitřní dar, jako poděkování a výraz úcty, v Říši údajně podle starogermánského zvyku šlápl manžel své choti na konci svatebního obřadu na nohu, aby jí tak dal najevo její podřízenost. Ale i Říše římská byla kolébkou mnoha proslulých minessengrů, byť většina z nich dosáhla své proslulosti na dvorech jiných panovníků. Rozdílnost pohledů na kurtoazii může být patrná i z veršů a písní předních dvorů dané doby.

Akvitánští trubadůři jsou typicky dvorní, jako například Bernart de Ventadorn jež si v jedné písni zoufá, že se zamiloval do příliš urozené dámy:

nebo paní Azalais de Porcarages, jež skládala verše a písně pro rytíře, kterého milovala, a dávala mu je posílat:

Portugalští trubadůři jsou rozšafnější a stejně jako akvitánci se často ke své dámě přiznávají a jmenují ji v písních a verších, jako rytíř Rui Pais de Ribela:

ale jsou i ostře ironičtí, jako rytíř Gil Peréz Condes, jež si v písni stěžuje na svého korouhevního pána, který mu přes dané slovo dluží žold, čím ztrácí svou čest:

Francouzi jsou nejdvornější z trubadůrů, jsou velmi diskrétní a jméno dámy, jíž jsou písně určeny ve verších nezmiňují. Za snad nejvýznačnějšího z nich byl považován Guillaume de Machaut, přítel a sekretář českého krále Jana Lucemburského, jež ve svých verších dámy opěvoval jako nadpozemské bytosti:

Jeho velkým obdivovatelem a nadaným žákem byl syn krále Jana Lucemburského a nevlastní bratr císaře Karla IV., lucemburský hrabě a brabantský vévoda Václav Lucemburský, jež ve svých verších a písních vyznává lásku a věrnost své choti:

V Písni o Nibelunzích od neznámého německého autora jsou popisovány dvorské mravy a kurtoazie tak, jak byly běžnou a samozřejmou součástí života urozených:

Panovníci a velcí mužové té doby dávali svým kurtoazním chováním příklad ostatním, neb platilo, že co je dobré pro krále, to je dobré i pro rytíře. A trvalé soupeření stále mocnějších měst s aristokracií se projevovalo samozřejmě i napodobováním šlechty a jejích zvyků a způsobů měšťany. Tak se postupně původně dvorská kurtoazie objevuje stále častěji ve vyšších měšťanských kruzích, jež ji přejímají a přizpůsobují ji svým potřebám. Přizpůsobují si ji o to snadněji, že kurtoazie je především souhrnem společenských pravidel, přirozených dané společnosti. Též platí, že může-li velmož uspořádat honosnou hostinu, či kratochvíli, na níž se krom jiného i zcela otevřeně přiznává ke své rytířské, či dvorné službě dámě, či dámám, potom jde nejen o příklad hodný následování, ale i důkaz toho, že není šlechtici hanbou ani známkou slabosti ukázat veřejně svou úctu, či obdiv té či oné dámy. Je náhle přirozené posloužit dámě, ať již jde o drobnosti jakými je pomoc při usednutí, dolití poháru, pomoc při nasedání či sesedání z koně a bylo by i zcela neodpustitelné odmítnout dámě v nesnázích svou pomoc. Takový muž by působil dojmem neotesance, což by nejen poškodilo pověst jeho, ale i celého rodu a téměř by ho to vyloučilo ze společnosti, což by nepochybně mělo za následek i ztrátu dvorských úřadů a tedy i příjmů. Typickým příkladem kurtoazie je i pověst o založení rytířského podvazkového řádu králem Eduardem III. v Anglii ve 14. st. a jež je dodnes jedním z nejprestižnějších světských řádů. Tato pověst praví, že na jednom plese tančil král se svou milenkou Joan hraběnkou ze Salisbury, když jí z nožky sklouzl podvazek a sjela ji tak i punčoška, což vzbudilo u přítomné šlechty, jež nesouhlasila s královým poměrem, zlomyslný posměch. Král se prý pohněval, dvorně před hraběnkou poklekl, podávaje jí ztracený podvazek zvolal: „Honi soit qui mal y pense!“ - tedy „hanba tomu, kdo tím co myslí!“. Přítomní pánové se zastyděli a proto následovali příkladu svého krále, poklekli před svými dámami a opakovali královo zvolání: „hanba tomu, kdo tím co zlého myslí!“ a vzdali tak dámám hold. V duchu tehdejších rytířských ctností tak král zachránil hraběnce čest a dosáhl pravého opaku ? všichni kdo se smáli si mohli v budoucnu pokládat za čest, směli-li podvazkový řád nosit a hlásit se tak k dvornému rytířskému ideálu té doby.

Ostatně kurtoazie není jen o chování pánů k dámám, ale i o jednání aristokracie mezi sebou, jde o důstojné zachovávání hierarchie, jež není pro nižší stav ponižující, jde i o jednání panovníků mezi sebou, o jednání s vyslanci, i s nepřáteli na poli diplomatickém i válečném, tedy o vytvoření pravidel morálky a slušnosti, jež určují co je a co není přípustné (tato pravidla platila i v boji, kdy šlechtic, který bezdůvodně neušetřil svého zraněného, či vzdávajícího se urozeného soupeře ztrácel čest, a to se všemi důsledky). Známá jsou jména osobností, jako byl anglický král Richard Lví srdce, španělský maršálek El Cid, francouzský maršálek Boucicault a Bertrand de Guesclin, čeští králové Přemysl Otakar II., Jan Lucemburský a mnozí další. Tito pánové prosluli nejen jako výteční vojevůdci, ale i jako dvorní rytíři, jež byli svým okolím považováni za vzory. Kdo by se jim opovážil vyčítat „zšenštělost“ a považovat jej za znak slabosti, právě je, nepřekonatelné reky své doby? Vždyť i oni se snažili přiblížit a ztotožnit se svými ideály, jejichž příklady v písních byli osobnosti jako král Artuš, císař Karel Veliký, rytíř Roland, Sigfried, Tristan, Lancelot, Lanval, Auccassin a další, jež jsou nezpochybnitelnými mravními vzory tehdejší společnosti. Rytířský ideál té doby vyžadoval, aby ten, kdo se chce stát rytířem byl vzdělán nejen ve zbrani, ale i v chování. Bylo běžným zvykem šlechtických rodů posílat své děti na vychování k urozenějším a výše postaveným pánům na jejich dvory, neboť tak jim bylo zaručeno odpovídající vzdělání a výchova a samozřejmě se jim tak otvírala cesta k budoucí kariéře. Chlapci tak většinou do svých 14 let sloužili paní domu a jejím dámám, aby se naučili dvornému chování, stolování, tanci, hudbě a zpěvu a již od svých 12 let byli cvičeni v zacházení se zbraněmi. Okolo 14 roku byli ve službě pánovi domu, v níž se krom boje učili loveckému umění, zprávě panství, diplomacii a dalším nezbytným dovednostem. Býval to pán domu, kdo určil, zda je urozený panoš, sloužící v jeho službách, připraven pro přijetí do rytířského stavu a zda je tohoto privilegia hoden, A býval to nejčastěji právě tento pán, kdo mladého panoše pasoval na rytíře a přijímal tak za jeho budoucí činy zodpovědnost před Bohem. Slavnostní obřad pasování byl velmi významnou a honosnou ceremonií, při níž přijímal panoš rytířské odznaky, tedy meč, zlaté ostruhy a zlatý, či stříbrný pás, jimiž dával najevo nejen své nové vyjímečné společenské postavení, ale přijímal tak i morální závazek, jež byl s tímto privilegovaným postavením spojený. Rytíř byl tradičně obráncem víry, ale i ochráncem žen a dětí, sirotků a bezbranných. Byl zastáncem práva, jež měl napravovat a trestat křivdy, měl věrně sloužit svému lennímu pánovi a králi a bránit zemi proti všem nepřátelům a škůdcům. Ne každý šlechtic se stal rytířem, ale naopak každý, kdo byl za své mimořádné zásluhy pasován na rytíře se stal automaticky šlechticem. Nestačilo se tedy jen narodit. Samozřejmě, že i rytířství bylo zidealizováno již ve svém počátku, ale jednalo se především o mravní princip, jež samo ztělesňovalo. Sám král byl především rytířem a proto byl mezi ostatními rytíři „primus inter pares“, tedy prvý mezi rovnými, nikoli ještě „primus super omnes“ - prvý, nade všemi vládnoucí, jako tomu bylo později za dob absolutistické monarchie. Rytířský mrav si žádal nejen zdatnost v zacházení se zbraní a dvorného chování, ale i reprezentativního vzhledu, tedy nejen péče o tělo, ale i módní odění pro všechny příležitosti od dvorských až po lovy, turnaje a války, kde bylo otázkou cti doložit své postavení skvostnými erbovními kabátci ze vzácných látek kryjících zbroje, samotné bohatě zdobené zboje, jež tím nijak neztráceli na své funkčnosti a pevnosti, pyšné chocholy, nádherné koně pod honosnými kropíři. Tato reprezentace se týkala i doprovodu šlechtice, od družiníků po služebnictvo, nejen co se vzhledu týče, ale i o slušné a důstojné zacházení s nimi, čehož důkazem jsou občasná lamentování kronikářů na nemožné chování toho či onoho pána, jež se v rozporu s dobrými mravy neumí chovat. Nejsou to nářky na aristokracii jako společenský stav coby celek, ale právě na jednotlivce, jež svým chováním natolik vybočují z dané představy o rytíři, či šlechtici a jež si tak nezaslouží naší úcty.

Kurtoazie, jako norma společenského chování se samozřejmě vyvíjela s ohledem na prostředí i podmínky, od původní rytířskosti přes kavalírství, až po současné gentlemanství. A i dnes nám mohou některé původní středověké názory připadat až neuvěřitelně moderní. Takovým příkladem může být citovaný verš z přelomu 13. a 14. st., jehož autorem je slavný portugalský trubadůr, král D. Dinis, který se skromně podepisoval rytíř Dinis: