Alžběta Rejčka a Anežka Javorská, část II.

Část II. Víc o Anežce než o Alžbětě (1316-1336) 

Leoš Zeman¹

^{Druhá část článku amerického historika Leoše Zemana.}

 

Zásnuby v Hradci v r. 1316

Někdy v druhé polovině r. 1316 došlo k zasnoubení 11-ti leté Anežky, poslední legitimní Přemyslovny, se slezským vévodou Henrykem I. Javorským.^2,3 Polského jména Henryk používám kvůli odlišení od pana z Lipé. Před hodnocením zprávy zbraslavského opata o této události, se zastavím u okolností, které se k ní vztahují. Jistě dost zaráží, že se Petr zmiňuje pouze o souhlasu a radě nevlastní sestry Anežky, královny Elišky Přemyslovny, a ne krále Jana či jeho zástupce.  Podle kronikáře, všichni tvrdili, že zasnoubení bylo sjednáno (est contractum) panem Jindřichem z Lipé.

 

V r. 1316 byl asi 22-ti letý³ Henryk I. Javorský, z vedlejší větve svídnicko– javorsko-ziębické (münsterberské) dolnoslezských Piastovců, svrchovaným vévodou Javorska. Klíčový souhlas, který Henryk potřeboval ke vstupu „do manželského svazku” s Anežkou, byl dispenz od papeže (1316-1334) Jana XXII. (Jacques Duèse). Díky matce Beatrix Braniborské byl Henryk prapravnukem krále Václava I., což je pokrevní příbuznost do čtvrtého stupně. Anežka byla pravnučkou Václava I., t.j. pokrevní příbuznou do třetího stupně. Jan XXII. udělil papežský dispenz pro toto manželství z Avignonu až v r. 1325 (viz níže).

 

Neznáme přesné datum zásnub, ale časová následnost zápisů ve Zbraslavské kronice naznačuje, že k nim došlo po 12.9. 1316 (termín a quo), kdy Petr Žitavský byl „svorně a kanonicky” zvolen zbraslavským opatem.² Král Jan byl mimo zemi od srpna 1316 do podzimu 1317.⁴ Jeho zástupcem, královským zemským hejtmanem, ale jen do 8.4. 1317, byl tehdy asi 65-ti letý mohučský arcibiskup Petr z Aspeltu. Přibližný termín ad quem pro zásnuby byl konec roku 1316 (Anno Domini eodem – MCCCXVI).²

 

V dubnu 1316, pouhých osm dnů po svém propuštění z vězení na Týřově, Jindřich z Lipé dosáhl, alespoň zdánlivého, smíření s dvěma důležitými bývalými protivníky: Petrem I. z Rožmberka (~1291-1347) a švagrem krále Jana, Lehnickým vévodou Boleslavem III. (1291-1352). Dochovaná listina je důkazem Jindřichova diplomatického umu a politické prozíravosti.⁵ Pan z Lipé už asi věděl nebo tušil, že jeho nebezpečným protivníkem není král Jan, ale nesmiřitelná královna Eliška.⁶ Jednání s Henrykem Javorským bylo snad skutečně počinem pana z Lipé, ale i zde je možné uvážit tiché prostřednictví Boleslava Lehnického.

 

Na podzim r. 1316 se Alžběta rozhodla k riskantnímu kroku, jakým bylo zasnoubení Přemyslovské princezny Anežky slezskému vévodovi. Otevření bran královského města  Hradce Henrykovu vojsku bylo závažnějším proviněním proti koruně a hradeckým měšťanům nežli samotný snubní akt. Ten byl zcela srovnatelný se zásnubami 7-mi leté Markéty Přemyslovny v r. 1303. Alžběta byla v r. 1316 žijícím rodičem nezletilé Anežky, a měla právo o ní rozhodovat bez souhlasu Elišky. Nevíme, jestli se trojice: Jindřich-Alžběta-Henryk snažila vyslat posla za králem Janem, který byl tou dobou v Lucembursku. Souhlas měli snad hledat u Petra z Aspeltu, protože u královny Elišky a pana z Valdeka by asi byli těžko pochodili.

 

Je užitečné si uvědomit, že zasnoubení 11-ti leté Anežky a právně sporné otevření města Hradce Henrykovi nebyly jediné nebo hlavní příčiny zemské války v letech 1316-1318. K takovému dojmu mohou vést nekritické interpretace dvou předpojatých zmínek v  Zbraslavské kronice, téměř doslova opsaných i v kronice Františka Pražského. V závěru první knihy Petr tvrdil,² že Jindřichovým záměrem bylo škodit králi, a věrohodnosti prý tomu dodalo, že království bylo z Hradce drancováno. Toto nařčení postrádalo nejen nutné detaily, ale i elementární logiku, pokud nešlo o obranné akce. Proč by to byl pan Jindřich dělal?

 

Byly to sice významné  události, ale je nutno je hodnotit v kontextu mnohem složitějšího vývoje, extenzivně zpracovaného a popsaného mnoha historiky.⁷ Pokusím se pouze o jeho shrnutí, a zdůraznění těch fakt a interpretací, které se vztahují k záměru této studie. V kapitole 1 druhé Petrovy knihy (a v opise kaplana Františka) se dovíme, co se dělo po odchodu Petra z Aspeltu z Čech začátkem 8. dubna 1317.⁸ Byla to královnina strana, která tehdy povolala do země cizí žoldnéře a zahájila útok „ohněm a mečem (igne et gladio)“ proti územím strany pana z Lipé. Počátek otevřené války souvisel asi více se změnou ve správě království v dubnu 1317 než hradeckými událostmi z podzimu 1316. V době Janovy nepřítomnosti se zemské vlády zmocnila nesmířlivá 25-ti letá Přemyslovna. Kdo se zúčastnil oné „předchozí porady, nikoli rozvážné“,⁸ nevíme. Její dvůr ovládali: podkomoří Vilém z Valdeka, zemský hejtman a olomoucký biskup (1317-1326) Konrád I. Bavor, kancléř - jakýsi mistr Jindřich, a porýnský pan Vinand z Buchses. Za Eliškou stála rovněž menší část šlechty, na čele s Petrem z Rožmberka.⁷ Jistě měla podporu německých Cisterciáků.

 

Země byla, po letech bezmocných či neúspěšných vlád králů Václava III., Jindřicha Korutanského a mladého Jana Lucemburského (1310-1316), ekonomicky zdevastovaná. Královská komora byla zadlužena magnátům, církvi a městskému patriciátu. Velká část královských hradů a měst byla zastavena panské šlechtě. Tito magnáti (barones, Landesherren), domácí, i cizí, s jejich nenasytnou touhou po moci a majetku, se postarali o zbídačení země. K tomu je nutno přidat i hladomor ve střední Evropě, způsobený velikými povodněmi s neúrodou v r. 1316 a neobvykle krutou zimou 1316-1317.²

 

Druhým, jinak nespolehlivým, souvěkým narativním pramenem o válce v r. 1316-1318 jsou druhé přídavky k Dalimilově kronice.⁹ Dovíme se z nich jen o udatných činech Viléma z Valdeka a o králi vnucenému smíření se šlechtou v r. 1318. Neznámý autor se shoduje s opatem Petrem v líčení katastrofálních důsledků pustošivé zemské války. Jiným souvěkým stranickým dokumentem, ve formulářové formě, vztahujícím se k tomuto tématu, je nedatovaný list Jana IV. z Dražic, adresovaný pouze jedné straně: Jindřichovi z Lipé a Vilémovi z Landštejna (který byl později biskupem exkomunikován).¹⁰

 

Riskantní rozhodnutí o Anežce a Hradci mělo zřejmě strategicky obranné důvody.  Neusilovalo o záměrnou urážku královny, popud k další válce, nebo pokus o získání českého trůnu. Za padlého spolubojovníka, zkušeného a statečného Jana z Vartemberka, neměl pan Jindřich srovnatelnou náhradu. Většina jeho vojenských opor pocházela z  generace jeho synů. Z nich se v r. 1317-1318 výrazně osvědčil Vilém z Landštejna (-1356), pán na (zastavené) Hluboké, Nových Hradech a Landštejně. Z věkem starších spojenců se k Jindřichovu táboru přidali např. Albrecht ze Seeberka (Žeberka) a Friduš ze Smojna. Jednooký a chromý rytíř Friduš mohl být jedním z vůdců celé strany.¹¹ Jindřich se ale nemohl spoléhat na oddíly pod otáčivými korouhvemi Petra z Rožmberka a Boleslava Lehnického. Události r. 1315-1316 mu byly dostatečnou výstrahou.

 

Henryk I. byl v mládí, po smrti otce Bolka I., v péči braniborské matky Beatrix a jejího bratra, markraběte Heřmana III. „Dlouhého“ ze salzwedelské linie Askánců. Henryk, stejně jako předtím jeho otec, a poté i starší bratr Bernard, usiloval od r. 1312 o nezávislost své země na české koruně. Díky příbuzenským vztahům s  králem Ludvíkem IV. Bavorem [manžel jeho starší sestry Beatrix (1290-1322)], vládci Braniborska, Svídnicka, Lehniska, a jinými slezskými Piastovci, byl Henryk cenným spojencem. Už Bolko I. vybudoval v Svídnicku-Javorsku řadu pevných hradů. Bolkovská vévodství ležela územně mezi žitavským panstvím pana z Lipé a kladskými državami ronovského  bratrance, tamějšího purkrabího, pana Hynka Berky z Dubé (1297-1348).¹²

 

I z předpojatého líčení událostí v r. 1317-1318 v Zbraslavské kronice dojdeme nutně k závěru, že největšími překážkami k dosažení míru v zemi byla neústupnost Elišky Přemyslovny a její negativní vliv na dospívajícího krále Jana. Zemská válka let 1316-1318, konflikty mezi korunou, německou i rozštěpenou (na koterie panů z Lipé a z Valdeka) domácí šlechtou, atd., je velice zajímavý, ale zároveň náročný námět. Rozhodně přesahuje rámec této studie.

 

 

Otevření Hradce Henrykovi Javorskému

K zásnubám nezletilé Anežky bylo třeba souhlasu tří osob: matky Alžběty, snoubence–Henryka Javorského, a zřejmě pana z Lipé. Každý z nich měl asi odlišné motivace a pocity, o kterých bohužel moc nevíme. Spojenectví mezi dvěma Jindřichy mělo obrannou cenu i pro Alžbětu a její dceru. Posílilo Hradecko a Boleslavsko ze severu, z druhé strany Jizerských hor, Krkonoš a Orlických hor. Tento faktor možná sehrál určitou roli při rozhodování krále Jana v prosinci 1317. Nenamířil svůj tehdejší útok proti odbojné zemské šlechtě, jak se čekalo, na severovýchod Čech, to jest k ronovským državám a hradům. Místo toho, jeho ofenziva začátkem prosince 1317 vedla přes Brandýs a Tatce u Kouřimi do Posázaví proti Zdenkovi ze Šternberka. Janovo vojsko pokračovalo dále jižním směrem a drancovalo „ohněm a mečem“ vítkovská zboží, zejména Viléma z Landštejna, ale i Petra z Rožmberka, Sezimy z Ústí a pánů z Hradce. Jako hlavní důvod pro tuto strategii se obvykle udávají obavy mladého Lucemburka ze spojenectví mezi odbojnou českou šlechtou a habsburskými bratry, ke kterému skutečně došlo koncem r. 1317.¹³

 

Vraťme se ale k Anežčiným zásnubám ke konci r. 1316. Podle Zbraslavské kroniky, odevzdala (resignavit) tehdy královna-vdova Alžběta město Hradec (Grecz) jejímu budoucímu zeti Henryku I. Javorskému.² Je trochu zarážející, že žádný z novodobých historiků se nepozastavil nad právní nesamozřejmostí této události. České královské město Hradec bylo Alžbětě pouze zastaveno králem Rudolfem I., jako záruka splácení vdovského údělu. Zástava jí, dle mého názoru, neopravňovala k odevzdání města slezskému vévodovi. Navíc by tím porušila i svůj vlastní slib, daný měšťanům v Nevnburgu 17.8. 1308: „promittentes de gracia speciali, quod predictos ciues, vniuersos et singulos, a nobis per nullum modum alienabimus nec in potestatem aliam transferemus sine ipsorum consilio et consensu.“¹⁴ Toto rozhodnutí, a  s ním spojené zasnoubení jediné milované¹⁵ 11-ti leté dcery, z jasně politických důvodů, nebyla pro Alžbětu asi lehké. Je pravděpodobné, že se jednalo o ochranná opatření, která byla okolnostmi královně vnucená.

 

Byl to asi Šusta, kdo jako první v r. 1920, interpretoval otevření hradeckých bran oddílům javorského vévody takto:„Alžběta odevzdala jakožto záruku věna svému zeti hned Hradec Králové a přijala slezskou posádku do města.“¹⁶ V různých nepatrných obměnách tento nehynoucí a nedoložený domysl, vyplývající pouze z časové shody dvou událostí, přejala řada historiků.¹⁷ Nutnost uvážení záruky či zástavy věna je zdůvodněna tím, že ke svatbě Anežky a Henryka došlo asi až v r. 1319,¹⁸ kdy nevěstě bylo 14 let (jako bylo i Alžbětě v květnu 1303) a ženichovi ~25 let. Jak uvidíme, k schválení jejich svazku papežem došlo ale až v r. 1325 (viz níže).

 

Stojíme zde před výběrem jedné ze dvou možností:

1) majetkového převodu-odevzdání města Alžbětou Henrykovi zástavou za přislíbené dceřino věno

2) dočasného obsazení Hradce slezskou (javorskou) posádkou, nejspíše za účelem obrany během ničivé zemské války.

Podle mého mínění, s přijetím Šustovy první, sice snad možné, ale prameny nepodložené, alternativy narazíme na dva již zmíněné problémy. Prvním je dar, cizímu šlechtici, majetku v české královské doméně, který byl Alžbětě v r. 1307 pouze zastaven jako záruka vdovského důchodu, a jako takový opět potvrzený králem Janem v  r. 1315 (super assignacione eius dotalitii).¹⁹ Druhým je citovaný slib Alžběty měšťanům v listu z r. 1308. Další vývoj ukázal ještě přesvědčivěji, že Hradec asi nebyl nabídnut Henrykovi jako zástava za Anežčino věno.

 

Musím zde opominout mnoho důležitých událostí v bouřlivé a velmi zkázonosné zemské válce v  letech 1316-1318. Konflikty se rozrostly dokonce na středoevropskou krizi, ohrožující mocenské zájmy obou říšských protikrálů. Na sněmu v Domažlicích 23. 4. 1318, pod dohledem římského krále Ludvíka IV. Bavora, vyústily do jednání o smíření mezi korunou a odbojnou českou šlechtou. Jak známo, došlo k nejistému míru a přerozdělení moci. Král Jan byl nucen vzdát se svých cizích úředníků, rádců a žoldnéřů. Strana pana z Lipé dosáhla na čas zřetelného úspěchu, zejména když se Jindřich stal opět královským podkomořím. Jeho spor s nesmířlivou královnou Eliškou zůstal ale nadále nevyřešen.

 

Bohužel nevíme, co se během válečných měsíců v letech 1317-1318 událo ve  čtyřech ostatních Alžbětě zastavených městech. Můžeme se domnívat, že Vysoké Mýto bylo koncem února 1318 ještě v králově moci.²⁰ Není prokázáno, že by se hradecká Henrykova posádka aktivně podílela na zemské válce. Je dost možné, že v nepřítomnosti pana z Lipé a jeho vojsk, angažovaných většinou na Moravě, bránili Slezané hlavně Hradec a jeho okolí.

 

Po domažlickém smíru z 23. dubna 1318 došlo, asi hlavně vlivem pana z Lipé, ke sblížení mezi Alžbětou a králem Janem. Zachovaly se dva dokumenty, které nejsou nikterak podchyceny nebo vysvětleny v narativních pramenech. První byl vydán v Nymburce (in Nimburga super Albea) králem Janem pro město Hradec (Grecz) 1. listopadu 1318.²¹ Je užitečné si všimnout toho, že v této listině se nenachází jména Henryka, Alžběty ani Anežky. To jen zvyšuje pochybnosti o tom, že by koncem r. 1316 bylo město postoupeno slezskému vévodovi jako záruka věna. Šusta se sice zmiňuje, bez citace pramene, že začátkem července 1318 se vévoda Henryk zdržoval v Praze.²² Panovník se v listu obrací k hradeckým měšťanům, odpouští jim jejich minulá provinění proti královskému majestátu a bere je, dík své vrozené laskavosti, na milost.  Dále jim potvrzuje všechny svobody a výhody, jež jim jeho nejdražší čeští královští předchůdci byli udělili.²¹ Zajímavý je i dovětek, ve kterém král slibuje navíc Hradci zvláštní výhody, srovnatelné pouze s výsadami, udělenými výlučně měšťanům Kutné Hory a Prahy. Tento dokument nabývá snad srozumitelnosti ve spojení s druhým listem, vydaným Janem až 10. května 1319 v Praze, výhradně pro královnu Alžbětu. Král jí v něm slíbil vyplatit, do dvou let, 10 tisíc hřiven, to jest 25% jejího vdovského údělu, z kutnohorské urbury.²³ To byla zatím největší splátka Alžbětina vdovského důchodu, opět ne náhodou dohodnutá v období, kdy pan Jindřich držel úřad královského podkomoří. Většina historiků vysvětluje královu nebývalou štědrost jako náhradu za to, že se Alžběta vzdala své zástavy pěti východočeských měst. To se zdá být dost logické, ale z citovaných dvou listin to přímo nevyplývá. Tato otázka by zasluhovala důkladnější výzkum.

 

V r. 1931 rozebral Květ otázku přesídlení Alžběty z Hradce do Brna.²⁴ Zpochybnil často opakovaný, ale neprokázaný dohad, že k tomu došlo už v r. 1318-1319. Do r. 1318 je ještě kladena její osobní účast v hradeckých inkvizičních procesech s bekyněmi.²⁵ K této, snad překvapující, činnosti královny se vratíme v souvislosti s diskuzí dvou dispenzů z Avignonu, udělených matce Alžbětě a manželům Henrykovi s Anežkou, Janem XXII. v r.1325. Rovněž u Jindřicha z Lipé, který byl v r. 1320 ještě zemským hejtmanem, čili zástupcem českého krále, ²⁶ je snazší datovat jeho přesídlení do Brna až k r. 1321.

 

V první půli r. 1319 došlo k dramatickému rozvratu v královském manželství mezi Janem a Eliškou. Sled událostí byl podrobně rozebrán a zhodnocen mnohými autory.²⁷ V lednu odjela královna se čtyřmi dětmi na hrad Loket, kde zůstávala v ochranném spojení s Vilémem z Valdeka. Král Jan se, asi hlavně pod vlivem rad Jindřicha z Lipé, obával, že ctižádostivá Eliška ho plánovala svrhnout z trůnu ve prospěch dvouletého kralevice Václava (Karla IV.). V únoru vtrhl Jan s četnými ozbrojenci na hrad Loket, a po delším nočním boji královně odebral děti. Elišce bylo povoleno odjet na Mělník, ale malý Václav už jí nikdy neuviděl. Červencové bouře v Praze, a poté smrt Viléma z Valdeka v Bavorsku začátkem října 1319, pouze dovršily Eliščinu porážku.

 

Zápas o Budyšínsko–Zhořelecko r. 1319

Anežka opustila Hradec asi po svatbě s Henrykem,¹⁸ když dovršila 14 let, někdy v druhé polovině r. 1319. Shodou okolností, 14.8. 1319 vyhynul po meči, s markrabětem Woldemarem „Velkým“ z jánské-stendálské větve, rod braniborských Askánců. Woldemar zemřel bezdětný a jeho 11-letý, neduživý, nevlastní synovec, Heinrich II. von Brandenburg-Landsberg (1308-1320) nebyl schopen převzít po něm vládu.²⁸ Mezi panovníky sousedních zemí se rozpoutal dravý boj o všechny části rozrostlé a náhle osiřelé braniborské marky.²⁹ Pro nás je zajímavý konflikt, který tím vznikl v Lužici mezi Anežčiným manželem Henrykem a českým králem Janem.

 

Na jihu Lužice, od 16. století známé jako Horní Lužice (Oberlausitz), hrálo významnou roli šest zeměpanských měst. Na západ od řeky (Lužické) Nisy, v Budyšínsku, to byla města Budyšín (Budissin, Bautzen), Kamenec (Kamenz) a Lubava (Löbau). Ve východní části, ve Zhořelecku, se jednalo o města Zhořelec (Görlitz) a Žitavu (Zittau) na Nise, a Lubáň (Lauban, Lubań), dnes v Polsku. Tato oblast ležela na starobylé a důležité obchodní spojnici (Via Regia, Hohe Straße) z Durynska a Saska (Erfurt–Lipsko–Drážďany), přes jih Lužice do Slezska (Vratislav-Opole). O ekonomickém významu šesti zmíněných, převážně německy osazených, měst svědčí skutečnost, že od poloviny r. 1346 do 16. století byl celý kraj označován jako Šestiměstí (Sechsstädteland, Sechsstädtebund). Do poloviny 13. století bylo Budyšínsko a Zhořelecko říšským lénem českých Přemyslovců. Snad jako věno sestry Boženy (Beatrix) České (1227/1230-1290), bylo ale v r. 1253-1262 zastaveno či postoupeno králem Přemyslem II. Otakarem markraběti Ottovi III. „Zbožnému“ Braniborskému (~1217-1267). Od r. 1268, zásluhou Otty IV. „se Šípem“, Budyšínsko spadlo pod vládu jánské větve. Zhořelecko bylo až do znovusjednocení celé jiholužické marky Woldemarem v r. 1317  državou ottonských=salzwedelských Askánců.²⁹ Už od 30. let 13. století se navíc kolem Žitavy rozrůstaly hrady a alodiální panství českých Ronovců, které většinou zdědil, a po r. 1305 dále rozšířil Jindřich z Lipé.³⁰

 

Jako pravnuk Boženy České a vnuk Otty V. Braniborského, si vévoda Henryk činil nárok na téměř celou Lužici. Dne 26. 8. 1319 („suntag nach sint Bartholomaeus tag“=den sv. Rufa), ani ne dva týdny po smrti markraběte Woldemara, vpadl Henryk z Javorska do Zhořelce a Lubáně.³¹ Javorský vévoda si hodlal přisvojit rovněž: Dolní Lužici (pozdější název), Lubuš, Budyšínsko a Frankfurt nad Odrou.³² O pět dní později, 31.8. 1319, ale vyšehradský probošt Jan Volek sepsal v Praze velice umně latinský list. Byl vydán jménem nového pána Budyšínské marky, s Budyšínem, Kamencem a Lubavou-českého krále Jana Lucemburského.³³ Bylo zřejmé, že v Lužici dojde k územnímu sporu mezi králem Janem a Henrykem.

 

Marka či provincie Budyšínsko-Zhořelecko byla odumřelým říšským lénem, ať už po českých Přemyslovcích nebo braniborských Askáncích. Zde měl král Jan určitou výhodu. Jeho spojencem v lužickém sporu byl římský (proti)král Ludvík IV. Bavorský. Henryk měl v r. 1319 podporu místní šlechty a měšťanů ve Zhořelci a Lubáni. Budyšín, Kamenec a Lubava si ale slibovaly více od spojení s českým královstvím. Král Jan se přihlásil o přemyslovské dědictví v Lužici rázněji než jen pouhým vydáním zmíněného listu.³⁴ Smírné řešení hrozícího konfliktu v září 1319 bylo dílem podnikavé diplomacie Jindřicha z Lipé. Ve složité směně nemovitostí se pan Jindřich vzdal, ve prospěch krále Jana, rozsáhlých ronovských držav v Žitavsku a na severu Čech.  Byly to město Žitava, hrady Ronov (Rohnau), Ojvín (Oybin), dále i Rumbursko a Krásnolipsko s hradem a osadou Krásný Buk (Schönbuch).³⁵ Za to dostal od krále úřad moravského zemského hejtmana a četné menší statky na Moravě, kam hodlal přesídlit s královnou Alžbětou. Získaná zboží v Žitavsku byla králem Janem posléze použita v jednání s vévodou Henrykem v ležení u Olešnice (in castris prope Olsnitz) kolem 22. září 1319. Jiholužická země byla tak opět rozdělena na Zhořelecko a Budyšínsko. Východní část, Zhořelecko, připadla vévodovi Henrykovi a západní část, Budyšínsko, králi Janovi. Dosažená dohoda byla sepsána a zpečetěna listem, který byl zaslán ke schválení římskému králi Ludvíkovi IV.³⁶

           

Je nasnadě, že 14-ti letá Henrykova žena Anežka se na těchto událostech aktivně nepodílela. Smíření jejího slezského manžela s českým králem, zprostředkované tak obratně panem z Lipé, bylo ale prospěšné nejen jí, ale i její matce. Došlo k významnému upevnění přátelských vztahů mezi 23-letým Lucemburkem, Jindřichem s Alžbětou na Moravě, a vévodským párem v Javorsku-Zhořelecku. V popisu olešnické dohody se Šusta a Sovadina zmiňují o králově náhradě Henrykovi za Anežčino věno ve výši 19 tisíc hřiven, zastavených na městě Žitavě a hradech Ojvínu s Ronovem.^{32, 35} O tomto aspektu transakce není v autory citovaných pramenech žádná zmínka. O pochybách, ohledně zástavy Hradce v r. 1316 Alžbětou Henrykovi jako Anežčina věna, jsem se již zmínil. Hrad Czocha (Czajków, castrum Caychow), vybudovaný v r. 1241-1247 na slezko-lužické hranici u vesnice Leśna Václavem I, je často zmiňován jako díl Anežčina věna. V září r. 1319, v rámci olešnického vyrovnání s králem Janem, připadl tento hrad i s okolím Henrykovi I. Jak uvidíme, teprve list vydaný Henrykem v lednu r. 1337, až po Anežčině smrti, a po dalším jednání s českým králem, poskytuje srozumitelnější informace ohledně jejího věna.

 

Papežské dispenzy Jana XXII. z r. 1325

V pramenech se Anežka vyskytuje až v r. 1325, kdy dosáhla věku 25 let. Dne 24. srpna 1325 udělil papež Jan XXII. (Jacques Duèse) z Avignonu opožděně dva dispenzy, vztahující se na manželství mezi pokrevními příbuznými. První je pro bývalou královnu Alžbětu, vdovu Václava a její rodinu.³⁷ V r. 1303, Alžběta, nyní „relicta Venceslai“, byla provdána do svazku „in locis interdictis“. Václav II. byl pravnukem Přemysla I. Otakara (3. stupeň pokrevenství). Alžběta byla ale pravnučkou Přemyslovny Anny Lehnické, ženy Jindřicha II. „Pobožného“ a dcery Přemysla I. Otakara (4. stupeň pokrevenství). O papežském dispenzu pro Alžbětu a Václava z let 1300-1303 se nedochovaly žádné zprávy. Je málo pravděpodobné, že by Václav II. o něj tehdy žádal svého zarytého nepřítele, posledního „středověkého papeže“ (1294-1303), Bonifáce VIII. (Benedetto Gaetani). Jde tedy zřejmě o retroaktivní dispenz od Jana XXII.

 

Druhý list, vydaný papežem v Avignonu, rovněž 24.8. 1325, je adresován Henrykovi a Anežce. „Již více let = iam plures annos“ žili jako manželé, „přestože byli pokrevními příbuznými do třetího stupně, dotýkajícím se stupně čtvrtého“.³⁸Je užitečné se trochu zastavit u tehdy (v r. 1325) 81-ti letého, kontroverzního papeže Jana XXII. Tento druhý avignonský „papa“ (1316-1334)  se proslavil v mnoha směrech, včetně pronásledování bekhardů a bekyň, konfliktů s františkány (např. s W. Ockhamem) a s předními panovníky, zejména s římským králem (a od r. 1328 císařem) Ludvíkem IV. Wittelsbachem.³⁹

 

Tyto dispenzační listy jsou zajímavé i ze dvou dalších důvodů. Prvním je možná, i když nedoložená, souvislost s účastí Alžběty na inkvizičních výsleších bekyň (les beguines), které v r. 1318 vedl v Hradci minorita Hartman z Plzně.²⁵ Kampaň proti bekyním–laickým a neřádovým jeptiškám, viněným z kacířství, vyhlásil v r. 1311 papež (1305-1314) Klement V. Jeho nástupce, papež Jan XXII., pokračoval fanaticky v jejich násilném potlačování, včetně mučení a upalování. V Praze se biskup (1301-1343) Jan IV. z Dražic inkvizičním procesům bránil, ale ve Vratislavi tomu bylo jinak. Slezský biskup (1302-1319) Jindřich I. z Vrbna (Henryk I. z Wierzbnej) byl horlivým vykonavatelem pokynů z Avignonu. Z jeho popudu byli upalováni bekhardi a bekyně ve Vratislavi, Svídnici a v Nise. Alžběta byla v r. 1303 tímto biskupem korunována na českou a polskou královnu. Během svého pontifikátu (1302-1319), biskup Jindřich využíval mocenského vakua ve Slezsku. Jeho politika byla silně orientována na Čechy.

 

Z Hradce do Vratislavi nebylo ani ve 14.století daleko. Anežčin manžel Henryk byl dolnoslezský vévoda, a souhlas vratislavské katedrální kapituly v r. 1318-1319 mohl být snad nápomocný v pokusu o získání papežských dispenzů. O rozhodující souhlas Jana XXII. se ale později postaral nový spojenec-král Jan Lucemburský.⁴⁰ Složité pozadí diplomatických styků mezi českým králem, francouzským dvorem (1322-1328) Karla IV. „Sličného“, trevírským arcibiskupem (1308-1354) Balduinem, a Avignonem kolem r. 1325 objasnil Spěváček.⁴¹ Jak známo, Jan vymohl v Avignonu zkrácení 11-letého procesu s biskupem Janem IV. z  Dražic, který byl v r. 1318 křivě nařčen z podpory kacířů v Čechách. V r. 1329 došlo konečně k zrušení jeho obžaloby a návratu biskupa do Prahy. Vliv českého krále na avignonskou kurii v září r. 1325 je doložen i dalším malým detailem. Král pomohl svému spojenci v Budyšíně, Otovi staršímu z Bergova (von Bergau),  získat papežův souhlas ke  smíření v jeho rozháraném manželství s Anežkou, dcerou „statečného rytíře“ Jana z Vartemberka (-1316).⁴²

 

Odstoupení Zhořelce Henrykem králi Janovi v květnu1329

Hlavním městem javorského vévodství byl Javor (Jawor, Jauer), založený na magdeburském právu, někdy koncem 12. století na řece Javorská Nisa (Nysa Szalona, Wütenden Neisse). Město leží mezi Lehnicí a Svídnicí. Stejnojmenný hrad Javor tam byl vybudován v r. 1292, z popudu Henrykova otce Bolka I. „Surového“, vévody svídnicko-javorského. Podle svého jiného oblíbeného hradu se Bolko I. začal nazývat „Pan na Książu=Dominus de Fürstenberg“. Tento titul převzali po něm i jeho tři synové: Bernard Svídnický, Henryk I. Javorský a Bolko II. Münsterberský (Ziębicki). Jako mnoho panovníků 13. a 14. století, neměl javorský vévoda stálé sídlo. Většinu svého času trávil mimo Jawor a Książ. O tom, kde bylo oblíbené sídlo jeho ženy, se můžeme jen dohadovat.

Ke změnám ve vlastnictví javorských zboží došlo na jaře 1329, po jednáních mezi králem Janem s některými dolnoslezskými Piastovci ve Vratislavi.⁴³ Vévodové Jan Stínavský, Jindřich Hlohovský-Zaháňský, Konrád I. Hlohovsko-Olešnický, Boleslav Falkenberský a Boleslav III. Břežsko-Lehnický, vzdali tehdy králi Janovi lenní holdy, a připojili své državy k české koruně.

 

Bratři Henryk I. Javorský a Bolko II. Münsterberský se odmítli stát vazaly krále Jana. Podle nepotvrzené, a dosti pochybné historky v Zbraslavské kronice, se tehdy Henryk dokonce pokusil tajně zavraždit „svého nejdražšího švagra“.⁴³ Münsterbersko se stalo českým lénem v r.1336. Svídnicko-Javorsko, poslední část piastovského Slezska, bylo připojeno k Čechám a k Říši po svatbě Karla IV. s Annou Svídnickou v r. 1353.³ Anežka Habsburská, vdova Bolka II. Malého (-1368), posledního bolkonského Piastovce, držela ale jeho vévodství jako zástavu vdovského údělu až do r. 1392.

 

Petrova dubiózní zmínka v kronice o prodeji či směně Zhořelce⁴³ mezi vévodou javorským a králem Janem je v  rozporu s dvěma listy, vydanými Henrykem I. ve Vratislavi 3. 5. 1329. V prvním: „Henricus, dux Slesiae, dominus de Fürstenberg et in Jauer“ krátce, ale uctivě, jako králův leník, informuje Ludvíka IV. Bavora o transakci.⁴⁴ Spolu s ostatními slezskými Piastovci, tituluje Jana Lucemburského králem českým a polským. Druhý, delší list uvádí více podrobností jejich dost složitého obchodního vyrovnání.⁴⁵ Zmíním se o těch podstatných. Henryk jmenuje svoje zboží, s přilehlými pozemky, na která se  odprodej nevztahuje: město Lubáň (Lubań); hrady Czocha (Leśna Caychów) a Świecie (Schwetz), město Żary (Sorau); hrady Trzebiel (Triebel) a Przewóz (Priebus). Nevzdal se též Žitavy, Ronova, Ojvínu a Krásného Buku. Ty ale nebyly částí Zhořelecka-Lubáňska, a Henryk se proto o nich v listu nezmiňuje. K těmto místům se ještě vrátíme. Za odstoupené statky mu připadly Trutnov (Trautenau) a Dvůr Králové (Curia) v severovýchodních Čechách.

 

Nevíme, zda zhořelečtí byli vskutku Henrykem utiskováni⁴³ nebo zda, díky postupnému připojování slezských vévodství k  rostoucímu svazku, pojmenovaného: „ koruna a stůl našeho Českého království = corona et mensa regni nostri Bohemie“,⁴⁶ bylo pro ně výhodnější změnit lenního pána. Zisk Trutnova a Dvora Králové zkrátil vzdálenost mezi vévodkyní Anežkou a její matkou v Brně. Není ale známo, zda tato okolnost byla pro transakci významná. Za všimnutí stojí, že ani v jednom listu není zmínka o zástavě či vyrovnání nějaké finanční pohledávky.

 

Cesta Alžběty s Anežkou do Porýní a její vztah k Lucemburkům

Léta 1321-1335 byla pro Alžbětu naplněna usilovnou prací, spojenou s fundací, založením a výstavbou cisterciáckého ženského kláštera Aula Sanctae Mariae s kostelem Nanebevzetí panny Marie na Starém Brně. Toto období je zatím nejvíce doloženou, prostudovanou a hodnocenou etapou jejího života.⁴⁷ Přesto ale i zde se setkáme s určitým omezením, jak v pramenech, tak v literatuře. V diplomatářích a regestářích najdeme záplavu informací o majetkových převodech, směnách, odkazech, nákupech a prodejích nemovitostí třemi fundátory: Alžbětou, Jindřichem z Lipé a Janem Lucemburským. Bylo jich třeba k získání kapitálu pro tak ambiciózní projekt. Všechny tři donátory je, v mém náhledu, možno považovat za zakladatele jedinečného moravského a ženského protějšku zbraslavské Aula Regia, přestože Jindřich v zakládacích listinách nefiguruje. V nejucelenějším souvěkém narativním prameni, opat Petr podává o založení kláštera jen suchou zprávu. Zaznamenal poté ještě krátce smrt Jindřicha staršího z Lipé, 26.8. 1329 a úmrtí královny-vdovy Alžběty, 19.10. 1335.⁴⁸ Dost pochopitelně, brněnská fáze Alžbětina života byla doposud studována a hodnocena převážně historiky umění. Z hlediska historiografie, ale například ani nevíme z kterého konventu byla Síň Mariánská osazena, to jest, neznáme její filiaci. Nejasná je i lokace klášterní dílny-skriptoria, ve které vznikly známé iluminované rukopisy (liturgické kodexy), objednané Alžbětou pro Aula Sanctae Mariae.

 

Zajímavou informaci o styku mezi královnou-vdovou a její jedinou dcerou Anežkou z tohoto období jsou čtyři listy z cesty do arcibiskupských měst Kolína n. Rýnem a Trevíru v červnu a červenci r. 1333. Účelem výpravy bylo získání svatých ostatků (reliquiae) pro brněnský klášter, který byl toho roku dostavěn.⁴⁷ První dva listy, z 24.7. 1333,⁴⁹ se týkají návštěvy královny-vdovy Alžběty v tehdejším románském klášteře, zasvěceném sv. Voršile (Sankt Ursula) a jedenácti tisíci pannám v Kolíně (Köln-Altstadt/Nord).

 

Dnes zpochybněná legenda o mučednické smrti anglosaské sv. Voršily a jedenácti tisíci panen v Kolíně byla ve středověku uznávanější, zejména díky cisterciákům, než je dnes. Ještě v r. 1493, Kolumbus pojmenoval skupinu karibských ostrovů: „Santa Úrsula y las Once Mil Virgenes.“ Název byl později zkrácen na „Las Virgenes“ čili Panenské ostrovy (dnes:U.S. and British Virgin Islands). Třetí list o Alžbětině návštěvě Kolína byl vystaven, rovněž 24.6. 1333, děkanem a kapitulou románského kostela (baziliky) sv. Gereona (Köln – Alstadt Nord).⁵⁰ Přítomnost Anežky („Agneta filia sua Ducissa Polonie“) je zmíněna pouze ve čvrtém listu, vydaným proboštem a představenými (Magistra...Priorissa) augustiniánského konventu sv. Marie v Trevíru, dne 5.7. 1333.⁵¹ Přesto je asi pravděpodobné, že Alžběta, opuštěná po smrti pana z Lipé (v r. 1329), podnikla celou výpravu do Severního Porýní a Porýní-Falce v doprovodu své dcery Anežky. Podle Flodrové, žila Alžběta tou dobou již většinou v ústraní Aula Sanctae Mariae, a její dřívější horečná činnost ve prospěch kláštera ustala.⁵²

 

Je možné, že cesta do Německa byla podpořena diplomatikou krále Jana. Alžběta měla v Porýní mnohem méně kontaktů, nežli on. Jan se nacházel mezi 10. až 24. listopadem 1332 v Avignonu u Jana XXII., kde byl slavnostně přijat kurií ve stylu „adventus regis“.⁵³ Studium moravského diplomatáře a českého regestáře pro léta 1321-1333 prokazuje nakolik král Jan pomáhal Alžbětě, hlavně k výhodným koupím mnoha realit. Podílel se štědře na  fundaci Aula Sanctae Mariae, a zahrnoval svojí přízní vznikající klášter, a snad ještě více jeho zakladatelku. V r. 1322 píše Petr nespokojeně: „král nežije ve shodě s královnou. Druhá však Alžběta, někdy královna Hradecká, těší se velké přízni před očima královýma ne bez pohoršení mnohých.“⁵⁴ Mezi Alžbětou a Janem byl věkový rozdíl necelých osmi let. Přesto v Alžbětině prvé závěti najdeme pro Jana výraz: „...Johannem...filium nostrum karissimum“.⁵⁵

 

Podobně, Jan v listu z r. 1329, vydaném pro kounický klášter, nazývá Alžbětu:„Clarissima domina Elizabet, Boemie et Polonie quondam Regina, mater nostra karissima“.⁵⁶ Zcela jinak tomu ale bylo s jeho synem Karlem. V lednu r. 1334 používal  titulu:„ Karolus, domini nostri Regis Boemie Primogenitus, Marchio Morauie.“ Tento titul byl důležitý. Karel se od svých mladých let považoval především za  dědice Regni Boemie, nežli jen za markraběte Moravy, titulu z otcovy milosti. Z období od 30.10. 1333 do 19.10.1335, kdy se 17-ti až 19-ti letý Karel mohl sejít s královnou-vdovou Alžbětou, se na Moravě dochovalo pět listů, vydaných Karlem.⁵⁷Na rozdíl od svého otce, Karel udělil výhody a privilegia ne pro Aula Sanctae Mariae, ale dvěma moravským cisterciáckým klášterům přemyslovského založení. Tři listy byly adresovány klášteru ve Velehradu u Uherského Hradiště (zal. asi r. 1205) a jeden ženskému klášteru v Tišnově-Předklášteří (zal. asi r. 1233). List ze Znojma se týkal zástavy věna Karlovy nejmladší sestry Anny (1323-1338), provdané v r.1335 za Otu Habsburského. Odráží se zde následky bývalé rivality mezi jeho matkou Eliškou a Alžbětou, a často napjatý vztah mezi Janem a Karlem. Je asi málo pravděpodobné, že by se Alžběta s budoucím císařem Karlem IV. vůbec kdy setkala. Nezúčastnil se patrně ani jejího pohřbu. Hledíková píše, že se nedá zcela vyloučit domněnka, že Alžbětina cesta do Porýní souvisela s Karlovým návratem do Čech a na Moravu.²⁵

 

 

Úmrtí Anežky a údaje o jejím věnu

Datum, místo a příčina smrti poslední legitimní Přemyslovny, javorsko-fürstenberské kněžny Anežky nejsou známé. Bohužel, její manželství zůstalo bezdětné. Jako živá osoba je Anežka naposledy doložena v Trevíru 5. července 1333.⁵¹Je ještě dvakrát zmíněna ve druhé (německé) závěti své matky,¹⁵ sepsané před 19. říjnem 1335. Tento testament je ale bez data. V české i polské historiografii se většinou předpokládá, že jej královna sepsala krátce před svou smrtí, někdy v r. 1335. Možná by Alžběta závěť nechala upravit, kdyby její dcera opustila  svět před ní. Přijatelným, i když nejistým, datem pro úmrtí Anežky se zdá odhad Jasińského: „v druhé polovině 1335 nebo v r.1336.“ ⁵⁸

Skutečnost, že se kněžna nedožila roku 1337, čili svých 32 let, je doložen jedním z pěti listů, které vydal její manžel – vdovec Henryk ve Vratislavi 4. ledna 1337.⁵⁹ Tyto dokumenty se vztahují k expanzivní lužicko-(dolno)slezsko-opolské (hornoslezské) politice českého krále Jana a jeho syna Karla.

 

V této studii se omezím jen na Henrykův list, který se týká Anežky a Žitavska. Citovaným listem se Henryk vzdává, výměnou za doživotní vládu v Hlohovsku (Głogowska ziemia, Land Glogau),⁶⁰ v Janův prospěch, svého nároku na Žitavsko.⁵⁹ Toto lužické území od něho získal jako věnnou zástavu v r. 1319.^{34, 35, 36} Jako obvykle, je v listu odstoupení Žitavska spojeno s dědickými podmínkami. Zemřel-li by Henryk bez mužského potomka (si eciam, quod absit, liberis masculis post nos non relictis...), připadne Žitavsko bez náhrady (libere deuoluantur) Janovi, případně jeho dědicům a následovníkům. Král je titulován okázale, a opět příbuzensky vřele: „magnificus princeps dominus Joannes Boemie rex ac Lucemburgensis comes, sororius noster carissimus“. Jestliže však bude mít Henryk mužského potomka (vévoda zemřel bezdětný v r. 1346), podrží Žitavsko jako dosud, v zástavní sumě 19 tisíc hřiven, 56 grošů za hřivnu.

 

Teprve tento dokument objasňuje podstatu transakce, ke které došlo, v září r. 1319, mezi Janem a Henrykem „in castris prope Olsnitz“.³⁶ Nyní zde čteme: „nobis per dictum dominum Boemie regem racione dotis propter nupcias domine Agnetis, conthoralis quondam nostre carissime, in decem nouem (XIX) millibus marcarum, LVI grossos pro marca...“ Za prvé, 4. ledna 1337 píše Henryk už o „paní Anežce, kdysi naší nejdražší choti“. Datum listu nebylo určeno jejím náhlým úmrtím. List byl toho dne vydán díky tomu, že tehdy Jan s Karlem dorazili do Vratislavi, cestou za křtěním pohanů v Prusku a na Litvě. Anežka se tudíž, dost jistě, nedožila 32 let. Žitavsko (s městem a hrady Ronovem i Ojvínem), a ne Hradec, bylo tedy zástavou Anežčina svatebního věna (racione dotis propter nupcias) v r. 1319. Toto věno mělo výše uvedenou peněžní hodnotu. Jeho dárci byli dva kamarádi a příznivci královny-vdovy Alžběty: pan Jindřich z Lipé senior a král Jan Lucemburský. List obsahuje více zajímavých detailů, jejichž rozbor by ale překročil rámec a záměr této studie.

 

Vratislavské vyrovnání mezi Henrykem a Janem v lednu r. 1337 navazuje částečně na události z let 1327-1329,⁴³ a na takzvaný trenčínský mír z r. 1335, uzavřený mezi Janem a  polským králem (1333-1370) Kazimírem III.⁶⁰ Jan s Karlem, při cestě do Prus a Litvy, se zdrželi ve Vratislavi asi deset dní, kterých využili i k jiným rozhodným jednáním s dolnoslezskými vévody.⁶¹

 

 

Pohřby Alžběty a Anežky

O tom, s jak vřelou láskou se rozloučila Alžběta se svou jedinou, srdečně milovanou dcerou (unser eynigen herzenliben tochter) ve druhé závěti, jsem se již zmínil.¹⁵ Nevíme, jestli Anežka stačila vyřídit pozůstalost po své matce a účastnit se jejího  pohřbu v starobrněnském konventu Aula Sanctae Marie.

V Alžbětině druhém dlouhém testamentu, psaném v Mittelhochdeutsch, ⁶² jsou podrobné instrukce pro její pohřeb v klášterním kostele Nanebevzetí panny Marie na Starém Brně. Druhou opatkou (1326-1346) kláštera Aula Sancta Mariae byla Kateřina, dcera pana Jindřicha z Lipé.⁵² Spolu s neznámou převorkou a celým konventem, Anežka a Kateřina jsou jmenovány jako vykonavatelky Alžbětiny závěti. Poslední vůle předpisuje skromný pohřební obřad, nápadně podobný původním, ale poté neprovedeným, plánům jejího prvního muže, krále Václava II.⁶³ Alžběta požaduje pochování, prosté vší nádhery a opulence (daz man zu vnser bigraft alle Hochuart vnd vppikeit vermide), bez hedvábného šatu, zlata či baldachýnu (noch kein sidin tuch, noch guldin, noch baltikin). Chce být pohřbena v šedém hávu, a šedá látka, pokrývající její rakev má být rozdána chudým. Peníze z prodeje jejího hedvábného sukna mají být rozděleny mezi nemajetný lid (das gelt daz man vmb sidin tuch geben solde, das sal man vnder arme lute teilen).

 

Ani u Alžběty nevíme, do jaké míry byly pokyny z její závěti vyplněny. Byla bývalou královnou, žijící už asi od r. 1330 v klášterním ústraní, a je dost pravděpodobné, že tomu tak bylo. Pohřbena byla v kostele před oltářem sv. Kříže v místech, kde je od r. 1900 dlaždice s unciálním písmenem E, v průsečíku kněžiště a malé příčné lodi. Její hrob byl možná několikrát poškozen, ať už úmyslně nebo při přestavbách.⁵² Podle Flodrové, se pravděpodobně z jejích ostatků zachovalo jen velmi málo. Otevření hrobu v r. 1900 bylo více méně amatérské, a asi nadělalo více škody než užitku. Odborný archeologický a antropologicko lékařský průzkum hrobu proveden nebyl.⁵² Flodrová soudí, že ostatky Jindřicha z Lipé by se mohly nacházet dnes, druhotně uložené, poblíž místa, kde byla pohřbena Alžběta.

 

O pohřbu princezny a kněžny Anežky Javorské je známo bohužel podstatně méně. Zmínil jsem se již o nejistotě v údajích, týkajících se jejího úmrtí. Byla zřejmě pohřbena, asi v r. 1336-1337, v zemi slezského manžela Henryka I., čili v svídnicko-javorském knížetství. Dost jistě, a ne překvapivě, její ostatky nebyly uloženy do krypty zbraslavského klášterního kostela sv. Marie, po boku otce Václava II. a nevlastních přemyslovsko-habsburských sourozenců. O tom by se asi Petr Žitavský zmínil. V literatuře existují dvě domněnky. Podle první, byla Anežka pochována v nekropoli svídnicko-javorských vévodů. Tou bylo cisterciácké opatství v  Křesoboru (Krzeszów, Grüssau), asi 30 km severovýchodně od Trutnova. Opatství bylo založeno v r. 1242, původně jako benediktinský klášter (opatovická filiace) sestrou krále Václava I. Annou Lehnickou, vdovou po Jindřichu II. Pobožném. Henryk II. Pobožný byl zabit Mongoly v bitvě u Lehnice 9. 4. 1241. V r. 1292 byla klášterní řehole změněna na cisterciáckou, pravděpodobně ve spojitosti s rozhodnutím Bolka I. Svídnického zřídit a fundovat v Křesoboru nekropoli svídnicko–javorských Piastovců. Uvádí se, že zde byl pohřben i Henryk I. Javorský (v r. 1346) a asi čtyři až pět dalších svídnicko-javorských vévodů.⁶⁴

 

Potíž s touto hypotézou je, že v křesoborské kryptě se dochovaly pouze dva, dnes zrestaurované, piastovské náhrobky. Byly postaveny pro Bolka I. Svídnického „Surového” (~1254-1301) a jeho vnuka, posledního svobodného slezského Piastovce, Bolka II. Svídnického „Malého“(~1312-1368). Bolko II. „Malý“ byl vnukem krále Vladislava I. Lokýtka (~1260-1333) a strýcem třetí ženy císaře Karla IV., Anny Svídnické (1339-1362).

Druhý, stejně nejistý dohad je, že Anežka a později možná i Henryk I. Javorský byli pohřbeni v klášteře sv. Františka ve Slezském Lvovku (Lwówek Śląski, Löwenberg), městečku na řece Bobr, východně od Lubáně (Lubań, Lauban). Důvodem pro tuto hypotézu je skutečnost, že na radnici ve Slezském Lvovku se dochovala kamenná náhrobní deska. Je nazývaná „rytíř a jeptiška (podle sepnutých rukou ženské postavy).“ Údajně zobrazuje javorsko-fürstenberský vévodský pár Henryka I. a Anežku. Podle slezských odborníků se tato deska dříve nacházela v kostele lvoveckých františkánů. Pochopitelně je také možné, že křesoborská hrobka, nebo pouze její deska, byla dodatečně přemístěna do Lvovku.

 

 

Závěr

Tato studie o poslední legitimní Přemyslovně Anežce, kněžně Javorsko-Fürstenberské, čerpá ze skrovných souvěkých pramenů a poměrně řídkých zmínek o ní v pracích českých a polských medievistů. Cenným doplňkem by mohl být průzkum ve slezských, německých, polských či litevských archivech. Popsaným obdobím jsou léta 1316-1336, od Anežčina zasnoubení s Henrykem I. Javorsko-Fürstenberským do pravděpodobného roku jejího úmrtí. V druhé polovině r. 1316 došlo ke dvěma událostem, které byly a jsou mnoha historiky (ale ne v pramenech) považovány za kauzálně spojené. Jedná se o zásnuby Anežky s Henrykem a údajné odevzdání Hradce matkou Alžbětou slezskému zeti jako záruky Anežčina věna. Dar zastaveného a Alžbětou měšťanům zaručeného královského města cizímu šlechtici by byl vážným proviněním proti české koruně a porušením královnina slibu hradeckým občanům z r. 1308. Dochované listy z let 1318, 1329 a hlavně z r. 1337, prokazují, že Anežčiným věnem bylo zastavené Žitavsko a asi některá menší zboží na Zhořelecku a Lubáňsku. V  r. 1318 byl Hradec bezpečně v rukou krále Jana. Jména Henryka, Alžběty či Anežky se v Janově listu hradeckým z 1.11.1318 vůbec nevyskytují. Je tudíž  pochybné, že v r. 1316 by Hradec byl postoupen Henrykovi jako zástava Anežčina věna.

 

Odchod Alžběty z Hradce do Brna lze s jistotou doložit až v r. 1321. Anežka snad přesídlila s Henrykem do Javorska někdy po jejich svatbě v r. 1319. Papežský dispenz jim byl udělen Janem XXII. z Avignonu až v r. 1325. Překážkou (impeditio) byla jejich pokrevní příbuznost do třetího stupně, dotýkající se stupně čtvrtého. Zpoždění dispenzu bylo snad způsobeno tím, že stejné  stupně pokrevního příbuzenství existovaly i u Václava II. a Alžběty. Pokud je známo, Václav II. o papežský dispenz z Vatikánu v letech 1300-1303 nepožádal. V r. 1325 musel proto Jan XXII. dispenzovat vdovu Alžbětu a její rodinu retroaktivně. Zdá se, že k tomu došlo zejména díky diplomatickému přičinění krále Jana v Avignonu.

           

V r. 1319 došlo k  rozpadu královského manželství Jana s Eliškou. Ve stejném roce zemřel, bez potomků, poslední braniborský Askánec Woldemar „Veliký“. Rozsáhlá braniborská marka se stala poté objektem dravých sporů mezi ziskuchtivými sousedy. Na jihu Lužice, v Budyšínsku-Zhořelecku, tato událost přivodila územní spor mezi králem Janem a Anežčiným mužem, Henrykem. S pomocí Jindřicha z Lipé byl ale konflikt vyřešen dohodou, sjednanou králem a vévodou u Olešnice 22.9. 1319. Zhořelecko–Lubáňsko s Žitavskem připadlo Henrykovi. Jan dostal Budyšínsko s Kamencem a Lubavou. Důležité detaily tohoto vyrovnání byly objasněny až po smrti Anežky, listem Henryka, vydaném 4.1.1337 ve Vratislavi. V r. 1329 Henryk odstoupil většinu Zhořelecka Janovi, výměnou za Trutnov a Dvůr Králové. Ve Zbraslavské kronice je popis tohoto vyrovnání mezi českým králem a javorským vévodou tendenčně zkreslen.⁴³

Naposledy je Anežka spolehlivě zmíněna jako živá osoba 5.7. 1333 v dopise, vydaném představenými konventu sv. Marie v Trevíru. List se vztahuje k její a Alžbětině cestě do Porýní. Je ale pravděpodobné, že Anežka přežila krátce svojí matku, která zemřela 19.10. 1335. V Alžbětině druhé, poslední známé závěti je Anežka uvedena jako hlavní vykonavatelka královniny poslední vůle. Tento testament hovoří o její jediné dceři s velkou láskou a s vřelým mateřským citem. Alžběta zde rovněž, mimo jiné, vydává instrukce pro svůj  skromný pohřeb v kostele brněnského kláštera, který sama založila. O úmrtí a pohřbu její dcery Anežky v Dolním Slezsku je známo podstatně méně.

           

Prameny prokazují Alžbětin blízký vztah k Janu Lucemburskému, zejména po rozpadu králova manželství s Eliškou Přemyslovnou. Jejich přátelství se projevilo mnohokrát v akcích časté vzájemné politické či finanční podpory. Jinak tomu ale bylo u Janova syna Karla. Průzkum listů, vydaných princem Karlem na Moravě v letech 1333-1335, naznačuje, že k setkání budoucího  římského císaře s královnou Alžbětou  pravděpodobně nedošlo.

 

 

 

Poznámky pod čarou:

¹Adresa autora je: Leoš Zeman, Ph.D., 39 Hammond Place, Woburn, MA 01801-3400, USA.

²Zbraslavská kronika; překlad: František Heřmanský a Rudolf Mertlík, Praha 1976: s.302-303: „Tuto mladičkou dívku ve dvanáctém roku jejího věku zasnoubila (desponsavit) její matka svrchu jmenovanému knížeti bez souhlasu a rady její sestry, totíž paní Elišky, královny (absque consensu et consilio sororis sue,domine videlicet Elizabeth, regine) …a zároveň mu s dcerou odevzdala město Hradec, který tehdy měla…manželství bylo, jak všichni tvrdí, sjednáno Jindřichem z Lipé…na škodu pana Jana, krále…Dodává tomu věrohodnosti, že nyní je České království z Hradce drancováno.” Kronika Františka Pražského, in Fontes rerum Bohemicarum (=FRB), red. Emler, Josef, Praha 1884, IV, s. 383, tuto verzi (srov., FRB IV, s. 234) doslovně opakuje. V první zmínce v Kronice Beneše z Weitmile (FRB IV, s.471) zásnuby chybně předcházejí zatčení pana Jindřicha v r.1315 (viz část I.) a snoubenec Henryk je zván: „dux Slezie Boleslao”. O stránku dál (tamtéž, s. 472), autor druhý omyl opravil.

³Henryk I. (~1294-1346), od r.1312 vévoda javorský; srov. : Jasiński, Kazimierz: Rodowód Piastów śląskich, II, Wrocław 1975, s.22-26. Fürstenberský (von Fürstenberg) predikát pocházel od jména rodového hradu Książ=Fürstenstein u Wałbrzychu, který nechal postavit jeho otec. Podle Jasińského, Henryk byl pátým potomkem Bolka I. „Surového” (~1254-1301) a Beatrix Braniborské (1270-1316). Bolko I. s Beatrix měli celkem sedm dětí. Henryk I. se později stal i příbuzným Lucemburků - římských králů Karla IV. a Václava IV. Dcerou Henrykova synovce, Henryka II. Svídnického byla Anna Svídnická (1339-1362). Ta byla ve 14 letech (v r. 1353) provdaná, jako třetí žena, za 37-letého Karla IV. S tímto sňatkem Karel IV. připojil Javorsko-Svídnicko, jako poslední část polského Slezska, k zemím České koruny. Anna byla první českou královnou, korunovanou (s Karlem IV. v Římě) na řimskou císařovnu. Karel a Anna měli dvě děti: Alžbětu (1358-1373) a pozdějšího krále Václava IV (1361-1419). 

⁴Zbraslavská kronika: s.313.

⁵Codex diplomaticus et epistolaris Moraviae VI (= CDM VI), Ed. J. Chytil, Brünn 1854, s.71, č.101.Tento vzletný dokument je asi třeba číst spíše mezi řádky. Pan z Lipé „do přátelského urovnání“ (ex amicabili composicione) přibral i své dva nejstarší syny: Jindřicha („Železného“) a Čeňka. Po svém riskantním uvěznění a smrti Jana z Vartemberka,  snad pomyslil na možnost vlastního předčasného konce. List se zmiňuje pouze o nejmenovaných „amicos suos“ Petra z Rožmberka. Jedním z Petrových dosavadních spojenců byl Boleslav III. Lehnický, který zde vystupuje jako ručitel, a snad i prostředník pana z Lipé. Petr z Rožmberka se vlastně listem k ničemu nezavázal. V r. 1317 se znovu přidal ke královské straně. Neúčast Boleslava Lehnického v pokračování české zemské války r.1317-1318 je snad vysvětlitelná tím, že byl sousedem a bratrancem Henryka I. Javorského. Důležitým znakem tohoto listu je to, že nebyl úmluvou proti králi. Byla to nabídka přátelství a loajality mezi dvěma předáky české šlechty, zejména pokud by jeden z nich dosáhl královy přízně. Srov. Šusta Josef: Dvě knihy, II., Počátky lucemburské 1308-1320, Praha 1935, s. 247-248; Spěváček, Jiří: Král diplomat, Jan Lucemburský 1296-1346, Praha 1982, s. 107-108; Sovadina, Miloslav: Jindřich z  Lipé II., Brno 2005, s. 6-7.

 ⁶Viz Spěváček, J.: Král diplomat, s.248: „Jediní k nimž (král Jan v českých zemích) dokázal zachovat respekt, byl český magnát Jindřich z Lipé starší a královna-vdova Alžběta Rejčka, kteří mu imponovali svými mimořádnými schopnostmi, politickým a kulturním rozhledem a zájmy.“ Srov. Jasiński, Kazimierz: Ryksa Elżbieta-Boemie et Polonie bis regina, In: Przemysł II, Odnowienie Królestwa Polskiego, red. J. Krzyżaniakowa, Poznań 1997, s.280: „Pod tą ocenę podpisuje sie bez zastrzeń.“ Zášť a přemyslovská královská nadřazenost Elišky byly, z mnoha důvodů, vyhroceny více vůči nebezpečnému panu z Lipé, nežli proti Alžbětě.

⁷Viz. např. Šusta, J.: Dvě knihy, II.,s. 124-286; Tentýž, Vilém z Valdeka, In: Úvahy a drobné spisy historické Josefa Šusty k jeho 60. narozeninám, Praha 1934, 299-313; Spěváček, J.: Král diplomat, s.111-115, Tentýž: Karel IV., Život a dílo (1316-1378), Praha 1979, s.53-58.

⁸FRB IV, Petra Žitavského kronika Zbraslavská, red. Emler, Josef, Praha 1884, s.242-243 (latinsky); Zbraslavská kronika, Kniha II., s.312-313. Po odchodu Petra z Aspeltu: „Neboť počalo všude v království vzrůstati větší zlo. Po předchozí poradě, nikoli rozvážné [Previo consilio, non sano (pouze ve vatikánském autografu)], byli povoláni ze sousedních zemí žoldnéři, kteří přidruživše se k šlechticům poslušným královny (nobilibus regine obsequentibus), znepokojovali ohněm a mečem území, která drželi královnini nepřátelé. Druhá zmínka o zásnubách Anežky: „Neboť tento Jindřich příliš proti sobě roztrpčil mysl královny Elišky skutky, o nichž věděl, že mu nejsou dovoleny.“Prvním takovým skutkem bylo zasnoubení Anežky proti královnině vůli. Dalšími: „přilnul k paní Alžbětě,..., na škodu královu (?) více než bylo slušno“. Údajně „nevychovával zákonitě krále Jana“ (tím nebyl pověřen), „staral se více o záležitosti vlastní než královy“ (jako všichni ostatní barones). „Tak přivlastnil sobě i svým stoupencům hrady, které patří králi“ (byly většinou zadluženému králi zastaveny). Zaujatost Petrovy zprávy je zde nepochybná.

⁹FRB III, nadání F. Palackého, Praha 1882, s.227-228.

 ¹⁰Palacký, F.: Über Formelbücher II, Prag 1847, s.19-21, č.7. Srov. Šusta, J.: Dvě knihy, II.,s. 265-266.

¹¹Palacký, František: Dějiny národu českého w Čechách a na Morawě dle původních pramenůw, Dílu II, Částka I, Praha 1875, s. 425, pozn. 476). Ve vatikánském autografu knihy 2 Zbraslavské kroniky Palacký našel nedokonale vymazaný text: „Omnium tamen eorum rebellium unus est auctor et doctor praecipus, Fridemannus miles monoculus et mancus, qui valde factus ex infamia est famosus.“

 ¹²Sovadina, M.: Jindřich z  Lipé I, s.33. Srov. Šusta, J.: Dvě knihy, II.,s. 237: „zejména Kladsko, kde pan Hynek Berka vládl takřka jako údělný kníže hradem i četnými leníky, k němu hledícími.“

¹³Např. Šusta, J.: Dvě knihy, II.,s.272-273

¹⁴Codex Iuris Municipalis Regni Bohemie (=CIM), T. II, Ed. Jaromír Čelakovský, Praha 1895, s.159-160, č. 87. Více o tomto dokumentu v 1. části této studie.

¹⁵V první (latinské) závěti z července r. 1330; srov. CDM VI, s. 307-309, č.400, Alžběta píše o Anežce s mateřskou láskou takto: „uno nos tantum beauit prole scilicet filia, domina inquam Agnete, quam Illustri principi, domino Hynkoni duci Slezie, domino in frustenberch (sic) et Yawor matrimonialiter copuauimus, quam vi vnicam sobolem humano ac Materno complecientes amore, a nostre fundacionis participacione nolumus segregare,“; ve druhé, nedatované závěti (asi z r. 1335); srov. CDM VII, Ed. V. Brandl, Brünn 1864, s.65-68, č. 87, najdeme obdobné výrazy, psané v Prag-Kanzlei Mittelhochdeutsch:„ Mit dem ersten, so beuele wir vnser eynigen herzenliben tochter, vrown Agnezen, der Herzogin zu Slezie und vrown zu furstenberch vnd zu dem Jawer, vnser geschefte, unser lesten willen vnd vnser sele gerete, ze volfuren, ze volbringen, vnd ze vodern, vnd biten si, vnd vnser Herzenliben tochter, di wir getragen haben in vnser sele, vnd in vnsern herzen mit allen trewen, als vnser eygen kint,“

¹⁶ Šusta, J.: Dvě knihy, II.,s.280 (druhé vydání z r. 1935). O nějaké záruce (či zástavě) věna (pignoris dotis) Hradce Henrykovi se nedočteme ve Zbraslavské kronice (s. 303), ani v pozdějších doslovných opisech Petrovy zprávy v kronikách Františka Pražského či Beneše z Weitmile.

¹⁷Např.: Květ, Jan: Iluminované rukopisy královny Rejčky , Praha 1931, s. 22: „Rejčka, v záruku věna odevzdala svému zeti město Hradec,“ ; Stloukal, Karel: Královna Rejčka, In: Královny, kněžny a velké ženy české, Praha, 1941, s.122: „ postoupila mu zárukou na věno své město Hradec.“ ; Hledíková, Zdeňka: Alžběta Rejčka, In: Dějiny a součastnost, 1991, s.9: „Jako zástavu na Anežčino věno zapsala Alžběta slezskému knížeti Hradec Králové.“  Iwańczak, Wojciech, Elżbieta Ryksa-królowna, kobieta, mecenas sztuki, In: Nasi Piastowie, Kronika Miasta Poznania, 1995, nr. 2, s. 155: „ Jako poręczenie wiana Ryksa dala córce Hradec Králové.“ Mikulka, Jaromír : Dějiny Hradce Králové I/1, Hradec Králové, 1996, s. 31:„ svému zeťovi postoupila...jako zástavu na věno Hradec.“ ; Sovadina, M.: Jindřich z  Lipé II, s.7 (z r. 2003): „ jemuž jako zástavu za Anežčino věno dala město Hradec Králové.“

¹⁸Jasiński, K. : Rodowód Piastów śląskich, s. 25, pozn. 15; autor cituje nejisté německé zdroje a dodává: „wiadomość może została wydedukowana z faktu, że w 1319 r. Agnieszka liczyła 14 lat.“

¹⁹CDM VI, s. 69, č.97; RBM III, s. 114, č.282.

²⁰Zbraslavská kronika: s. 315: „ A tak král, když viděl, že Jindřich z Lipé nejedná s ním upřímně a že má se svými spojenci silnější vojsko, chtěl se vyhnouti nebezpečenství a vrátil se (z Brna) přes Mýto s královnou dne 27. února do Prahy.“

²¹CIM II, s. 176, č. 103; RBM III, s. 193, č.470 : „omnes offensas et culpas, quas vniuersitas ipsa et singuli homines ciuitatis ipsius Greczensis contra maiestatem nostram visi sunt hucusque incurrisse, eis de innata nobis benignitate remittentes, ipsos benigniter recipimus in fauoris et gracie nostre sinum;“... „omnes libertates et gracias a diuis memorie regibus Boemie, predecessoribus nostris carissimis, ipsi ciutati Greczensi concessas,“

²² Šusta, J.: Dvě knihy, II.,s.288-289. Necitovaným pramenem je asi list vévody Mikuláše II. Opavského (-1365), vydaný v Praze 3. 7. 1318. Srov. RBM III, s. 186-187, č.454. Mikuláš II., nemanželský vnuk Přemysla II. Otakara, touto listinou potvrdil, že přijal od krále Jana v léno Opavsko, se závazkem manské věrnosti. Předními svědky (testes) mu v Praze byli: „illustres principes d. Bolezlaus et Hinco duces Slezie“, ale i „Henricus de Lypa, subcamerarius eiusdem regni Boemie“.  Z této události Šusta vyvodil účast javorského vévody na údajné smlouvě mezi králem, Alžbětou a Henrykem o odstoupení měst za peněžitou náhradu.

²³CDM VI, s. 118, č. 149: „Johannes, rex Bohemiae, promittit reginae Elisabethae, se nomine dotalitii assignata decem millia marcarum grossor, Prag, ex urbura Chutnensi tempore duorum annorum persolutorum.“

²⁴Květ, J.: Iluminované rukopisy, s.22-23: „Teprve z 1. ledna r. 1321 máme zachovanou listinu, z níž se můžeme bezpečněji dohadovati, že tou dobou bydlila již v Brně.“ Srov. RBM III, s.272, č.643; CDM VI, s.133, č.176. Určitějším důkazem Alžbětina brněnského pobytu v  r. 1321 je list, vydaný 17.10.1321 Janem Volkem, Jindřichem z Lipé a Vokem z Kravař. Srov. CDM VI, s.146, č.192: „Nos igitur ad vocacionem ipsius domine Elisabethe Regine predicte Brunnam vennientes consedimus,“

²⁵Hledíková, Z: Alžběta Rejčka, s. 7-12.

²⁶Sovadina, M.: Jindřich z Lipé II., s.19.

²⁷Zbraslavská kronika: s. 319-325. Opat Petr vylíčil tyto události jako zřejmý stranník královny Elišky. Srov. např. Šusta, J.: Dvě knihy, II., s. 294-307; Spěváček, J.: Král diplomat, s. 117-124; Sovadina, M.: Jindřich z  Lipé II, s. 16-17.

²⁸Regesten der Margrafen von Brandenburg aus askanischen Hause, Lfg.9-12, bearb. Von G. Winter, 1910-1955.

²⁹Šusta, J.: Dvě knihy, II.,s. 308-313; srov. Spěváček, J.: Král diplomat, s. 125-126; Sovadina, M.: Jindřich z  Lipé II, s.18-19.

³⁰Sovadina, M.: Jindřich z  Lipé II, Dominum nostrum atque bona nostra, s. 21-26.

³¹Codex Diplomaticus Lusatiae Superioris=CDLS I, Gustav Köhler, Erster Band, II. Auflage, Goerlitz 1856, s. 227-228, č. 159. Nárok na Zhořelecko byl formulován obnovením práv a privilegií, která jeho obyvatelům v minulosti udělili Otto V a jeho potomci: „Wir Heinrich von gotes genaden hertzog von Slezie herr zu Fuerstenborch vnd zu dem Jawer....von vnsern gnaden die wir haben zu vnsern getrewen purgern zu Goerlitz, günnen aller der recht, beyde dem rat von der stat vnd der gemein, die sie haben gehabt von vnssern elder vater margrauen Otton dem langen von Brandenburch vnd von seinen kynden, bis an dissen heutigen tag vnnd bestetigen das mit guten willen.“

³²viz Šusta, J.: Dvě knihy, II.,s. 308-313; srov. RBM III, s. 218, č. 529: „terra Luzicensis, Lubucensis, Budissensis et civitas Frankeford.“

³³CDLS I, s.228-231, č. 160; srov. RBM III, s.213-214, č. 519: „Johannes, dei gracia Boemie et Polonie rex, Lucemburgensis comes ac marchiae Budissinensis dominus, omnibus in perpetuum...Sane marchia et prouincia terre Budissinensis tota ad nos legitime deuolota...sed nec precipue ciuitates Budissin, Camencz et Lubowia...“ Shodou okolností, probošt, a později biskup olomoucký (1334-+1351), Jan Volek, byl nemanželským synem Henrykova tchána, mrtvého krále Václava II (-1305). Díky Václavovi II., byli všichni účastníci sporu o Lužici v r. 1319: král Jan, vévoda Henryk, Anežka a Alžběta příbuznými. Později Henryk nazýval krále Jana ne zcela přesně: „sororius noster carissimus“ = „náš nejdražší švagr“.

³⁴Zbraslavská kronika: s. 326: „Potom český král Jan, chtěje se zmocniti většího počtu z těch krajin, které měl v držení svrchu jmenovaný markrabě (Woldemar), začal v měsíci září se třemi sty ozbrojenci procházeti krajiny lužické a území saské...“         

³⁵Sovadina, M.: Jindřich z  Lipé II, s. 19, Tamtéž: Dominum nostrum atque bona nostra, s.49. Srov. RBM III, s. 212-213, č. 518; s. 215, č. 521; s. 215-216, č. 522.

³⁶RBM III, s. 218-220, č. 529, 530, 531; srov. CDLS I, s. 237, č.165; s. 238-239, č. 166. Není jisté, o kterou Olešnici šlo. Šusta (srov. Dvě knihy, II.,s. 313) pokládá za nejpravděpodobnější lokaci pro jednání Henryka s Janem tábor u vesnice Oels, západně od Lubavy v Budyšínsku. V tom případě je třeba opravit „in castro“ (na hradě) v některých listech na „in castris“.

³⁷RBM III, s. 444, č. 1136: „Johannes papa XXII concedit Elizabeth, relictae Venceslai, quondam regis Boemie, et familiae ejus, quod possint facere celebrari in locis interdictis.-Datum Avinione VIII kal. Octob. pontif. a. X^o.“

³⁸RBM III, s. 444, č. 1137: „Johannes papa XXII Heinrico, duci Silesiae, domino in Jauer et Fürstenberg, et Agnetae natae, Venceslai quondam regis Boemiae; dispensatur cum eis super matrimonio, in quo iam plures vivebant annos, etsi tertio et quarto gradu consanguinei essent.-Dat. Avinione VIII kal. Octob. Pontif. a X^o.“

³⁹O papeži Janu XXII., např. Mollat, Guillaume: The Popes at Avignon, London 1963, s. 9-25; Heft, James: John XXII and Papal Teaching Authority, Lewiston, 1986. O jeho stíhání bekhardů a bekyň v Čechách: Zbraslavská kronika, s. 318. Petrův zaujatý výklad tohoto tématu, a spor mezi  druhým avignonským papežem a biskupem Janem IV. z Dražic je hodnocen v edičních vysvětlivkách na s.472-474.

³⁹Codex diplomaticus Silesiae = CDS 18 Regesten, s. 278, č.4466 (Sept.24, 1325, Avignon): „Papst Johann XXII. dispensirt auf die Bitten des Königs Johann von Böhmen und der Königin Elisabeth, Wittwe weiland Königs Wenzel von Böhmen, Heinrich, Herzog von Schlesien und Herr von Fürstenberg und Jauer, und Frau Agnes, Tochter weiland Königs Wenzel von Böhmen, wegen geschlossener Ehe in verbodenem Grade.“

⁴¹Spěváček, J.: Král diplomat, s. 168-178. V tomto období došlo, z různých důvodů, k ochlazení vztahů mezi Lucemburky a Wittelsbachy.

⁴²RBM III, s.444, č.1138: „Johannes papa XXII Ottoni de Bergow seniori et Agnetae, natae quondas Joannis de Wartemberg, Pragensis diocesis, qui iam per plures annos in discordia vivebant; dispensatur cum eis super matrimonio contrahendo.- Dat. Avinione VIII kal. Octobris, pontif. a X^o.“ Anežčina sestra Kateřina (-1355) byla druhou ženou Petra I. z Rožmberka.

 ⁴³Viz Antonín, Robert: Jan Lucemburský a slezská knížata v letech 1327-1329, Slezský sborník 108, 1, 2010, s. 18-20. Příjezd Jana, na čele silného vojska do Vratislavi na jaře r. 1329 a oslabení  jeho soupeřů Vladislava Lokýtka s litevským knížetem Gedyminem, zde asi hrály rozhodné role.

⁴³Zbraslavská kronika: s. 375, líčí též údajnou verzi okolností, jež vedly Henryka Javorského k výměně Zhořelce (Görlitz) za Trutnov (Trautenau) a Dvůr Králové (Curia)-nikoliv Hradec (Grecz), jak se někdy uvádí, a jiná zboží v Čechách. „Měšťané totiž svrchu řečeného města         (Zhořelce) nechtěli snášeti těžké jařmo, které na ně nespravedlivě častěji vkládal slezský vévoda Jindřich, řečený z Javora, jejich tehdejší pán, a poslali posly k (ani ne 13-letému) Václavovi, prvorozenci českého krále Jana, který byl tehdy ve Francii...“ Václav, od  svatby v sedmi letech s Blankou z Valois, 15.5. 1323, přijal biřmovací jméno svého kmotra, krále Karla (IV. Sličného). Zůstává otázkou, zda  princ Karel, v tak mladém věku a z Francie, rozuměl složité situaci v Lužici a Dolním Slezsku. Mohl tehdy ovlivnit rozhodování svého otce, jak tvrdí Spěváček? Srov. Spěváček, J.: Král diplomat, s. 195: „ Karel pak doporučil svému otci, aby žadatelům vyhověl.“

⁴⁴RBM III, s. 606, č. 1550; CDLS I, II. Auflage, s. 275-276, č. 196. Odprodej Zhořelce je charakterizován pro Ludvíka IV. takto: „quod nos incitati quadam ex causa racionabili ciutatem nostram Gorliz, quam cum aliis bonis nostris a vobis in feodum recipere consueuimus, cum toto suo territorio ac appendiciis magnifico principi, domino Joanni, Boemie et Polonie regi ac Lucemburgensi comiti, sororio nostro carrissimo, pro certis bonis aliis per ipsum nobis in regno Boemie coram multis assignatis principus vendidimus,“

⁴⁵RBM III, s. 606-607, č.1551; CDLS I, II. Auflage, s. 285-287, č. 203.

⁴⁶RBM III, s.612, č.1561. Janova inkorporační listina pro Zhořelec z 19.5.1329.

⁴⁷Např. Květ, J.: Iluminované rukopisy, s.25-30; Hledíková, Z: Alžběta Rejčka, s. 10-12; Benešovská, Klára: Das Zisterzienserinnenkloster von Altbrünn und die Persönlichkeit seiner Stifterin, In: Cysterzy w kulturze średnowiecznej Europy, red. J. Strzelczyk, Poznań 1992, s.83-100; Kuthan, Jiří: Královna Alžběta Rejčka (+1335), In: Chrám Sv. Ducha a královna Eliška Rejčka v Hradci Králové 1308-2008, Hradec Králové 2009, s.121-128 (včetně mnoha cenných citací).

⁴⁸Zbraslavská kronika: s. 336: „V den svatodušní, 15. května (1323), založila Alžběta, řečená královna Hradecká, blízko Brna klášter jeptišek řádu cisterciáckého a nazvala ho Síní Mariánskou“ ; s.376: „ Toho roku (1329), v den sv. Rufa mučedníka, zemřel v Brně muž statečný, Jindřich starší, řečený z Lipé...Pro jeho smrt tolik plakala a žalostila královna Alžběta, zvaná Hradecká, že to budilo úžas všech, kdož viděli její nářek.“; s. 411: „Téhož roku (1335) dne 19. října zemřela Alžběta, někdy královna česká a polská, zvaná Hradecká, a byla pochována v Brně v klášteře jeptišek řádu cisterciáckého svého založení; o jejich poměrech a životě je svrchu zaznamenáno.“ Záznamy na s.376 a s.411 jsou obohacené kratkým epitafním veršováním v leoninských hexametrech.

⁴⁹CDM VI, s.350-351, č.458, č.459. Díky prostřednictví a přímluvám městských radních, konšelů, a kolínského magistrátu, se abatyše konventu uvolila Alžbětě darovat jedno celé tělo z ostatků mnoha pannen-mučednic, družek sv. Voršily, údajně s ní zahubených v Kolíně Huny kolem r. 383. Tyto ostatky jsou uchovávány v t. zv. Zlaté komoře (Goldene Kammer) chrámu sv. Voršily.

⁵⁰CDM VI, s. 351, č. 460. Alžběta zde získala část ostatků mučedníků sv. Gereona (†304) a jeho druhů z thébské legie, proslavené před nimi smrtí legendárního sv. Mořice (Skt. Moritz, St. Mauritius) v dnešním Švýcarsku (Valois). O kolínských románských svatyních, např.: Wietzorek, Paul: Das historische Köln, Köln 2006; Czymek, Sabine: Die Kölner Romanischen Kirchen, Köln 2008-2009.

⁵¹CDM VI, s. 352, č. 461; RBM III, s. 786, č. 2021. Na přímluvu kolínského arcibiskupa (1332-1349) Walrama z Jülichu, tehdy sotva 30-letého, trevírský konvent P. Marie daroval Alžbětě a Anežce nádobku s olejem, který udajně vyprýštil z kostí sv. Kateřiny. Arcibiskup Walram je sice mohl do Trevíru doprovázet, jak se dohadoval Květ; srov. Květ, J.: Iluminované rukopisy..., s.31, ale z listu to přímo nevyplývá.

⁵²Flodrová, Milena: laskavé osobní sdělení, Brno 2005.

⁵³Spěváček, J.: Král diplomat, s. 213 -214. Janovo jednání s papežem se týkalo jiných palčivých problémů, ale Jan se zde mohl, během 14 dnů, zmínit papeži a jeho kurii pochvalně o dobudování konventu Aula Sanctae Mariae v Brně, a o Alžbětině snaze získat pro něj relikvie. Na jaře 1333 Jan se synem Karlem už bojovali v městech Parma a Lucca, v severoitalské signorii Lucemburků. Kolínský arcibiskup Walram z Jülichu byl vychován ve Francii, a většinou podporoval Lucemburky. V r. 1346 volil Karla IV. za římského krále.

⁵⁴Zbraslavská kronika, s. 333. Tamtéž (Poznámky k podzimu r. 1335), s.511: „Karel ...jel na schůzku do Uher za svým otcem, který vyjel trochu dříve, aby se zúčastnil pohřbu Alžběty Rejčky, zesnulé 19. října“(necitovaný pramen).

⁵⁵CDM VI, s. 307-309, č.400,  první (latinská) závěť z července r. 1330, vydaná v Brně.

⁵⁶CDM VI, s. 296, č.385. Tyto nepřesné termíny jsou založeny na faktu, že Alžběta bývala ženou, a Jan zetěm mrtvého Václava II. Podobná emocionálně zkreslená příbuzenská epiteta byla ve středověkých listech dost běžná. Zde potvrzují zmíněnou větu Petra Žitavského, že Alžběta se těšila velké přízni Janově, a naznačují že jeho náklonost byla královnou opětována.

 ⁵⁷CDM VII, s. 19-20, č.26 (29.8. 1334, Brno); CDM VII, s. 31, č.38 (23.2.1335, Znojmo); CDM VII, s. 51, č. 72 (19.8. 1335, Uherský Brod); CDM VII, s. 58, č. 78 (27.8.1335, Brno).

⁵⁸Jasiński, K.: Rodowód Piastów śląskich, II, Wrocław 1975, s.26.

⁵⁹CDLS I, s. 312-313, č. 225 (celý latinský text); RBM IV (1333-1346), ed. Josef Emler, Pragae 1892, s. 147-148, č.365 (latinský regest); CDS 29 Regesten, edd. Konrad Wutke, Erich Randt und Hans Bellée, Breslau 1923, s. 128, č. 5793 (německý regest). Ostatní čtyři Henrykovy dokumenty a odpovídající Janovy listy jsou dostupné z těchto pramenů.

⁶⁰ Od r. 1337 až do své smrti na jaře r. 1346 se Henryk I. tituluje jako vévoda Hlohovský, Javorský a Fürstenberský. Kupodivu, o necelý rok dříve, 29.1.1336 v Praze, král Jan svěřil doživotní vládu v Hlohovsku svému leníkovi a bezdětnému vévodovi Janu Stínavskému (von Steinau, Ścinawski; 1296/1300-1361/1364), výměnou za českou vládu ve Stínavsku po vévodově smrti. Srov. CDS 29 Regesten: s.68-69, č.5557.

⁶¹Zbraslavská kronika: s. 415. Tamtéž (Poznámky k r. 1337), s. 516.

⁶²CDM VII, s. 65-68, č. 87.

⁶³ Zbraslavská kronika: s. 129.

⁶⁴ Paperniak, Witold: Mauzoleum Piastów i pozostałe ważne zabytki, In: Opis zabytków Krzeszowa-rozdział 5, Krzeszów 2010, s.2-20.