Dvůr ve středověku
Pojem dvůr bývá charakterizován jako souhrn všech osob obklopujících vládce. Avšak stejně jako všechny obecné definice, ani tato není ideální. Tento text si neklade za cíl obšírně představit pojem dvora, jeho cílem je spíše poskytnout alespoň stručný výklad tohoto pojmu. Základ panovnického dvora je spojován s Karlem Velikým, byť jeho kořeny jsou jistě i starší. Problém s karolinským dvorem – latinsky palatium – je i v tom, že z dokumentů není zcela jasné v jakém významu je toto slovo použito, zda jde o pojem prostorový /tedy skutečně dvůr/, nebo zda je tento termín použit ve významu personálním /tedy dvořané/.
V případě personálním se tedy jedná o všechny osoby, které obklopovaly panovníka. Především to byly osoby, jež pečovaly o panovníkovo blaho, staraly se o chod jeho „domácnosti“ – o její financování, zásobování, stáje, bezpečnost atd. Vedle osob laických se u dvora pochopitelně vyskytovaly i osoby duchovní, jejichž význam spočíval i v tom, že právě tyto osoby byly v raném středověku nositeli vzdělanosti (v období vrcholného středověku už se na panovníkově dvoře běžně objevují vedle duchovních i laičtí vzdělanci). Vedle úřadů čistě pro panovníkovu potřebu se však začínají utvářet i úřady, jež mají dosah státní a jejich pole působnosti se tak nevztahuje jen na dvůr, ale na celou zemi. Úřady, tak jak vznikly na dvoře Karla Velikého, se pak staly vzorem pro ostatní panovnické dvory ve středověku. Vedle úředníků jsou zde pak samozřejmě také sloužící, v různém postavení – je třeba si uvědomit, že často úředník typu číšníka svůj úřad vykonával jen při slavnostních příležitostech, zatímco při obvyklém provozu jej zastupoval sloužící.
Někdy v 11. stol. pojem palatium mizí a nahrazuje ho slovo curia a dvořané se pak označují jako curiale (někdy též familiares). Na přelomu 11. a 12. stol. vznikají i pojmy curialitas (latinsky), courtios (francouzksy) a höfisch (německy), které vyjadřují určitý ideální způsob chování či způsobu života. Rytíř již není jen oním drsným bojovníkem, ale měl by více dbát i rozměru duchovního. Již neplatí zcela původní dělení na nevzdělané laiky a vzdělané kleriky, byť se z bojovníků rozhodně nestali vzdělanci klerikům na roveň postavení. Nejde však jen vzdělanost, kterou ale nemůžeme zcela směšovat s dnešním chápáním, že člověk musel umět číst a psát. Tento pojem vystihuje i schopnost se správně chovat, zejména k ženám, chovat se dvorně. I dvorská láska je jen velmi těžko definovatelná. V řádném případě nejde jen o lásku platonickou, nejlépe se to asi dá vyjádřit tak, že z lásky lásku dvorskou dělá milencova galantnost.
V dalších stoletích, zejména ve 14. a 15. stol. pak se chod dvora stále více propojuje s fungováním státu a navíc je stále přísněji organizován. Již od 2. pol. 14. stol. máme z Francie z pera Christine de Pisan Knihu o činech a dobrých mravech moudrého krále Karla V., která dvorský ceremoniál a rituál popisuje a role této dvorské etikety roste ještě více v 15. stol. a ve stoletích následujících. Jejím přímým dědicem je pak dnešní diplomatický protokol.
Dvůr a úřady v Čechách
Dvůr českých panovníků byl rovněž formován po vzoru Karla Velikého, byť se zde asi projevily i rysy Velké Moravy. Od 13. stol. máme dostatek písemných pramenů pro rozlišení dvorských a zemských úředníků (dobře je zpracován markraběcí i královský dvůr Přemysla Otakara II a jeho druhé choti Kunhuty).
Složení dvora
Již byla řeč o dvorských úřadech a služebnictvu, nicméně pojem dvůr, jak bylo řečeno, zahrnuje osoby okolo panovníka, dvůr tak lze v podstatě rozlišit na dvůr užší a širší. Dvůr byl centrem politického, ale i kulturního dění. Stával se tak ideálním místem pro start kariéry, nebo alespoň pro získání vhodného vzdělání mladíků. Hrabě z Guines posílal své syny na dvůr svého pána, flanderského vévody, aby se tam naučili umění bojovat, vládnout a dobrým způsobům. Na dvoře se pochopitelně objevují umělci, neboť i pobyt věhlasných minnesängrů dodával dvoru patřičného lesku, tak jako tomu bylo ve sledovaném období u Přemysla Otakara II. a Václava II. Stejně tak se ale u dvora běžně pohybují i vzdělanci, na dvoře Václava II. např. diplomat evropského formátu, Petr z Aspeltu, nebo italští bankéři a právníci, u dvora Karla IV. zase slavný právník Bartolus de Saxoferrato. Přítomnost vzdělanců na dvoře nebyla náhodná, již od císaře Fridricha Barbarosy byli právě právníci v úzkém kontaktu s panovníkem. Poskytovali panovníkovi oporu v jeho sporech s papežem či šlechtou. Nemalou měrou se tito vzdělanci podíleli na ideových koncepcích dvora. Panovník, či velmoži byli pochopitelně i mecenáši umělců. Mezi ně je třeba počítat nejenom minesängry, ale i malíře či iluminátory, či stavebníky (kamenické hutě realizovali stavební i sochařskou činnost). Z našeho prostředí se každému asi vybaví nejznámější osoby ze dvora Karla IV. jako Petr Parléř či magister Theodoricus, ale známe i jména iluminátorů Oldřicha a Peška. Z jejich rukou vyšel jeden z nejkrásnějších souborů českých iluminovaných kodexů královny Elišky Rejčky. Z osob, které patřily dále ke dvoru, byť nebyly jeho úředníky nebo chráněnci, nicméně svou povahou stáli poněkud výše nad sloužícími, je vhodné zdůraznit především kuchaře, lékaře či posly.
Podobně jako byl dvůr proměnlivý početně, byl proměnlivý i personálně. Je pravdou, že některé úřady byly dědičné – to je však spíše záležitost těch zemských a především 14. st. Není proto divu, že v úřadech u dvora nacházíme v rozdílu několika let jiné osoby. Nemusí to být dáno jen úmrtím úředníka či jeho upadnutím v nemilost. Naopak, pokud panovník potřebuje nějakého úředníka zemského charakteru /typicky hejtmany na nových územích připojených ke státu/, obrátí se ve sledovaném období přelomu 13. a 14. stol. k těm, které má nejblíže. Personální střídání v úřadech je v tomto období poměrně běžné.
Literatura:
Jan, L., Vznik zemského soudu a správa středověké Moravy. Brno: Masarykova univerzita, 2000.
Jan, L.; Václav II. a struktury panovnické moci. Brno: Matice Moravská, 2006
Dvory a rezidence ve středověku. I.-III. – projekt AV
http://www.dvory-a-rezidence.cz/publikace.php?lng=cz
Le Goff, J., a kol.: Encyklopedie středověku. Praha: Vyšehrad, 2002. 935 s.
Malý, Karel a kol.: Dějiny českého a československého práva do roku 1945, Praha 2004, 3. přepracované vydání, Linde,
Vojáček., L., Schelle, K., Knoll, V.: České právní dějiny. Vydavatelství Aleš Čeněk, Plzeň, 2010, 2. doplněné vydání.