Hradecký dvůr Alžběty Richenzy

Hradecký dvůr Alžběty Richenzy

Kdo byla matka královny Alžběty Rejčky?

Třetím článkem česko amerického historika Leoše Zemana a jeho manželky Ully je zamyšlení nad otázkou, kdo byla matka dvojnásobné české a polské královny Richenzy, pozdější hradecké královny vdovy. Její totožnost i životní osudy dosud čeští medievalisté nepochopitelně opomíjeli a mezi laickou veřejností již téměř zdomácněl mýtus o její tragické smrti z rukou tyranského manžela.

 

 

Kdo byla matka královny Alžběty Rejčky?[1]

Leoš a Ulla Zeman[2]

 

1. Několik slov úvodem

O osudech „hradecké“ královny Alžběty Rejčky v Čechách, Rakousku a na Moravě v letech 1300–1335 už toho bylo sepsáno dost českými a polskými medievisty, a to jak odborníky, tak i historizujícími literáty. Díky internetu jsou fakta o jejím životě z tohoto období dnes známa velkému okruhu čtenářů. Bohužel, internet, toto nové a neúplně revidovatelné informační medium, dodává zájemcům i snůšky nepodložených dohadů, mnohdy opředených nimby popularizujících nebo čtivých plodů fantazií, majících rozličné prameny. Většina publikací zabývající se Alžbětou, popřípadě dobou jejího života a působení, čerpá přitom mnohdy z jediného středověkého pramene: jihlavského rukopisu Zbraslavské kroniky (Chronicon Aulae Regiae) Petra Žitavského. Toto velmi důležité, i když místy ne úplně nestranné, a ne vždy historicky přesné, dílo opata a kronikáře kláštera zbraslavských cisterciáků bylo sepsáno, ve svém autografu, v letech 1315–1338 a údaje v něm obsažené jsou v řadě příkladů zkreslené motivačními horizonty autora a poptávkou doby, v níž tvořil.

Cílem našeho textu však není ale polemizovat s literárním odkazem Petra Žitavského, a už vůbec ne s internetovými dopisovateli. Chceme poukázat na některé méně známé okolnosti jejího života. Od opata Petra a díky královninu bohatému kulturnímu odkazu víme, mimo jiné: že byla dvakrát, i když poměrně krátce, královnou Čech a Polska, jednou matkou, dvakrát vdovou, úspěšnou správkyní obrovských jmění, a patronkou gotického sakrálního knižního i stavebního umění. Není ale postavou pouze českých dějin. Její původ, dramatický životní osud a osobní styky jí spojily s historií Polska, Skandinávie, Braniborska, Rakouska a zemí tehdy rozdrobené římskoněmecké říše. Narodila se v Poznani roku 1288, jako jediná dcera posledního velkopolského piastovského knížete (a od r. 1295 i krále)Přemysla II.[3] V naší studii se zaměříme především na osobu její mnohem méně známé matky, švédské princezny Rikissy[4] Valdemarsdotter, která byla v Poznani v r. 1285–1286 přejmenována na velkopolskou kněžnu Ryksu. Ryksa byla druhou ženou Přemysla II. Nejmenovala se Luitgard von Meklenburg, jak se mnohdy mylně uvádí. Luitgard či latinsky Lucardis, byla naopak Přemyslovou první ženou, a to v letech 1273–1283.[5] Rovněž neexistují v polských pramenech ze 13. století žádné spolehlivé důkazy o tom, že by poznaňský kníže ubil k smrti neplodnou Luitgardu, jak je mnohdy mylně zdůrazňováno,[6] a už vůbec ne Rikissu, která byla prokazatelně jeho nejmilejší manželkou.[7]

 

2. Princezna Rikissa ve Švédsku [~ (1266–1270) – 1285]

Je velmi pravděpodobné, že Rikissa byla pátým[8] dítětem švédského krále Valdemara I. (~ 1239–1302) s dánskou princeznou Sofií Eriksdottir (1242–1286).[9] Svatba rodičů r. 1260 se konala v Jönköpingu, u jižního cípu jezera Vättern, kde se stýkají historicky významné kraje: Småland, Västergötland a Östergötland. Prarodiči Rikissy byli z Valdemarovy strany: slavný poslední švédský jarl (duce) Birger Magnusson (1210–1266) z dynastie Bjälboätten (od 16. století chybně zvané Folkungaätten) a švédská královna Ingeborg Eriksdotter (–1254), sestra krále Erika XI. (1216–1250). Babička Rikissy, a žena jarla Birgera, Ingeborg byla dcerou prvního korunovaného švédského krále Erika X. „Knutssona“ (1208–1216) a Rikissy Dánské [dcera krále Valdemara I. „Velikého“ (1157–1182)]. Prostřednictvím své matky Sofie, byla Rikissa vnučkou dánského krále Erika IV. „Plovpenninga“ (1241–1250), a tudíž pravnučkou známého dánského krále Valdemara II. „Vítězného“ (1202–1241). Druhou babičkou Rikissy byla žena Erika IV. Jutta von Sachsen z vévodského rodu saských Askánců, kteří patřili mezi říšské kurfiřty.[10] Z tohoto stručného genealogického nástinu vyplývá, že ve Skandinávii a v okolních zemích měla matka Alžběty Rejčky proslulé a historicky významné předky. Je rovněž zřejmé, že ve 13. století bylo švédsko-dánské (a podobně i norské) pokrevenství (consanquinitas) vladařských dynastií povážlivě blízké a běžné. Rikissa měla tři starší sestry. Nejstarší Ingeborg byla ženou vévody Gerharda II. von Holstein. Margareta se stala jeptiškou dominikánského kláštera v Skänninge. Katarina zemřela zřejmě před rokem 1283. Mladší sestra Marina byla v roce 1285 provdána za Rudolfa von Diepholtz (viz níže). Mladší bratr Erik (1271/1272–1330) se později stal členem švédské královské rady.[11]

Abychom trochu pochopili domácí peripetie života mladé švédské princezny, musíme se stručně zamyslet nad osobnostmi jejích hlavních mužských předků. Začněme u toho nejsilnějšího a politicky nejvlivnějšího: děda jarla Birgera Magnussona. Jarl Birger je údajným zakladatelem Stockholmu, a stal se faktickým vládcem Švédska už za vlády krále Erika XI. Zůstal jím i po Erikově smrti, během šestnácti let kralování svého nejstaršího syna Valdemara I. po r. 1250. Švédští historici nĕkdy charakterizují způsob Birgerovy státotvorné vlády jako „železné sevření“ („ett järngrepp“). Ve své vlasti je ale Birger povĕtšinĕ hodnocen kladnĕ, např.: „Byl posledním jarlem, ale prvním budovatelem státu. Vládcem, který vystavĕl království, ale nikdy se nestal králem. Bez Birger jarla by nebylo Švédska ani Stockholmu“[12]

Avšak, jak už to bývá, jablka někdy padají hodně daleko i od velkých a silných jabloní. Nejstarší syn Valdemar byl sice korunován v Linköpingu na prvního krále nové, Birgerem vytvořené, dynastie Bjälboätten už v r. 1251 (asi ve 12 letech) a setrval na svém trůně do r. 1275. Až do smrti svého otce v r. 1266 byla ale jeho královská hodnost čistě titulární, a moc téměř nulová.[13] Po r. 1266 se mocenská situace v království rychle zkomplikovala neočekávaným způsobem.

 Před smrtí Birger zrušil, pro budoucí pokolení, titul jarla a vytvořil nový titul: „mladší vévoda“ (iunior dux sweorum).[14] Vévodský titul byl ale určen pouze pro druhorozeného syna Magnuse. Podle Harrisona není dost jasné co touto změnou Birger přesně zamýšlel. Snad měl vévoda Magnus, za vlády krále Valdemara, hrát podobně silnou roli, jako to dělával Birger za panování krále Erika XI. Slavný jarl Birger svojí závěť čtyřem synům [Valdemar (~1239–1302), Magnus (~1240–1290), Erik (~1250–1275) a Bengt (1254–1291)] asi dostatečně neobjasnil.[15]

 Ve skutečnosti Magnus obdržel po otcově smrti pouze kraj Södermanland, s hradem Nyköpingshus, na jih od Stockholmu. Erikovi neudělil Birger žádný titul, a ani mu neodkázal jím očekávané dědictví. Pro nejmladšího Bengta zvolil otec církevní kariéru. Nezkušený král Valdemar našel ve svých dvou mladších bratrech, Magnusovi a Erikovi, velmi žárlivé a zklamané soupeře. Konflikt s nimi, kvůli změně v rozdělení moci a majetku, byl jen otázkou vhodné příležitosti. Valdemar se zatím snažil posílit svojí pozici tím, že pokračoval v otcově severoevropské politice. Kultivoval přátelské vztahy s Dánskem, Norskem, německou Hansou, Rigou a jinými důležitými sousedy. Podařilo se mu též vyjednat politicky výhodný sňatek své nejstarší dcery Ingeborg s vévodou z Holsteinu, ke kterému došlo roku 1275.

Datum a místo narození princezny Rikissy nejsou známé. Jasiński došel rozborem doložených údajů o Valdemarově rodině k odhadu, kladoucí její narození mezi léta 1265–1270.[16] Díky opominutému úmrtí prvorozeného Erika je asi ale období 1266–1270 pravděpodobnější. První dochovaná zpráva o matce královny Alžběty Rejčky je z r. 1273. Rikissin otec, král Valdemar, uzavřel toho roku, s vlivným welfským (guelfským) vévodou Johannem von Braunschweig (–1277), smlouvu o zasnoubení (contrahere sponsalia) svých nezletilých dětí (Katariny nebo Rikissy s Ottou von Braunschweig).[17] K plánovanému sňatku sice nedošlo, ale dokument je přesto zajímavý z několika důvodů. Katarina je ve smlouvě jmenována jako první, a byla zřejmě starší. [18] Rikissa se musela narodit před rokem 1273. Král Valdemar se chtěl touto smlouvou mocensky posílit příbuzenským vztahem s významným guelfským, alodiálním vévodstvím Braunschweig-Lüneburg.

Na neštěstí pro mladičkou Rikissu se někdy mezi 1271–1273 její otec údajně dopustil velkého mravního a nesmyslného prohřešku: cizoložství (z katolického kanonického hlediska též krvesmilstva) s mladší sestrou své ženy Juttou. Valdemarova švagrová, asi dvacetiletá princezna Jutta, byla ještě navíc jeptiškou dánského dominikánského kláštera Sankta Agnes v Roskilde.[19] Harrison uvádí, že prý v r. 1271 krásná a inteligentní Jutta uprchla se svojí sestrou Agnes z roskildského kláštera. Dvě dánské princezny našly potom útulek u své nejstarší sestry. Tou byla švédská královna Ingeborg, manželka krále Valdemara. Někteří švédští historici tvrdí, že Valdemar a Jutta měli spolu nemanželského syna. Pramenné podklady pro tento fakt, i pro jiné detaily tohoto středověkého lechtivého skandálu jsou chatrné. Z hlediska Valdemarových mocenských ambicí by se podobná milostná aféra rovnala politické sebevraždě. Pramenným dokladem pro její možnou existenci jsou, ne zcela výslovné a spolehlivé, starošvédské verše v Erikově kronice.[20] Podle dohadu Harrisona se v roce 1274 Valdemar vydal asi na jednoroční pouť (kajícího hříšníka?) za papežem Řehořem X., kterého údajně zastihl v Lyonu.[21] Jeho zastávka v Lübecku kolem roku 1274, s pochybnou chronologií, je zaznamenána v Detmarově kronice.[22] To, že by se Valdemar vzdálil ze svého nejistého království na tak dlouhou dobu, by naznačovalo, že musel být k cestě okolnostmi donucen.

Jiný soudobý světský pramen popisuje naprosto jinak mocenský konflikt mezi třemi nejstaršími syny švédského jarla Birgera. Je to fragment staronorské (Old Norse) ságy, sepsané islandským politikem a historiografem Sturlou Þórðarsonem někdy v letech 1278–1284.[23] Stejně jako ve zmíněných letopisech z dominikánského kláštera v Skänninge (Skänningeannalerna)21, [24] bychom v něm zcela marně hledali onen dnes tak svůdný a populární popis Valdemarova hříšného poměru se švagrovou a dánskou dominikánskou jeptiškou Juttou.[25] Souboj mezi Valdemarem a mladšími bratry, králem Magnusem III. „Ladulåsem“ a princem Erikem, je v dominikánském skänningském letopise zapsán stručně takto „1275: Princ Erik zemřel na hradě. Pan Magnus byl zvolen králem. 1276: Pan Magnus byl korunován na krále.“[26]

Islandský letopisec Sturla popisuje vřelé přátelství mezi dvěma královskými švagry, Valdemarem Birgerssonem a norským Magnusem VI. „Lagabøte“. Jejich manželky, norská královna Ingeborg a švédská královna Sofia, byly sestry a dánské princezny. Dle Sturly, se v r. 1276 Magnus VI. opětovně a trpělivě snažil sjednat smír mezi nejstaršími syny Birger jarla. Ale podmínky, které švédský vévoda Magnus nabídl svému bratru, ublíženému králi Valdemarovi, nemohl norský král uznat za spravedlivé, a proto mírová jednání ztroskotala. V r. 1276 ale byl švédským králem už Magnus, a nikoliv Valdemar.26

 

Skandální a neracionální vztah mezi Valdemarem a Juttou je třeba posuzovat opatrně.20 Na druhé straně, oba výše citované prameny není rovněž možné považovat za zcela nezaujaté. V prvním se nabízí motivace ochrany reputace dominikánského řádu. Ve druhém je nutno uvážit, že Magnúss saga lagaboetis byla psána pro Magnuse VI., přítele a švagra Valdemara. Je jisté, že Valdemarova pravděpodobná nepřítomnost ve Švédsku kolem roku 1274–1275 mu připravila pohromu. Poskytla onu příležitost, na kterou jeho bratři Magnus a Erik tak dlouho čekali. V červnu (buď 14. nebo 15.) roku 1275 byl Valdemar poražen v rozhodné bitvě na pláni u vesnice Hova.[27] Prameny poskytují pouze kusé informace o průběhu této vojenské katastrofy Rikissina otce. Přesto se švédští příznivci „živé historie“ každé léto pokouší o její dramaticky inscenovanou reprízu. Ves Hova se nachází blízko východního břehu druhého největšího evropského jezera Vänern ve Västergötlandu. Podle obecně přijímaných tvrzení, bylo vojsko nepřipraveného Valdemara složeno převážně z pěších sedláků. Jeho bratři operovali s přesilou dánských a německých jízdních žoldnéřů. Cizí vojenské posily byly zakoupeny z Dánska, od krále (1259–1286) Erika V. „Klippinga“ a snad i hraběte Jakoba Nielsena z Hallandu (–1309), pravnuka krále (1202–1241) Valdemara II. „Vítězného“.[28] Porážka u Hovy byla skutečnou příčinou Valdemarovy detronizace. Brzo po bitvě u Hovy byl Magnus zvolen za švédského krále (vládl mezi 1275–1290), a jako takový ještě stačil povýšit bratra Erika na vévodu smålandského. Překvapivý byl náhlý skon Rikissina strýce, asi 25-letého Erika, dne 17. prosince 1275.[29]Koncem roku 1275 byl Erik pochován po boku svého otce, jarla Birgera, v královské nekropoli dynastie Eriků, kostele cisterciáckého opatství, založeného r. 1240, ve Varnhemu (Västergötland). Společný hrob Birgera, jeho druhé ženy Mathilde von Holstein a Erika byl otevřen v roce 2002.[30] Kosterní ostatky ~25-letého muže (vcelku prokazatelně Erika) byly podrobeny odbornému antropologicko-lékařskému, osteologickému a molekulárně-genetickému průzkumu.[31]

Ale vraťme se k osudům princezny Rikissy. Skrovné množství pramenů dovoluje určit některá místa pobytů a exilových činností sesazeného krále Valdemara a některých členů jeho rodiny v letech 1275–1285 například ve Värmlandu, Norsku, na Gotlandu a v Dánsku. Nejpodrobněji nás o těchto souvislostech spravuje islandský letopisec Sturla.[32] O osudech dvou nejmladších princezen Rikissy (Rikitzy) a Mariny (Mariany) během tohoto desetiletí však nevíme vůbec nic. Je zajímavé, že Erikova kronika se v šestnáctiřádkové sloce, nazvané Valdemars barn (Valdemarovy děti) zmiňuje až k roku 1285 pouze o třech nejmladších: Rikisse, Marině a Erikovi.[33] Setkáváme se s nimi na Magnusově pevném hradě Nyköpingshus v Södermanlandu. Tento kraj na jih od Stockholmu dostal Magnus po otcově smrti r. 1266 v léno, a bratr Valdemar jej tehdy povýšil na södermanlandského vévodu.[34] Je pravděpodobné že, někdy mezi 1275–1285, se král Magnus III. stal, asi ve Valdemarově nepřítomnosti, pěstounem jeho tří nezletilých dětí: Rikissy, Mariny a Erika.

Tento dohad by mohl objasnit chybu v první (latinsky psané) závěti královny Alžběty Rejčky z 9. července 1330. Nesprávně v ní udala, že otcem její matky byl Magnus III. a nikoliv Valdemar.[35] Nevíme, zda to bylo z neznalosti či úmyslně. Později se zmíníme o obou testamentech, v souvislosti se vztahem královny k oběma rodičům a místem jejich pohřbení. Všimněme si jedné okolnosti, která mohla též souviset s královninou chybnou identifikací švédského děda. Této inteligentní, energetické a zámožné ženě zůstali, po ztrátě obou rodičů v letech ~1290–1296, a děda Valdemara v roce 1302, ve Švédsku naživu dva nejbližší příbuzní [strýc Erik Valdemarsson (–1330) a jeho syn, královnin bratranec, Valdemar Eriksson (–1345/69)]. Švédsko i české země se nacházely v oblasti německy mluvící Evropy. Byly to nesnáze ve spojení mezi evropským vnitrozemím a Skandinávií či osobní důvody, které Rejčce bránily hledat styk s příbuznými své matky? Pokud je nám známo, nikdy se o to nepokusila.

 

3. Neobvyklá dvojsvatba v Nyköpingu (1285)

O svatbě Rikissy s velkopolským vévodou (1279–1295) a pozdějším (1295–1296) čtvrtým polským králem Přemyslem II.,[36] nás informují pouze kusé švédské a polské prameny. Bohužel, nejdůležitější rukopisy a dokumenty z obou zemí se nezachovaly. Ve Švédsku to způsobily četné války, reformační devastace katolických klášterů a jejich knihoven za vlády krále Gustava I. Vasy (1523–1560), a zejména katastrofální požár královského paláce ve Stockholmu roku 1697. Podobně torzovitě jsou zachovány i prameny z polského prostředí, což je dáno jednak náhlým ukončením Velkopolské kroniky v roce 1273,[37] a ztrátou dokumentu svatební smlouvy z roku 1285.

Neúplné informace o sňatku Rikissy a Přemysla poskytuje latinsky psaný švédský rukopis Chronica Erici Olai.[38] Děkan Ericus (Erik Olafsson) uvádí, že nyköpingská svatba Rikissy proběhla současně se svatbou její mladší sestry Mariny, pro kterou byl za ženicha vybrán nevýznamný dolnosaský šlechtic (dominus; nikoliv hrabě) Rudolf von Diepholtz. Tento dosti divný údaj je ale už znám ze starší Erikovy kroniky (viz níže).[39] Na jiném místě kroniky se Ericus Olai zmiňuje pouze o svatbě Rikissy a Přemysla.[40] K podezřelému údaji, že král Magnus se často podepisoval jako „arcivyvolený Uppsaly“ („archielectus Upsalensis“) a její metropolitní kongregace se vrátíme později. Zajímavou je zpráva o tom, že aktu podepsání svatební smlouvy se zúčastnil Erich von Brandenburg, magdeburský arcibiskup (1283–1295).

Erich se narodil někdy kolem r. 1242. Byl nejmladší ze čtyř synů markraběte Johanna I. a dánské princezny Sofie, dcery krále Valdemara II. „Vítězného“. Patřil tudíž k stendalské (jánské) větvi braniborských Askánců. Pallium a výnosnou prebendu z arcibiskupství ve starobylém Magdeburku mu vybojoval v r. 1283 jeho nejvlivnější bratr, legendární a svérázný braniborský markrabě (1267–1308) a říšský kurfiřt (1292, 1298, 1308), Ota IV. se Šípem.[41] Díky své matce, byl Erich bratrancem nejmocnějšího (v období kolem r. 1285) skandinávského krále, dánského Erika V. „Klippinga“. Ženou Erika V. byla nevlastní sestra braniborských markrabat ze stendalské větve, Agnes von Brandenburg (1257–1304). Ta byla dánskou královnou (1273–1286) za vlády Erika V., a potom vlivnou královnou-regentkou v době nedospělosti jejich nejstaršího syna Erika VI. „Menveda“.[42]

Erikskrönikan popisuje svatbu velmi stručně: „Rikissu přivezli s velkou chválou domů; dostala kališského vévodu; Marina byla pyšná panna; z Diepholtzu dostala pána; jejich svatba v Nyköpingu se děla; se slávou, jaká jim příslušela.“[43] Je zajímavé, že Přemysl II. bývá často v germánských narativních pramenech, chybně či snad pejorativně, označován jako „vévoda či král kališský“. Tento detail ale zde nebudeme rozebírat. Předmětem našeho hlavního zájmu je Rikissa a ne Přemysl II. Tím jsme vyčerpali všechny nám známé údaje o svatbě Rikissy ve švédských pramenech.

Malopolský Rocznik Traski, dle Jasińského a jiných polských odborníků, zejména B. Kurbisówny, těžil též ze ztracených kališských análů. Zápis, který se v něm vztahuje k roku 1285, potvrzuje informace ze Švédska a přidává k nim datum Rikissiny svatby: v oktávě sv. Františka, to jest dne 11. října.[44] Jasiński se pozastavil nad tím, že oba páry byly oddány ve všední den (čtvrtek), a nikoliv v neděli či významný církevní svátek, jak bývalo často u královských sňatků zvykem.[45] Tento zdánlivý detail neodpovídá „slávě, jaká jim příslušela“, zmíněné v tendenčně zkreslené kronice, psané pro vévodu Erika Magnussona, druhého syna krále Magnuse III., jejíž pasáž jsme citovali výše. Proč se nám tato svatba v Nyköpingu zdá i jinak podivná?

Rikissin ženich Přemysl nebyl oné slavné události přítomen. V Nyköpingu byl pouze zastoupen, per procuram, svým protonotářem, kanovníkem Tylonem. To je doloženo vévodovým listem Tylonovi, vydaným v Pyzdrách dne 9. září 1286, ve kterém mu děkuje za překonání všech obtíží a nebezpečí během jeho cesty do Švédska i za úspěšné přivezení Přemyslovy druhé (milované) manželky do Poznaně.[46] Tylonova odměna za jeho velké úsilí byla svým způsobem zajímavá – obdržel osadu (či tvrz) Giecz (česky někdy Hedč), z níž Přemysl osvobodil Tylona ode všech daní a povinností a povolil mu ji přesadit na německém právu. Tento dokument z roku 1286 je asi nejspolehlivější důkaz o existenci obydlené osady v Gieczi koncem 13. století. Giecz je dnes malá vesnice asi 40 km východně od Poznaně (na dálnici Poznaň – Warszawa). Asi od r. 2000 se Giecz těší velkému zájmu polských archeologů. Nalezli zde bohatství časně románských stavebních i jiných památek a hrobů, které se datují až do let vlády Mieszka I. (~965–992).[47]

Tylon (zemřel po 22. květnu 1295) byl jedním z nejbližších a nejdůvěrnějších spolupracovníků Přemysla II. Jeho jméno se vyskytuje asi na 80 dokumentech z vévodovy kanceláře. Vedle Giecze obdržel Tylon později hodnost probošta v Santoku.[48] Přesto je trochu divné, že jednáním se švédským králem a uzavřením sňatku per procuram v Nyköpingu nebyl pověřen vyšší církevní hodnostář, na příklad tehdy ještě dost mladý hnězdenský arcibiskup Jakub Świnka (1283–1314). Nápadnou a snad i záměrnou byla neúčast uppsalského arcibiskupa.

Druhý Přemyslův list z 2. února 1285 se zachoval pouze v opise. Všichni polští historici, počínaje Balzerem, přesvědčivě posouvají jeho dataci do r. 1296. List se zmiňuje o milovaném podstolím (subdapifer) paní velkopolské kněžny a milované manželky, rytíři Jaszkovi. Termínu dilecta coniux nostra používal Přemysl výhradně pro Rikissu. Ta ale v únoru 1285 ještě nemohla být jeho ženou, ani Jaszko jejím podstolím. První kněžna, Luitgard, zemřela už v prosinci 1283. Význam druhého dokumentu spočívá zejména v opakování Přemyslova laskavého výrazu dilecta coniux nostra pro svojí druhou choť. I její podstolí Jaszko je označován jako dilectus militus noster. Jaszko (se svojí ženou) byl za své služby Rikisse odměněn darem vesnice či pozemku Zawodzie s mlýnem.[49]

 

4. Co bylo pravděpodobnou motivací pro dvojsvatbu v Nyköpingu?

Je zřejmé, že skrovné údaje ze švédských a polských pramenů nás sotva dovedou ke spolehlivé odpovědi. Nad nejasným problémem motivace sňatků Rikissy a Mariny se podrobně zamýšleli ve Švédsku historici J. I. Rosén a H. Yrwing.[50] V roce 1994 Jasiński prostudoval Rosénovu práci a přijal jeho hlavní závěry.[51] Všichni tři historici dospěli k povšechnému názoru, že důvody pro tuto, z mnoha důvodů podivnou, dvojsvatbu v Nyköpingu byly politické. Pokusíme se ukázat, že ani jeden historik nedovedl svojí analýzu k přesnějšímu a srozumitelnějšímu konci. Dosti pochopitelně, autoři se rozcházejí v ocenění politického a historického významu této události. Podrobnější rozbor otázky není sice důležitý pro českou historiografii, ale napomáhá pochopení nelehkého životního osudu matky Alžběty Rejčky. Názor Jasińského, že politický význam Rikissina sňatku nebyl velký,[52]  je užitečné prozkoumat a rozvinout na celé Pobaltí. Sestavme zde stručný seznam důvodů, které vysvětlí, proč jsme dříve označili tuto událost za neobvyklou: Obě nejmladší dcery Valdemara Birgerssona byly provdány do poměrně vzdálených zemí. Byly též vmanipulovány do dosti morganatických manželství. Za svatbami v zastoupení (per procuram),[53]  inscenovanými v roce 1285, jsou patrné mocenské zájmy tří pobaltských mocností: Dánska, Švédska a Braniborska. Fakt, že touto dobou došlo k efemernímu sblížení Přemysla II. se stendalskou větví braniborských Askánců a dánským králem Erikem V., byl více méně náhodný.[54] Odměnou Přemyslovi za zásluhy o mír pro Braniborsko a Dánsko v jejich válce proti slovanským vévodům Západních Pomořan a Rujány v roce 1284 mohla být ruka (z domu) vyvdané Rikissy. Přemyslovi bylo v roce 1285 28 let a byl zřejmě spokojen s urozenou nevěstou, které mohlo být asi 15–19 let. Jeho vévodství ale nezískalo sňatkem zřetelné politické výhody či spojence. Manžel Mariny (dominus) Rudolf von Diepholtz byl v roce 1285 málo známý dolnosaský šlechtic. Rosén se zmiňuje o tom, že snad mohl i sloužit na dvoře krále Magnuse III.[55]  Jeho rod byl povýšen do hraběcího stavu až v 16. století.[56]

Výběr partnerů pro mladší a tehdy nedospělé děti krále Magnuse III. byl nápadně jiný. Například, dcera Ingeborg (1277–1319) byla zasnoubena pozdějšímu dánskému králi (1286–1319) Eriku VI. „Menvedovi“. Pro syna Birgera (švédského krále v letech 1290–1318) byla vybrána dánská princezna Märta (1277–1341).[57]

U svateb Valdemarových nejmladších dětí nám není z pramenů nic známo o jejich následnických a majetkových aspektech. Ty mohly z hlediska Švédska a Dánska představovat hlavní prvky motivace. Je překvapivé, že se touto možností ani jeden ze tří citovaných historiků podrobněji nezabýval. K pochopení odlišných skandinávských práv a zvyklostí, týkajících se příbuzenských vztahů, sňatků, věn, následnictví, dědění, a tak dále, doporučujeme četbu osmé kapitoly knihy manželů Sawyerových.[58]  Nemůžeme zde toto složité téma z oborů historie, práva a sociologie rozebírat v několika větách. Zmíníme se proto pouze o nejnápadnějším rozdílu mezi Skandinávií a mnoha ostatními zeměmi latinského křesťanstva.

V třech severských královstvích byla ženám dopřávána shovívavější práva v otázkách následnictví a dědění majetku. Počátkem 13. století byla tato práva už kodifikována v Dánsku, hlavně zásluhou krále Valdemara II. K dánskému království tehdy (mimo jiné) patřilo dnes německé Šlesvicko; švédské provincie: Halland, Skåne a Blekinge; knížetství Rujána (Rügen) s přilehlou pevninou kolem Stralsundu, a estonský přístav Tallin (Reval). Později (1263–1280), za vlády Magnuse VI. „Lagabøte“, se podobný právní systém ujal i v Norsku. To tehdy sahalo do západních švédských provincií: Bohuslän, Härjedalen a Jämtland. V letech 1262–1276, hlavnĕ díky Magnusovi VI., se i Island dostal pod norskou nadvládu.[59] Ve Švédsku reformy zákonů, které by ženám přiznávaly podobné právní nároky, probíhaly pomaleji nežli v Dánsku a Norsku. Pro celé království byly dokončeny až kolem roku 1350, asi sto let po prvních krocích Birger jarla tímto směrem.[60] Území Finska byla od půlky 13. století postupně připojována ke Švédsku.

Připomeňme si nyní opatrně známé latinské úsloví: „Is fecit, cui prodest.“(„Udělal to ten, kdo z toho získal“) a položme si otázku: Co mohly zúčastněné strany získat dvojsvatbou v roce 1285? Jediným pramenným podkladem, na kterém zakládají J. I. Rosén, H. Yrwing a K. Jasiński své úvahy o možných politických motivacích, je skromná zmínka Erica Olai.[61] Dovídáme se z ní o podezřelém titulu „archielectus Uppsaly“ krále Magnuse III. a o účasti magdeburského arcibiskupa Ericha von Brandenburg při uzavření svatební smlouvy mezi Přemyslem a Rikissou. Nám neznámý, zřejmě ztracený, per procuram svatební kontrakt museli asi zpečetit král Magnus III., protonotář Tylon a možná, jako svědek, arcibiskup Erich.[62]

V letech 1284–1285 byla moc krále Magnuse III. už natolik upevněna, že zahájil rozhodné útoky proti svému bratru Valdemarovi. Ten se tou dobou skrýval někde okolo Malmö, v dánské provincii Skåne.[63] Podle Roséna, prameny svědčí o tom, že Magnus se stále vážně obával nároků Valdemarovy rodiny na švédskou korunu a její majetek, hlavně na bohaté dědictví po Birger jarlovi. Prvorozený potomek býval v Skandinávii tradičně zvýhodňován podle principu primogenitury.[64] Podobné obavy sdílel dánský král Erik V., protože Rikissina matka Sofie měla nárok na část velkého dědictví po dánském Valdemarovi II.[65]

Vraťme se k vystupování Magnuse III., jako „arcivyvoleného představitele“ metropolitní kongregace v Uppsale. Jeho záhadný titul „archielectus“ je nápadně inspirován latinským označením arcibiskupa: archiepiscopus. Od 5. srpna 1285 až do své smrti 15. června 1289 byl arcibiskupem Švédska v Uppsale, možná už starší a historikům dnes dosti málo známý, Magnus Bosson.[66] Usurpace jeho kanonických práv by teoreticky odporovala wormskému konkordátu o investiturách z roku 1122, a usnesením 4. lateránského koncilu z roku 1215 o nezávislosti biskupů na svĕtské moci. Na přelomu 13. a 14. století se však ve Skandinávii i jinde setkáváme s jasnými příklady porušování předchozích úmluv, z obou stran.[67] V politické realitě Švédska byl v letech 1279–1290 suverénním vládcem Švédska král Magnus a ne jeho metropolitní jmenovec.[68] Pokusme se však najít vysvětlení pro královo pokrytecké, a asi neoprávněné, zastupování církevní autority v r. 1275. Snad nám k tomu pomůže přijatelná interpretace, formulovaná v roce 1954 H. Yrwingem.[69] Dvojsvatba v Nyköpingu se tak jeví jako jedna z cílových etap více než desetiletého zápolení o švédský trůn mezi bratry Magnusem a Valdemarem.

Dánskou politickou situaci v letech 1282–1287 charakterizoval Rosén jako „zmatenou divadelní hru, ve které mnohé detaily nejsou ani zdaleka jasné.“[70] Jeho výstižný výraz se stejně dobře hodí pro podivnou dvojsvatbu v Nyköpingu roku 1285. S touto větou snad můžeme ukončit rozbor politických motivací pro svatbu Rikissy a Přemysla II. Všelijakých, jinak podivných, dynastických sňatků, inspirovaných principy středovĕké „Heiratspolitik“, bychom určitĕ našli mnoho. Uveďme, za všechny, jeden příklad z české historie.

Ve stejném roce 1285, ale už koncem ledna, došlo v Chebu k divnému svatebnímu obřadu, vlastně jen krátkému setkání a svatební noci. Tuto „slavnost“ připravil římský král, Rudolf I. Habsburský, pro dvě, šest let zasnoubené, čtrnáctileté děti. Byli to: Rudolfova nejmladší dcera Guta (Jitka) a český král Václav II. Zarážející je fakt, že Gutě bylo povoleno přijet do Prahy za Václavem až v létě 1287. Slíbeného věna v zemích babenberského dĕdictví se Václav nikdy nedočkal. Politická motivace k tomuto sňatku byla ale mnohem jasnější. Guta byla korunována až krátce před svou smrtí v roce 1297.[71]

 

5. Velkopolská kněžna Ryksa, druhá žena Přemysla II.

(1285 – před 19. dubnem 1293)

Po svatbě v Nyköpingu se Tylonova a Rikissina družina neznámou trasou, „po moři, řekách i různých jiných cestách“ přepravila do Poznaně.[72] V Baltické oblasti se tou dobou nejčastěji používaly kogy, obchodní nebo válečné lodě, oblíbené zejména v německé Hanse. Kogy měly obyčejně jeden stěžeň s ráhnovou plachtou, vysoké kastely na přídi (nĕkdy i zádi) a pákové kormidlo. Nebyly příliš pohyblivé, ale měly nosnost až do výše 200 tun. Posádka, ukrytá v kastelech s luky, musela být připravena na obranu proti možnému napadení. Ploché dno, s ponorem pod tři metry, umožňovalo přístup k mělčinám a plavbu po splavných dolních tocích větších řek.[73] Město Poznaň, metropole velkopolského knížetství, leželo na obou březích Warty, se silným hradem a katedrálou sv. Petra, založenou v 10. století na říčním Katedrálním ostrově (Ostrów Tumski).[74]

Před příjezdem Rikissy do Poznaně, někdy koncem roku 1285, došlo ve Velkopolsku k několika důležitým událostem. Po smrti strýce Boleslava Pobožného v r. 1279, se Přemysl II. stal vládcem celého Velkopolska, s centry v Poznani, Hnězdně a Kališi. V roce 1282 se mu naskytla příležitost rozšířit srdce piastovského Polska o samboridské (sobiesławidské) vévodství Gdaňského Pomoří (Pomorze Gdańskie). Panovníkem v této části Pomoří, v letech 1273–1294, byl vévoda Mściwoj II. Díky své matce Eufrozyně, byl Mściwoj spřízněn s velkopolskými Piastovci. Gdaňský vévoda měl dvě dcery, ale nebyl obdařen mužskými potomky. Ve smlouvě, sepsané v Kępnie dne 15. února 1282, odkázal příbuznému Přemyslovi II. svoje přímořské panství. Polští historici se neshodují na právnickém výkladu kępińské smlouvy. Jde o dosti složitou otázku: zda smlouva platila již za života Mściwoje II. (donatio inter vivos) nebo až po jeho smrti, ke konci roku 1294 (donatio mortis causa). Oba vévodové činili jisté kroky ke sloučení svých panství už během Mściwojova života. Mezi magnáty, šlechtici a duchovenstvem dvou vévodství docházelo postupně k navazování přátelských styků. Byly sepisovány přísahy vzájemné věrnosti a pomoci. Skutečné vlády v Gdaňském Pomoří, vedoucí ke královské koruně, se ale Přemysl II. ujal až v roce 1295.[75]

Díky smlouvě z r. 1282 se ale mohl, už od příjezdu, nové kněžně Rikisse, nyní přejmenované na Ryksu, její manžel jevit jako budoucí polský král. Tomuto dojmu mohla napomáhat snad i velkorysá přestavba Přemyslova hradu. Ještě za vlády krále Kazimíra Velikého, v letech 1333–1370, byl poznaňský hrad údajně největší světskou budovou v celém Polsku.[76] Důvodem Přemyslovy nepřítomnosti na svatbě v Nyköpingu mohly být snad konflikty s jeho rozpínavým jižním sousedem, slezským vévodou Jindřichem VI. Probem, a s nimi spojená vzpoura části velkopolské šlechty v letech 1284–1285. Jindřich nalezl pro svou vojenskou kampaň s Přemyslem podporu mezi členy mocného velkopolského rodu Zaręmba. Na podzim roku 1284 šarvátky na jihu Velkopolska vyvrcholily bojem o Kališ, dočasnou ztrátou kališského hradu, a požárem ve Starém městě. Přemysl II. přitom početnému rytířskému vojsku osobně velel, což vysvětluje jeho časové zaneprázdnění. Swieżawski datuje konec války o Kališ před 28. listopad 1284. K uvěznění dvou vůdců vzpoury z rodu Zaręmba, Beniamina a Sędziwoje, došlo však až v roku 1285.[77] Dohra těchto událostí, diplomatická jednání Přemysla s Jindřichem IV. a později i s kujavským vévodou Vladislavem Lokýtkem spadají rovněž do r. 1285.[78]

O tom, jak mohla probíhat skutečná církevní svatba mezi Přemyslem a Ryksou ve Velkopolsku, někdy ke konci r. 1285, se můžeme dohadovat na příklad z popisu jeho svatby s Luitgardou von Mecklenburg v r. 1273. S první ženou, asi dvanáctiletou dívkou, byl Přemysl rovněž oddán nejprve v cizině. Došlo k tomu v pomořanském Štětíně, na dvoře děda nevěsty, knížete Barnima I. Slavnostní, poznaňským biskupem Mikołajem a kapitulou svěcená svatba, se konala v červenci 1273 v poznaňské katedrále sv. Petra na Katedrálním ostrově. Obřadu se zúčastnili, mimo jiné, strýc – kníže Boleslav se svojí ženou, kněžnou Jolentou, a mnoho velkopolských magnátů.[79] O katedrále v Poznani pojednáme později v jiném kontextu. Buď ještě před svatbou, nebo těsně po ní, si Přemysl vymohl u svého strýce titul a pravomoc vévody poznaňského, jako dědictví po svém otci Přemyslovi I.

 Poznaňským biskupem koncem roku 1285 mohl být buď Jan I. Wyskowic z rodu Łodzia (1278–1285), nebo Jan II. Gerbicz z rodu Nałęcz (1285–1297).[80] Jako vévoda sjednoceného Velkopolska, a blízký přítel arcibiskupa Jakuba Świnki, mohl možná mít Přemysl svůj druhý, církevní sňatek i v metropolitní katedrále ve Hnězdně. Bohužel se nezachovala naprosto žádná zmínka v pramenech o polské církevní svatbě Rikissy (Ryksy). Přesto je dost pravděpodobné, že k ní došlo. V té době už byl Přemysl II. velkopolským vévodou. Jeho postavení bylo navíc posílené smlouvou s Mściwojem II. z r. 1282. Těžko by se býval asi spokojil jen s pouhým per procuram formálním aktem v Nyköpingu.

Radostnou událostí bylo narození knížecí dcery Ryksy v Poznani, nejspíše v bezpečí Přemyslova hradu, dne 1. září 1288.[81] Dá se předpokládat, že vévoda by byl více uvítal mužského následovníka pro velkopolský trůn, který chyběl, po meči, i mezi potomky jeho strýce Boleslava v Kališi. Nicméně, skutečnost, že jeho dcera, pozdější královna Alžběta Rejčka, byla pojmenována po matce, je jedním z projevů vřelého Přemyslova citu vůči mladé švédské choti. Rocznik Traski, mezi událostmi roku 1288, se nezmiňuje o úmrtí vévodkyně. Pokud by byla ve stejném roce zemřela, bylo by to v prameni asi zaznamenáno, nejspíše ve spojení s příchodem její dcery na svět.[82] Zpráva o narození dcery je posledním známým svědectvím o tom, že velkopolská vévodkyně Ryksa byla ještě naživu.

Rok, den, místo, či příčina úmrtí, kněžny Ryksy nejsou známé. Spekulace o tom, že kněžna byla zabita rozvášněným manželem Přemyslem, nemají žádnou oporu v pramenech ani v odborné historické literatuře.[83] Odporují též řadě prokázaných projevů toho, že Ryksa byla nejoblíbenější ze tří Přemyslových manželek.[84]  Často jsou podobná tvrzení založena na tom, že Ryksa je mylně pokládána za Luitgardu, a že nedoložené legendy o smrti první vévodovy manželky v roce 1273 jsou ztotožňovány s prameny podloženou historickou skutečností.[85]

Dcera Ryksa Przemyslówna byla velmi záhy zasnoubena s braniborským „Jungherrem“ Otou (zemřel ale už mezi 1297–1299), nejstarším synem markraběte Albrechta III. (~1250–1300) z ottonské (salzwedelské) větve Askánců.[86] Není známo, zda k zasnoubení došlo ještě za života její matky. Období dětství a dospívání Ryksy, pozdější královny Alžběty Rejčky, v letech 1288–1303 by zasluhovalo důkladný výzkum a separátní studii. Přemyslův dokument, ze dne 19. dubna 1293, je důkazem toho, že v té době kněžna Ryksa již nežila.[87] Poznaňský biskup Jan II., kapitula, a jejich nástupci byli listem zavázáni k tomu, aby okolo Přemyslovy a Ryksiny hrobky zapalovali svíce v čase kanonických hodin. Po západu slunce musela kapitula osvětlovat hrobku nehasnoucí olejovou lampou. Náhradou za to vévoda daroval biskupství ves Kobylniki a městskou čtvrť Środku. Dodatek: „acta sunt hec in ecclesia Poznaniensi“ upřesňuje, že se jednalo o hrobky v Poznaňské katedrále. Ryksa je zde identifikována jen jako: „naše mrtvá manželka.“ Že se jedná o ni, vyplývá jasně z toho, že Luitgard von Mecklenburg byla pohřbena ve Hnězdně už v roce 1273, a třetí Přemyslova žena, Margaret von Brandenburg (~1272–1315), byla v roce 1293 naživu. Fakt, že si vévoda přál být pochován po boku zesnulé manželky, svědčí o tom, že jí zřejmĕ byla „nostra dilecta“ Ryksa. Margareta byla pohřbena až po r. 1315, nejspíš v dolnosaském Ratzeburgu, směrem na jih od Lübecku.[88]

Z hrubých odhadů možných roků narození (1266–1270) a úmrtí (1289–1292) kněžny Ryksy je zřejmé, že zemřela v mladém věku, mezi ~19 a ~26 léty. Její maličká stejnojmenná dcera Ryksa musela tedy být bez matky už někdy před čtvrtým rokem života. O polského otce, krále Přemysla, zavražděného za nejasných okolností v Rogožně dne 8. února 1296, přišla zhruba o tři roky později. Její otec se nedožil 39 let.

 

5. Zmizelé hrobky Ryksy a Přemysla II.

Přemysl byl pochován v poznaňské katedrále sv. Petra, pravděpodobně po boku své druhé, oblíbené, manželky. O jeho pohřbu v r. 1296 prameny sdělují překvapivě málo. Swieżawski uvádí, že obřad, sloužený krátce po králově smrti, vedl poznaňský biskup Jan II. Gerbicz.[89] V pramenech datum, ani popis pohřbu nenalezneme. Nevíme, kdo byl obřadu přítomen. Je divné, že chybí záznam o účasti arcibiskupa Świnky, dlouholetého přítele Přemysla II. Podobně nezachycují prameny ani přítomnost jeho sedmileté dcery.

 V roce 1995 byla kompletně rekonstruována poznaňská katedrální kaple, přilehlá k jižní věži. Projekt byl součástí poznaňských oslav 700. výročí korunovace Přemysla II. r. 1295. Okno kaple tvoří barevný vitraj s fiktivním obrazem poznaňského hradu. Těžká reliéfní deska z bronzu (výtvarný epitaf) byla instalována při západní stěně. Deska je inspirována nápisem a motivy z Přemyslových pečetí. Ve střední části je zpodobněn král Přemysl II., se znaky svého majestátu: korunou, mečem a jablkem. Nad králem se vznáší polský orel – „Orzeł Przemysła II.“ Po jeho levici se nachází Rikissa, a nad ní je zobrazena námořní loď. Po pravici stojí králův otec, vévoda Přemysl I., se znakem lva na štítě a s menším hradem nad hlavou. Kaple dnes nese jméno sv. Stanislava. Její starší, druhé jméno, dodnes užívané, je: „bývalá královská kaple“. Stránka polské Wikipedie, revidovaná v r. 2011, informuje čtenáře takto: „Je to nejstarší kaple. Přemysl II. jí nechal zbudovat jako místo věčného odpočinku pro svoji ženu Rychezu (byla pochována v kapli v r. 1293) a po své smrti, i on zde spočinul (pochován byl v r.1296.)“[90] Bohužel, jak historizující záměr rekonstrukce této gotické kaple, tak tvrzení na stránce polské Wikipedie nejsou dostatečně podložené prameny nebo archeologickými nálezy.

Ostatky pohřbeného páru nebyly dodnes v katedrále nalezeny. Jejich objev by umožnil prozkoumání, a snad i identifikaci technikami moderní lékařské a forenzní antropologie. Katedrála byla naposled vážně poškozena dělostřelci maršála Žukova, zejména během bitvy kolem 15. února 1945. Zachován byl pouze vnější věnec cihlových kaplí, vzniklý během velké gotické přestavby románské baziliky v polovině 14. století. Kaple svatého Stanislava byla dále opravována během 16.–18. století. V roce 1946 bylo rozhodnuto obnovit katedrálu v gotické, a ne předválečné barokní podobě. Během archeologického průzkumu v letech 1946–1956 nebyly nalezeny žádné stopy románské kaple ze 13. století. Gotická cihlová kaple svatého Stanislava, dnes uctívající památku Přemysla a Rikissy, v době jejich pohřbů neexistovala. [91]

Dokladem toho, že oba rodiče Rejčky byli v katedrále pohřbeni, jsou dvě královniny závěti z let 1330-1335. V již zmíněné dřívější, latinsky psané, poslední vůli se zmiňuje o svém přání, aby za oba rodiče byly slouženy zádušní mše. V německé nedatované závěti, snad z roku 1335, je toto přání vyjádřeno podrobněji.[92]

Jiný starší pramen, který by se snad mohl vztahovat k pohřbům Rikissy a Přemysla v poznaňské katedrále sv. Petra, je vévodův list z let 1285–1286.[93] Je jím fundována stavba oltáře Svaté Trojice a slezské patronky, Přemyslovy prababičky, svaté Hedviky (Jadwigy). Oltář měl být umístěn v hlavní lodi, u severního pilíře, mezi středním průchodištěm a presbytářem. Poznaňský biskup a kapitula byli podmínkami nadace zavázáni k sloužení pohřebních mší u tohoto oltáře, nejspíše ale za vévodovy předky, pohřbené někde poblíž. Biskupství bylo za to odměněno velkými výměry půdy v Górczynie a statkem Kałek, se vším jeho inventářem.[94] V roce 1995 Skibiński vyjádřil nepodloženou domněnku, že pohřební mše byly zamýšleny pro sponzora oltáře, to jest Přemysla II.[95] Umístěním a pozdějším zmizením hrobů našich protagonistů se na témže výročním sympoziu v Poznani, publikovaném v roce 1997, podrobněji zaobírala Z. Białłowicz-Krygierowa.[96] Její příspěvek popisuje též výše připomínaný archeologický výzkum K. Józefowiczówny, publikovaný v roce 1963, a zajímavý dovětek fyzika-astronoma M. Karlińského, o kterém se stručně zmíníme později. Ani v jednom ze dvou Přemyslových listů, či v druhé, německé, závěti Rejčky není nejmenší zmínka o nějaké kapli, která by mohla sloužit k pochování Rikissy a Přemysla ve 13. století. Tento fakt je v souladu s nálezy výše připomenutého výzkumu archeologů. Stejně důležité je zjištění, že tyto prameny neobsahují údaje o místě posledního odpočinku manželského páru.

Pouze jediný pramen ze čtrnáctého století umožnil několika polským historikům předpokládat existenci pohřební kaple – latinsky psaná kronika Chronikon Polonorum . Její autor Janko z Czarnkowa (~1327–1387),[97] byl významným prelátem na dvoře posledního piastovského krále (1333–1370) Kazimíra III. Velikého. Mimo sepsání své kroniky a jiné činnosti, se Joannis de Czarnków podílel na založení krakovské Jagellonské univerzity v roce 1364. Kronikář nebyl sám přítomen vylíčené události, ke které došlo v Poznani roku 1371. Jeho stručný popis je založen na svědectví účastníků nedělní mše, sloužené v katedrále.

Dotčená pasáž jeho kroniky informuje čtenáře o následujícím: V roce 1371 existovala v Poznaňské katedrále jakási „královská kaple“, ve které se nacházely blíže nepopsané „imagines in parietibus elevatas et depictas“, to jest nástěnné podobizny Přemysla a „královny“. Podobizny, umístěné někde výše na stěně kaple, zobrazovaly královský pár. Královská kaple sousedila s pravou (jižní) věží gotické katedrály. V neděli, dne 23. března r. 1371, byl kříž na vrcholu pravé věže zasažen silným bleskem. Hrana, nejspíše asi vnitřního rohu věže, se po úderu bleskem rozpadla. Podle Karlińského,96 tepelný efekt silného elektrického výboje způsobil explozi vodní páry uvnitř vlhkého zdiva. Výboj pronikl (ne nutně otvorem) do přilehlé královské kaple a otřesem poničil tam zmíněné „imagines“. Pozdější opisy z Polské kroniky nahrazují poslední sloveso „concussit“ silnějšími výrazy, například: „combussit, fregit et decussit.“ Každopádně, „imagines“ nebyly nikde v detailu popsány, zmizely a nebyly už nikdy obnoveny. Způsob jejich zničení naznačuje, že to asi nebyly sochy, ale spíše lakované dřevořezby, které byly těsně připevněné k vlhkému zdivu kaple. Výňatek z uznávané a osobité polské středověké kroniky zavedl řadu historických odborníků k rozlišným interpretacím, dohadům a nejistým závěrům. Je proto důležité zaměřit se na ty údaje, které v odstavci z kroniky nejsou. Není v něm, na příklad, uvedeno jméno zobrazené královny. Obecně přijímaný závěr je: musela jí být kněžna Ryksa, protože pouze ona byla v katedrále pohřbena. V tom případě by se kronikář dopustil jen (srozumitelné) chyby v jejím titulu.[98] Tato interpretace je však jednoznačná, pouze pokud obě podobizny měly funkci výtvarného epitafu nebo byly spojeny s náhrobky. O přítomnosti hrobů v kapli se však Janko, na rozdíl od polské Wikipedie, nezmiňuje, ani o pohřební funkci podobizen.[99] Mnozí jiní panovníci, jejichž podobizny zdobí jinde středověké katedrály, tam nebyli pochováni. Uveďme příklad portrétních byst Jana Lucemburského a Elišky Přemyslovny v triforiu pražské katedrály svatého Víta, Václava a Vojtěcha. V katedrále švédského města Skara (Västergötland) jsou na hlavicích sloupů kamenné portréty otce a strýce Rikissy, Valdemara a Magnuse, kteří tam nebyli pochováni. Primární funkcí středověkých panovnických podobizen („imagines“) bylo často vyjádřit hodnost či mocenské postavení.[100] I když připustíme, že Margaret von Brandenburg nebyla v Polsku oblíbená, pouze ona byla Přemyslovou královnou. V hypotetickém případě, že v kapli zobrazená žena byla Margaret, Janko uvedl správný titul manželky Přemysla, a rovněž použil náležitého jména kaple.

Závěr: gotická capella regia, zmíněná v kronice Janka z Czarnkowa, zasažená a poškozená bleskem v r. 1371, je nepochybně předchůdcem dnešní, v roce 1995 zrekonstruované, kaple svatého Stanislava v Poznaňské arcibiskupské katedrále. Vztah této kaple k Rikisse, Přemyslovi a k místu jejich hrobek, je však, v našem zhodnocení, nedostatečně prokázaný.

 

6. Dovětek

Je historickou náhodou, že panovnické rody švédských Bjäboätten, velkopolských Piastovců a českých Přemyslovců byly, na přelomu 13.–14. století, přechodně spojeny prostřednictvím dvou žen, Rikissy a Rejčky. V té době už existovaly různé světské i církevní kontakty mezi Skandinávií, Polskem a zeměmi České koruny. To by ale byl námět pro samostatnou studii.

V roce 1994 zakončil K. Jasiński svou podnětnou polskou studii o Rykse a Přemyslovi takto: „Končím mé úvahy o Rykse s velmi povšechným závěrečným konstatováním, že její osud představuje skutečně drobný, ale zajímavý a – dodejme – zároveň sympatický zlomek dějin piastovské dynastie.“101 Je to jistě pravdivé, ale zároveň, z mezinárodního evropského pohledu, dost neúplné zhodnocení.  Naše studie je založena na průzkumu skandinávských, polských, českých, anglických, amerických a, do menší míry, německých historických materiálů. Snažili jsme se doplnit, a jinde nově zhodnotit publikované údaje či jejich interpretace. Máme na mysli zejména otázku „politických motivací“ Rikissina sňatku v roce 1285 (část 4) a spekulace o osudu hrobek manželského páru v poznaňské katedrále (část 5). Ponecháme čtenáři, aby posoudil, do jaké míry se nám to podařilo.

Pro české dějiny je švédsko-dánská matka Alžběty Rejčky, která zemřela v tak mladém věku, patrně dost okrajovou postavou. Přesto se domníváme, že její původ a osud si zaslouží zájmu českého čtenáře. Pohledy do skandinávské a polské historie v druhé polovině 13. století jsou užitečným doplněním pro hodnocení této doby, vymaňujícím historiky a jejich čtenáře ze sevření úzkého obzoru české kotliny.

Dobu Rikissy a Rejčky, u nás za vlády posledních tří přemyslovských kralů: Přemysla II. Otakara, Václava II. a Václava III., nazval historik, Josef Šusta, vládnoucí mistrně psaným slovem, „Soumrakem Přemyslovců“.102 Toto označení se vžilo a dodnes je traktováno, lze však upozornit i na odlišné pojmové uchopení dotčeného období, které nastínil jiný, neméně vynikající znalec českého jazyka a historie, Vladislav Vančura. Ten ji chápal jako „střídu času“, čímž upozornil na sdílenou opožděnost civilizačních a kulturních proměn světa severního. Tento svĕt byl: „tam, kde ležely zemĕ státu českého a valná část zemí nĕmeckých a dále zemĕ polské a skandinávské.“ Na rozdíl od jižních zemí evropských, Francie a dále malé části krajů, které náležely k pozdějšímu Německu, severní svět byl pouze nepřímo a se zpožděním ovlivňován „obnoveným obyčejem Věčného města“.103

 

 

Poznámky pod čarou:

 

[1] Prameny doložená jména královny jsou: Elizabeth Ryksa. Držíme se zde jejích přeložených jmen, používaných v české literatuře. Jinde používáme též nepřekládaná jména.

[2] Adresa autorů: 39 Hammond Place, Woburn, MA 01801, U.S.A. Leoš vděčí za pomoc se skandinávskými materiály své švédské ženě Ulle, rozené Persson. S omluvou historičkám, a se snahou o stručnost, používá slov jako: historik, znalec, a podobně, pro muže i ženy. Za zaslání některých polských prací děkujeme paní Ewa Kelma z Univerzity Adama Mickiewicze v Poznani.

[3] Rocznik Traski. Monumenta Polonie Historica (=MPH) II. Ed. August Biełowski. Lwów 1872, s. 826–861; JASIŃSKI, Kazimierz: Ryksa Elżbieta-Boemie et Polonie bis Regina, In: Przemysł II. Odnowienie Królestwa Polskiego, Red. Jadwiga KRZYŻANIAKOWA, Poznań 1997, s. 269.

[4] Jméno je fransko-germánského původu (riki=bohatý); nejčastější překlady a obměny jsou: Richsa, Ryksa, Rixa, Richenza, Richeza, atd. Do Skandinávie přišlo ve 12. století s polskou Ryksou, dcerou Boleslava III. „Křivoústého“, která se vdala v Dánsku, Novgorodu a po třetí ve Švédsku.

[5] KÜRBISÓWNA, Brygida: O Ludgardzie, pierwszej żonie Przemysła II, raz jeszcze. In: Przemysł II. Odnowienie, s. 257–267.

[6] TAMTÉŽ.

[7] JASIŃSKI, Kazimierz: Szwedzkie małżeństwo księcia wielkopolskiego Przemysła II (Ryksa, żona Przemysła). In: Monastycyzm, Slowiańszczyzna i państwo polskie. Warsztat badawczy historyka, Wrocław 1994, s. 69–80.

[8] Srov. TAMTÉŽ. Jasiński opominul prvního syna Erika, pochovaného v Sigtuně v r. 1261. Jeho úmrtí je doloženo kronikou dominikánského kláštera v Skänninge, srov Skänningeannalerna, švédský překlad a předmluva Karl Fredrik WASÉN, Fotevikens Museum 2008, s. 3, k r. 1261: „Zemřel mladý pan Erik, prvorozený syn krále W a královny Sofie. Byl pohřben u bratří (dominikánů) v Sigtunĕ“.

[9] Skandinávská a středodolnoněmecká (Mittelniederdeutsch) patronymická příjmení se saským genitivem -s- a příponami -son (-sen) pro syny a -dotter (-dottir) pro dcery se dodnes používají na Islandu. V pobaltských germánských zemích se vžívala postupně teprve od 15.–16. století, hlavně v královských, šlechtických a prelátských rodinách.

[10] LAGERQUIST, Lars O. – ÅBERG, Nils: Kings and Rulers of Sweden. Stockholm 1955.

[11] Erikskrönikan. Redigering, inledning och kommentar Sven-Bertil Jansson. Stockholm 2003. Tato nejstarší švédská rýmovaná kronika od neznámého autora je jedním z mála švédských středověkých pramenů, z let asi 1320–1330. Není jisté, zda Erikova kronika je dostatečně spolehlivým a nestranným pramenem o švédském králi Valdemarovi.

12 Välkommen till Birger Jarl 2010, www.birgerjarl2010.se. Srov. též:  LAGERQUIST, L. O. – ÅBERG, N.: Kings and Rulers of Sweden, s. 21-22; HARRISON, Dick: Jarlens sekel, En berättelse om 1200-talets Sverige. Stockholm 2002, s. 193-214. Nejúplnĕjším, nám známým, dílem je monografie: Birger Magnusson-den siste jarlen (B. M. – poslední jarl), red. Kristina Rasmussen, Västergötlands museum, Skara 2006, s.7-156. Birgerova hrobka v klášteře Varnhem ve Västergötlandu byla otevřena v roce 2002. Podoba jeho obličeje byla zrekonstruována pomocí digitální forensické metodologie. Chromozomální DNA Birger jarla i jeho dvou synů Erika (–1275) a Magnuse (–1290) byla prozkoumána. Hlavním švédským pramenem o Birgerovi je Erikskrönikan, s. 32-45.

[13] HARRISON, D.: Jarlens sekel, En berättelse om 1200-talets Sverige, s. 193-214.

[14] TAMTÉŽ, s. 208.

[15] Srov. též: LAGERQUIST, L. O. – ÅBERG, N.: Kings and Rulers of Sweden, s. 21-23

[16] JASIŃSKI, K.: Szwedzkie małżeństwo księcia wielkopolskiego Przemysła II., s. 71.

[17] Srov. TAMTÉŽ, s. 71, citace 7. Fragment smlouvy, citovaný Jasińskim: „Johannes Dei gratia Dux de Bruneswich…Cum serenissimus Dominus Woldemarus Rex Sweorum Nuncios suos…ad nos cum mandato confecto legaliter destinasset, quarentes ex parts dicti Regis contrahere sponsalia inter Karissimus Natum nostrum Ottonem ex una et praefati Regis filias Katerinam vel Rikicem ex parte altera, quam ex eis Nuncii nostri pro dicto filio nostro magis duxerint acceptandam. “

[18] TAMTÉŽ.

[19] HARRISON, D: Jarlens sekel, En berättelse om 1200-talets Sverige, s. 210-212.

[20] Erikskrönikan, s. 48: v kapitole „Král Valdemar a Jutta “ neznámý autor píše (vlastní volný překlad): „Tou dobou kdy přijela do Švédska, byla téměř jako anděl z nebes, byla hrdá a okouzlující…byla do krále tak zamilovaná, že on se k ní až nadmíru přiblížil. “ Erikskrönikan byla psána o 50 let později pro Magnuse IV., vnuka krále (1276–90) Magnuse III., a syna vévody Erika (~1282–1318). K tomu srov. BOSMAN, BEATA: Jutta – episoden och Valdemar Birgerssons avsättning, Historisk tidskrift 1967, s. 472-483, s anglickým Summary, s. 482-483. Podle autorky, historičky z  Göteborgs universitet, nesouvĕká Erikskrönikan je jediným, ale nespolehlivým pramenem, zmiňujícím se o Valdemarovĕ cizoložství. Verše na s. 48 mohly být založeny na pomluvách, šířených k prospěchu Magnuse III. Podle Bosman, kauzální vztah mezi údajnou nevěrou a Valdemarovou detronizací v r. 1275 jsou výmyslem pozdějších historiografů.

[21] HARRISON, D.: Jarlens sekel, En berättelse om 1200-talets Sverige, s. 211. Řehoř X. svolal do Lyonu druhý lyonský koncil (7. kvĕtna-17. července 1274), na jehož přípravĕ a konání se podílel olomoucký biskup Bruno. Srov. Bruno von Schauenburg, Bischof von Olmütz, In: Monumenta Germanie historica (=MGH), Leges 4.3, s. 589-594. Papež byl v Lyonu od 9.-10. listopadu 1273.

[22] Srov. TAMTÉŽ; Lübische Chronik. Hamburg, Univ. Bibl. Cod. Hist. 107 ff 1r-263v, též Lübeck, Stadtbibliothek MS B.1 (léta 1101–1395). Kronikář Detmar, z františkánského kláštera sv. Kateřiny v hansovním městě Lübecku, byl hlavním, i když ne jediným, autorem Univerzální lübecké kroniky.

[23] Magnúss saga lagaboetis [Sága norského krále (1263–1280) Magnuse VI.] se bohužel zachovala jen ve formě zlomku. Byla sepsána pro Magnuse VI. kronikářem Sturlou spolu se ságou králova otce Haakona IV. Oba texty byly přeloženy do angličtiny Sir George Dasentem (1817–1896) a poprvé vydány v r. 1894. Nové vydání, ze kterého citujeme, je z roku 1997: The Saga of Hacon and a Fragment of the Saga of Magnus. Vols. I. and II. Translated by Sir G. W. Dasent. Facsimile reprint by Llanerch Publishers, Felin Fach 1997, s. 374–387.

[24] Skänningeannalerna, s. 4, uvádí pouze, že v r. 1273 papež (1271-1276) Řehoř X. byl v Lyonu, kde předsedal vzpomínkovému koncilu, a potvrdil tam nového biskupa v Uppsale, jménem Fulcus.

[25] Viz Erikskrönikan, s. 47-48; k tomu srov. LAGERQUIST, L. O. – ÅBERG, N.: Kings and Rulers of Sweden,      s. 21; HARRISON, D.: Jarlens sekel, En berättelse om 1200-talets Sverige, s. 210-212.

[26] Skänningeannalerna, s. 4.

[27] Erikskrönikan, s. 50-51: Slaget vid Hova; též: The Saga of Hacon and a Fragment of the Saga of Magnus, s. 381; k tomu srov. HARRISON, D.: Jarlens sekel, En berättelse om 1200-talets Sverige, s. 213.

[28] TAMTÉŽ, s. 214

[29] Erikskrönikan, s. 55; The Saga of Hacon and a Fragment of the Saga of Magnus, s. 382; Skänningeannalerna, s. 4.

[30] Viz též údaje v citacích.12, 31

[31] VRETEMARK, Maria: Att glänta på de dödas dörr (Pootevřít ty dveře smrti), In: Birger Magnusson-den siste jarlen, s. 57–65. Znalkyně osteologie M. Vretemark zjistila toto: Vévoda Erik trpěl dědičnou nemocí, dnes označovanou jako Marfanův syndrom (dolichostenomelie). Projevuje se vysokou postavou; abnormální délkou končetin, zejména prstů ruky a nohy (arachnodaktylie); krátkozrakostí; skoliózou páteře; nesprávnou stavbou chrupu; atd. Nejvážnější, často fatální, bývají kardiovaskulární anomálie, na které pravděpodobně Erik v mladém věku zemřel. Analýza DNA sekvencí z Y chromozómů (haploskupina I1) prokázala rodinnou příbuznost Birgera a Erika. Birgerovu paternitu nebylo ale možné jednoznačně prokázat, k tomu srov. práci:  Malmström, Helena: DNA-teknik, gamla ben och Birger jarl (Technika DNA, staré kosti a Birger jarl), In: Birger Magnusson-den siste jarlen, s. 103–108.

[32] Magnúss saga lagaboetis , In: The Saga of Hacon and a Fragment of the Saga of Magnus, s. 381-386; k tomu též: Erikskrönikan, s. 51-53; Skänningeannalerna, s. 4, k r. 1277.    

[33] Erikskrönikan, s. 48–49.

[34] TAMTÉŽ: s. 45.

[35] Codex diplomaticus et epistolaris Moraviae (=CDM). T. VI. Ed. J. Chytil – V. Brandl. Brünn 1854, s. 309, č. 400: „Matre vero nostra domina Richcza…filia quondam domini Magni, Regis Swecie.“

[36] Přemysl II. Velkopolský (1257–1296) se, z mnoha důvodů, těší velkému zájmu polských historiků. Z novějších prací odkazujeme zainteresované čtenáře na tři polské monografie: NOWACKI, Bronisław: Przemysł II, ksiąźe wielkopolski, król Polski (1257–1295). Poznań 1995;  TÝŽ: Przemysł II. Odnowiciel Korony Polskiej (1275–1296). Kraków 2008; ŚWIEŻAWSKI, Aleksander: Przemysł. Król Polski. Warszawa 2006. K 700. výročí jeho korunovace byly tiskem vydány všechny přednášky z podnětného poznaňského sympozia: Przemysł II. Odnowienie Królestwa Polskiego. Red. J. KRZYŻANIAKOWA, Poznań 1997. O některých z těchto publikovaných referátů se zde zmiňujeme. Do českých dějin zasáhl Přemysl II. Velkopolský nejen jako otec Alžběty Rejčky, ale též současník a soupeř šestého přemyslovského krále (1283–1305) Václava II., v boji o Malopolsko a později polskou korunu. Vývoj česko-polských vztahů v letech 1289-1300 shrnul nedávno ANTONÍN, Robert: Zahraniční politika krále Václava II. v letech 1283–1300. Brno 2009, s. 238-240.

[37] Kronika wielkopolska (=KW). Polský překlad Kazimierz ABGAROWICZ, úvod a komentáře Brygida KÜRBISÓWNA. Warszawa 1965; byla sepsána středověkou latinou neznámým autorem pro poznaňskou kapitulu někdy na přelomu 13.–14. století. Popisuje polské dějiny, z velkopolského hlediska, od legendárních počátků, ale pouze do roku 1273. Nedochovanou část kroniky částečně nahrazuje citovaný Rocznik Traski, pocházející z Krakova a Malopolska, který popisuje léta 965–1340. Tento souhrnný letopis čerpal z františkánských a dominikánských zdrojů.

[38] Chronica Erici Olai, decani Upsaliensis, In: Scriptores rerum Svecicarum medii aevi, t. II:1, Uppsala 1818-1876,   s. 56. Dílo známé též jako Chronica regni Gothorum=Kronika království Gotů, od děkana a kanovníka arcidiecéze v Uppsale, uvádí výpisy z mnoha starších a většinou ztracených rukopisů, včetně listin z nedochovaných archivů králů Magnuse III. a Birgera Magnussona z let 1275–1318. Je to nejstarší a nejvýznamnější švédská kronika, psaná formou latinské prózy. Popisuje události od dávnověku do roku 1468, a je poznamenána zjevnou církevní zaujatostí.

[39] Erikskrönikan, s. 48.

[40] Chronica Erici Olai, s. 65: „Hoc tempore (r. 1285) quidam Magnus in multis litteris scribebat se archielectum Upsalensem, item electum et confirmatum ecclesiae Upsalensis; quarum una est de matrimonio contracto inter Primilzonem ducem majoris Poloniae et domicellam Rikissam, filiam domini Waldemari regis Sueciae, in qua etiam ponitus Ericus, archiepiscopus Magdeburgensis .“

[41] SCHMIDT, Eberhard: Die Mark Brandenburg unter den Askanien (1134–1320), (Mitteldt-Forsch, Bd 71),1973.

[42] SAWYER, Birgit and Peter: Medieval Scandinavia: From Conversion to Reformation, circa 800–1500. Minneapolis 1993, s. 69.

[43] Erikskrönikan, s. 48 (překlad autora).

[44] Rocnik Traski, MPH, t.2, s. 851: „Anno eodem dux Primislius maioris Poloniae duxit uxorem, filiam Swezie, nomine Richzam, in octavis sancti Francisci.“ (11. 10. 1285); srov. JASIŃSKI, K.: Szwedzkie małżeństwo księcia wielkopolskiego Przemysła II, s. 72, citace 10.

[45] TAMTÉŽ, s. 72.

[46] Viz Kodex dyplomaticzny Wielkopolski (=KDW). T. I, Warszawa – Poznań 1982, č. 588: „quod intuentes fidelia grataque obsequia dilecti ac specialis capellani et prothonotarii nostri domini Thilonis...,“ dále, v překladu: „jelikož nám mnohými způsoby, nyní i v budoucnu nám oddaný církevní hodnostář… zaopatřil zejména pro nás naší milovanou choť Rikissu (dilecta coniuge nostra Richzza), při čemž byl nucen cestovat po moři, řekách i různých jiných cestách, a byl vystaven nezaslouženým a značným tělesným nebezpečím.“ K tomu srov. JASIŃSKI, K.: Szwedzkie małżeństwo księcia wielkopolskiego Przemysła II, s. 72; ULANOWSKI, Bolesław: Kilka słów o małżonkach Przemysława II. Rozprawy Akademii Umiejętności. Wydział Historyczno-Filozoficzny 17, 1884, s. 260–264.

[47] KRYSZTOFIAK, Teresa: Giecz - najstarszy piastowski gród centralny Wielkopolski. In: Przewodnik po miejscach obchodów Europejskich. Dni Dziedzictwa Archeologicznego w Wielkopolsce. Poznań 2006. KURNATOWSKA, Zofia: Nowoodkryte relikty architektury romańskiej w Gieczu. In: Osadnictwo i architektura ziem polskich w dobie zjazdu gnieźnieńskiego. Warszawa 2000.

[48] SWIEŻAWSKI, A.: Przemysł, s. 266.

[49] KDW I, č. 553: „dilecti militis nostri Jaszonis subdapiferi domine ducisse Polonie dilecte coniugis nostre, militi...donacionem..approbamus.“; k tomu srov. JASIŃSKI, K.: Szwedzkie małżeństwo księcia wielkopolskiego Przemysła II, s. 75, 78; BALZER, Oswald: Genealogia Piastów. Kraków 1895, s. 247, citace 21. Tato listina ale  obsahuje nĕkolik nejasností (včetnĕ data), které rozebral SWIEŻAWSKI, A.: Przemysł, s. 257, 268

[50] ROSÉN, Jerker Ingmar: Magnus Ladulås och Valdemar Birgersson 1284–1285. Svensk historisk tidskrift. Lund 1942, s. 1–13; YRWING, Hugo: Kungmordet i Finderup: nordiskaförvecklingen under senaste delen av Erik Klippings regering, English Summary. Svensk historisk tidskrift. Lund 1954, s. 191–205.

[51] JASIŃSKI, K.: Szwedzkie małżeństwo księcia wielkopolskiego Przemysła II, s. 73-74.

[52] TAMTÉŽ, s.77.

[53] Nevíme, jestli Marina byla provdána stejným způsobem.

[54] JASIŃSKI, K.: Szwedzkie malżeństwo księcia wielkopolskiego Przemysła II, s. 73-74.

[55] ROSÉN, J. I.: Magnus Ladulås och Valdemar Birgersson 1284–1285, s. 11.

[56] JASIŃSKI, K.: Szwedzkie malżeństwo księcia wielkopolskiego Przemysła II, s. 77, citace 32.  

[57] LAGERQUIST, L. O. – ÅBERG, N.: Kings and Rulers of Sweden, s. 22-23.

[58] SAWYER, B. and P.: Medieval Scandinavia, s. 166-187.

[59] The Saga of Hacon and a Fragment of the Saga of Magnus, s. 374-387.

[60] K tomu srov. SAWYER, B. and P.: Medieval Scandinavia, s. 181.

[61] Viz výše pozn. č. 40.

[62] Erich mohl, díky svým stykům, zastupovat v Nyköpingu Svatou stolici (Rikissa byla spříbuzněna do třetího stupně s první ženou Přemysla II. Luitgardou, a sňatek vyžadoval papežskou dispenzi); bratra a de facto vládce Braniborska Ottu IV.; ale i bratrance – dánského krále Erika V. „Klippinga“. Je pravděpodobné, že dvojsvatba nebyla jediným důvodem pro Erichovu dlouhou, a jistě namáhavou, cestu z Magdeburgu. Spletitá politická situace v Pobaltí v letech 1284–1285 mohla být dostatečnou příčinou pro jednání spojenců z Braniborska, Dánska a Švédska. Domníváme se, že oba tyto důvody ale spolu pravděpodobně souvisely.

[63] Rosén uvádí několik dokumentů, zmíněných v citované latinské kronice Erici Olai, srov. ROSÉN, J. I.: Magnus Ladulås och Valdemar Birgersson 1284–1285, s. 2. Jedním je statut pro město Skänninge v Östergötlandu, vydaný Magnusem III. v roce 1284. V něm se zakazuje všem podanným švédské koruny spolčovat se s „jakýmkoliv jiným vládcem. “ Podobně roku 1285 zakazuje Magnus všem obyvatelům ostrova Gotlandu (kteří byli po roce 1276 dočasně podřízeni Valdemarovi) poskytovat pomoc či živobytí „jakékoliv osobě, která se kdy provinila zločinem proti švédské koruně. “

[64] K tomu srov. SAWYER, B. and P.: Medieval Scandinavia, s. 186-187.

[65] YRWING, H. Kungmordet i Finderup, s. 191-200.

[66] ÅSBRINK, Gustav – WESTMAN, Knut B.: Svearikes ärkebiskopar från 1164 till nuvarande tid. Stockholm 1935, s. 83. Je ale možné, i když ne prokázané, že král Magnus III. se finančně podílel na zahájení stavby nové a impozantní kamenné gotické katedrály v dnešní Uppsale (tehdy Östra Aros), pro kterou byla v roce 1287 najata francouzská huť mistra Étienne de Bonneuil.

[67] Konflikty mezi králi a arcibiskupy v Dánsku se odrážely i v blízkém Švédsku. V Dánsku byl r. 1259 uvězněn arcibiskup Lundu J. Erlandsen Kristofferem I., protože Erlandsen nechtěl uznat králova desetiletého syna Erika V. za korunního prince. Vězněný arcibiskup uvalil na zem interdikt, ale král Kristoffer záhadně zemřel. Vlády se ujala schopná královna Margrethe Sambiria, zvaná „Černá Greta“. Aby uchránila trůn pro nezletilého syna Erika V., Markéta podnikla velmi neobvyklou, ale zdařilou, akci. Donutila papeže (1261–1264) Urbana VI. k tomu, aby povolil ženám v Dánsku kralovat. Teoreticky se pak mohla na dánský trůn dostat i Rikissina dánská matka Sofie. Ta ale skonala ve stejném roce (1286) jako Erik V. „Klipping “. Syn Erika V., král Erik VI. „Menved “ bojoval podobně proti svému arcibiskupovi. Nejznámější diskreditací předešlých práv církve byl útok na papeže Bonifáce VIII. r. 1303, nařízený francouzským králem Filipem IV. „Sličným“.

[68] JASIŃSKI, K.: Szwedzkie małżeństwo księcia wielkopolskiego Przemysła II, s. 71, 75; ROSÉN, J. I.: Magnus Ladulås och Valdemar Birgersson 1284–1285, s. 9-13.

[69] YRWING, H.: Kungmordet i Finderup, s. 200 (překlad autora z angličtiny): „Učenci současně citují edikt, vydaný církví v roce 1285, který vyhlašuje, že by se mělo nějak zasáhnout proti Valdemaru Birgerssonovi, vzhledem k jeho chování. Opomíjejí ale skutečnost, že ve stejném roce Magnus Ladulås takový edikt potřeboval, když vyvdal (married off) Valdemarovy dcery. Edikt představoval právní podklad k tomu, aby byl považován za jejich poručníka.“

[70] ROSÉN, J. I.: Magnus Ladulås och Valdemar Birgersson 1284–1285, s. 3.

[71] Tyto události se vztahují k životu Alžběty Rejčky. Jsou popsány se zanícením Petrem Žitavským v Zbraslavské kronice. Důkladně je rozebral ANTONÍN, R.: Zahraniční politika krále Václava II., s. 71–85 a s. 108-113.

[72] Viz výše, citace 46. Délka cesty Poznań – Nyköping - Poznań je nejméně 2000km. Z možných alternativ Tylonovy trasy by plavba přes Štětín, po Odře a Wartě, byla asi nejschůdnější; cesta přes Gdańsk by vyžadovala přepravu po souši mezi Poznaní a Vislou.

[73] KAY, Bernard: Dobrodružné plavby: Až na konec světa. Praha 2004.

[74] Przemysłův hrad v Poznani (dnes Královský hrad – Zamek Królewski) byl na svou dobu, v  polských zemích, velice rozsáhlou stavbou. Budování na tehdejším hradním návrší (mons castrensis) začalo už asi v roce 1249, za vlády Przemysła I. Nacházel se na levém břehu Warty (lewobrzeżny Poznań). Za Przemysła II. byl hrad značně rozšířen a vbudován do městských hradeb. Během mnoha válek byl poznańský hrad ničen a opětovně budován. K téměř úplnému zničení hradu došlo při urputné bitvě o „Festung Posen “ v únoru 1945. V r. 2006 byl vyhlášen konkurz na nutně částečně hypotetickou rekonstrukci hradu. Vítězný model architekta W. Majewského byl upraven tak, aby odpovídal původnímu „hrubému “ stylu z 13. století.

[75] Tématika v souhrnu zpracována u výše zmíněných autorů, srov. NOWACKI, B.: Przemysł II, ksiąźe wielkopolski, król Polski (1257–1295), s. 132-139;  TÝŽ: Przemysł II. Odnowiciel Korony Polskiej (1275–1296), s. 147-155; ŚWIEŻAWSKI, A.: Przemysł. Król Polski. Warszawa 2006, s. 163-173.

[76] Komitet Odbudowy Zamku Królewskiego w Poznaniu. Poznań 2010.

[77] Rocznik Traski, In: MPH, t. II, s. 850.

[78] V souhrnu srov. NOWACKI, B.: Przemysł II, ksiąźe wielkopolski, król Polski (1257–1295), s. 94-95;   ŚWIEŻAWSKI, A.: Przemysł. Król Polski. Warszawa 2006, s. 114-121.

[79] Rocznik kapituly poznańskiej 965–1309. MPH SN, t. VI. Red. Brygida KÜRBISÓWNA. Warsawa 1962, s. 51; KW, s. 128.

[80] KARWOWSKI, Stanisław: Biskupi poznańscy z drugej połowy XIII Wieku. Roczniky Towarzystwa Przyjaciól Nauk Poznańskiego 43. Poznań 1915.

[81]Rocznik Traski, s. 852 (k roku 1288): „In die sancti Egidii ducissa Polonie nomine Richta, uxor ducis Primislii secundi, peperit filiam in civitate Poznaniensi.“

[82] Takto uvažovali již: JASIŃSKI, K.: Szwedzkie malżeństwo księcia wielkopolskiego Przemysła II, s. 75; ŚWIEŻAWSKI, A.: Przemysł. Król Polski, s. 124.

[83] Na příklad: ŠAROCHOVÁ, Gabriela V.: Radostný úděl vdovský, královny-vdovy přemysłovských Čech. Praha 2004, s. 121.

[84] K tomu srov. JASIŃSKI, K.: Szwedzkie malżeństwo księcia wielkopolskiego Przemysła II, s. 78-79; NOWACKI, B.: Przemysł II, ksiąźe wielkopolski, król Polski (1257–1295), s. 98-99; ŚWIEŻAWSKI, A.: Przemysł. Król Polski. Warszawa 2006, s. 124.

[85] K tomu srov. KÜRBISÓWNA, B.: O Ludgardzie, pierwszej żonie Przemysła II, raz jeszcze, s. 260-267.

[86] JASIŃSKI, K.: Ryksa Elżbieta-Boemie et Polonie bis regina, s. 269–280.

[87] KDW II, č. 694: „Predictus vero dominus episcopus…promisit et se ac suos successores cum consensu sui capituli obligavit, semper in horis canonicis omnibus ad nostrum et coniugis nostre defuncte sepulcra habere candelam ardentem et in nocte lumen de sepo vel oleo, que nunquam deficient nec cessabunt. “

[88] JASIŃSKI, K.: Genealogia Piastów Wielkopolskich; Potomstwo Władysława Odonica, In: Nasi Piastowie, „Kronika miasta Poznania“, 1995, nr 2, s. 56.

[89] Srov. ŚWIEŻAWSKI, A.: Przemysł. Król Polski. Warszawa 2006, s. 189.

[90]Bazilyka archikatedralna Świętych Apostołów Piotra i Pawła w Poznaniu. Wikipedia, wolna encyclopedia, 2011.

[91] JÓZEFOWICZÓWNA, Krystyna: Z badań nad architekturą przedromańską i romańską w Poznaniu. Wrocław – Warszawa – Kraków 1963, s. 17.

[92] První závĕť: CDM VI, s. 307, č. 400; druhá: CDM VII, s. 65, č. 87. Podle posudků německých lingvistů Ericha Wahrendorfa a Rudi Draxlera, za které tímto děkujeme, byla druhá závěť pravděpodobně sepsána v jazyce: „Prag Kanzlei Mittelhochdeutsch, se slovanským nádechem “. R. Drexler nevylučuje, že se jedná o opis či přepis autografu. Nekonzistence a často chybný pravopis textu jsou nápadné. Pro nás je důležitá tato dlouhá věta: „Wir wollen ouch vnd schaffen, daz man zu Pozna in den Tům, do vnser vater und vnser Mutter ligen, czwęnzik schock gebe, dorvmb man koufe czwei schock geldes, di man alle iar an vnserm, und an vnsers vaters, vnd an vnsers Muter iartage, den man do mit vigilien vnd mit selemessen ewiclich begehn sal, vnder die herren teile.“

[93] KDW I, č. 559.  K povýšení Poznaně na arcibiskupství a přidání jména druhého patrona katedrály, svatého Pavla, došlo v 19. století.

[94] K Přemyslovým nadacím pro poznaňskou diecézi, viz též: ŚWIEŻAWSKI, A.: Przemysł. Król Polski. Warszawa 2006, s. 244.

[95] SKIBIŃSKI, Szczęsny: Bolesław Chrobry a Przemysł II. O królewskich pomnikach w katedrze poznańskiej. In: Przemysł II. Odnowienie, s. 299–306.

[96]BIAŁOWICZ-KRYGIEROWA, Zofia: Posągi memoratywne Przemysła II i Ryksy w dawnej Kaplicy Królewskiej katedry v Poznaniu. In: Przemysł II. Odnowienie, s. 307–326; KARLIŃSKI, Mariusz: Aneks-Opinia dotycząca interpretacji opisów uszkodzeń katedry poznańskiej wskutek burzy w 1371r. In: TAMTÉŽ, s. 326–327.

[97]Kronika Jana z Czarnkowa, In: MPH II, s. 651: De tonitru facto, in ecclesiam Posnaniensem verso. „Anno itaque domini MCCCLXXI in dominica, qua in ecclesia domino cantatur: Judica me, etc, vertex crucis dextrae turris ecclesiae Posnaniensis per tonitru fuit concussa et extremitas anguli ejusdem turris disrupta, quod foramina per testitudinem capellae regalis impetu suo faciens imagines regis Przemislai et reginae in parietibus elevatas et depictas concussit.“  

[98] K tomu srov. JASIŃSKI, K.: Szwedzkie małżeństwo księcia wielkopolskiego Przemysła II, s. 76-77.

[99]Bazilyka archikatedralna Świętych Apostołów Piotra i Pawła w Poznaniu. Wikipedia, wolna encyclopedia, 2011.

[100] SVANBERG, Jan: Furstebilder från Folkungatid, Skrifter från Skaraborgs länsmuseum 9, 1987, s. 230–239. Tato kniha: Královské portréty z doby Folkungů má nepřesný titul. Kromě anglického resumé obsahuje 125 fotografií a ilustrací z let 1250–1363, s anglickým překladem jejich legend. Autor popisuje portréty i z mnoha neskandinávských zemí a uvádí přehledné rodokmeny tří severských královských dynastií z 12.–14. století.

101JASIŃSKI, K.: Szwedzkie małżeństwo księcia wielkopolskiego Przemysła II, s. 80.

102ŠUSTA, J.: Soumrak Přemyslovců a jejich dĕdictví. České dĕjiny II/1, Praha 1935.

103VANČURA, Vladislav: Obrazy z dĕjin národa českého 2, Praha 1974, s. 11.

.