Alžběta Rejčka a Anežka Javorská, část I.

Část I. - Více o Alžbětě než o Anežce (1305-1316)

Leoš Zeman¹

 

Pár slov k úvodu, předkládám článek amerického historika českého původu, Leoše Zemana, který na naše zájmové období a jeho přední osobnosti pohlíží trochu jinou optikou. Komunikuji s ním pár let a oceňuji jeho dlouholetý zájem o osobnost dvojí královny vdovy Alžběty Richenzy, i nadhled badatele ”zvenku”. Ač nemusím úplně se vším souhlasit, respektuji, že se jedná o hodnocení historika z odlišného kulturního prostředí a mnohé postřehy mi přijdou zajímavé.

Ivan Dubec

 

 

Trocha bědování nad Anežkou v leoninských hexametrech

V kapitole 69 první knihy Zbraslavské kroniky ^{2, 3} se dočteme, že jediným potomkem česko-polského královského páru, Václava II. a Alžběty Rejčky, (Elisabeth Richsy, Elżbiety Ryksy) byla dcera Anežka (Agnes, Agnieżka), narozená v Praze okolo svátku sv. Víta 15. 6. 1305. Není zcela jasné, jak autor kroniky Petr Žitavský dospěl k Alžbětinu, v české historiografii dnes vžitému, jménu Rejčka:„Ipsa namque regina, que prius vocabulo proprio Reyczka”. Kronikář zaznamenal narození Anežky poměrně stručně.⁴ Polské prameny prokazují, že Ryksa = Reyczka se narodila v Poznani 1.9. 1288.⁵ Matčin věk v r. 1300 tudíž nemohl být: („A.D. MCCC…que iam in quarto decimo anno etatis sue vixit “;Cap. LXIX)², to jest 14. Když se v r. 1305 narodila Anežka, královně Alžbětě bylo méně než 17, a ne 19 let. Nebyla na tom jako rodička asi o mnoho lépe než 17-ti letá Guta Habsburská, které v r. 1288 zemřelo první dítě, syn Přemysl, šest měsíců po porodu.

 

Podle Petra Žitavského i Františka Pražského,⁶ se Anežka narodila třetí rok po svatbě rodičů: „anno quoque tercio post nupcias (circa festum beati Viti)² filiam (primam)² peperit, quam Agnetem (in sacro fontis baptismate)²nominavit.” Královská svatba a korunovace Alžběty v pražském chrámu sv. Víta, svěcené vratislavským biskupem Henrykiem z Wierzbnej, se konaly v den lentic 26.5.1303.³ Anežka se tedy narodila ani ne 25 měsíců po svatbě rodičů. Z neznámých důvodů, někdy v roce slavné svatby, královský palác v Praze úplně vyhořel.^{3, 7}

 

Královský palác na hradě byl požárem v r.1303 zničený, a zůstal poté zchátralý až do doby Jana Lucemburského. V letech 1303-1305 byla rodina Václava II. nucena pobývat v hostinském domě mistra zlatníka Konráda na Starém městě u dominikánů ⁸ V tomto domě se tedy narodila Alžbětě její dcera Anežka, ale téměř už jako pohrobka. Její otec, český a polský král, Václav II. zemřel o šest dní později, ráno 21. června 1305.⁹  Bědování a nářky nad zrozením Anežky, namísto příchodu národem v modlitbách tolik očekávaného mužského potomka,¹⁰ vložil Petr Žitavský do leoninských hexametrů.¹¹ Emoce, zde vyjádřené, jsou zcela zastíněné následujícími dlouhými a opakovanými lamenty nad smrtí Václava II.¹² Nicméně, je zajímavé si je v této studii připomenout: ¹³

 

„Království dvojí tu stojí, neb je tu i naděje jistá,

král že potomka zplodí, jímž mohl by zármutku tíhu

celý náš národ zahnat-i v modlitbách toto si žádá.

Prosil už veškerý lid a mužského potomka přál si-

zklamal se v naději své, když královna zrodila dceru.”

 

Kronikář ale rovněž projevil soucit s královnou-vdovou a malou Anežkou:

 

„Brzy však zkrušena byla ta matka, když vdovou se stala.

I to děťátko milé, jež tenkrát zrodila právě,

mohlo už naříkat tenkrát a žalost mít v srdci i nyní,

neboť spatřilo jen svou matku, však nikdy už otce.”

 

V kapitole 72 první knihy Petr uvádí, že v r. 1305 se u Václava II.: „objevila všemi příznaky nemoc souchotin (morbus ptysicus=choroba phthisis), která se v něm už delší dobu skrývala.A ty souchotiny nezbavily krále sil náhle, nýbrž pomalu a jistě.” ¹⁴

 

Ve čtrnáctém století nebyla v Evropě známa infekční povaha TB, středověkého „bílého moru”. Ze zmínek v kronice, například o pozvolném průběhu nemoci,¹⁴ o modravé barvě královy tváře (cyanóze, díky nedostatku kyslíku v krvi),¹⁵ či o dramatickém úbytku na váze,¹⁶ se zdá, že Petrova diagnóza byla správná. Bacily TB (Mycobacterium tuberculosis), se typicky přenášejí vzduchem, v drobných kapičkách o velikosti 1-5 mikronů. Ty vznikají často při kašlání, mluvení na blízko (třeba zpovídání), kýchání, zpěvu a podobně. Bacily TB obsažené ve slinách byly přenosné také líbáním, ať už přímým, nebo nepřímým (třeba svatých ostatků, krucifixů, žaltářů a breviářů). V 76. kapitole své kroniky, Petr píše: (umírající Václav II.) „Nechtěl při oněch mších podle úsudku pokory přijímati políbení míru jako jiná knížata z mešních knih, nýbrž se rtů kněží” K tomu je možno ještě dodat Husovo: „Sancta simplicitas!” Zdá se ale, že v tomto kritickém období byly, jak Alžběta, tak novorozeně Anežka, od umírajícího Václava dostatečně izolovány.

 

Jak Anežka přežila válku tří švagrů o dědictví po jejím otci

 Období let (1306-1308) bylo poznamenáno zápasy o český a (titulární) polský trůn. Po smrti 16-letého krále Václava III. v Olomouci 4.8.1306,¹⁷ nešlo jen o zvolení nového panovníka, ale i o právní podstatu monarchického práva. Snad ještě výstižněji, šlo soupeřům nejvíce o kutnohorské stříbro. Opat Petrus naříká ve své kapitole 84, že: „Per morsum mortis regum generacio fortis sic est devicta, stirps mascula nulla relicta. Feminei sexus mansit tantummodo nexus“.¹⁸ Do pozůstalého přemyslovského „nexu ženského pohlaví“ zahrnuje Petr i nejmladší legitimní Přemyslovnu - Anežku.¹⁹  Odložme ale na chvíli Zbraslavskou kroniku. Nad spádným obdobím těchto tří let je dobře se zastavit a kriticky zamyslet.²⁰ V středoevropské historiografii vzniklo už, z jediného bohatého narativního pramene, množství postulátů a přílišných jistot o tom, co se vlastně stalo. Díky internetu se omílaná tvrzení šíří dále do světa. Je nápadné, ale ne překvapivé, že na mnoho otázek, souvisejících s námětem této studie, v kronice spolehlivé odpovědi vůbec nenajdeme.  

Události těchto tří let se asi řítily příliš rychle pro Petra, který je zaznamenával, brkem na pergamen, s odstupem nejméně deseti let (od r. 1314). Je užitečné si připomenout, že ve středověku se myslelo, počítalo a datovalo zcela jinak. Kronikář neměl mnoho recenzentů; většina jeho současníků byla negramotná. Požadavky na to, aby jeho údaje (facta) byly správné (accurata) a přesné (exacta) byly dost často, z mnoha důvodů, skromné. Petr údajně používal pro záznamy dějů zpravodajů a souvěkých, jemu dostupných, dokumentů.²¹ Je ale pravděpodobné, že pro bouřlivá a politicky polarizovaná období byly jeho  prameny nedostatečné. Spolehlivých, nestraných informátorů bylo asi málo. Dokumenty mizely mnoha způsoby, nebo bývaly snadno falzifikovány. Navíc, sám Petr byl až do r. 1316, kdy se stal po Konrádovi opatem, vzdálen pražskému dvoru a důležitým politickým událostem. Jeho názory jsou poznamenány tendenčností a politickými zájmy bohatého německého cisterciáckého kláštera ve východní výspě rozdrobené říše-regni Bohemie, v letech 1316-1338.²²Zopakujme stručně sled hlavních událostí s omezením na říši. Po srpnu 1306 došlo k odtržení od politického vývoje v Polsku. Čeští panovníci se přesto až do r. 1335 považovali za polské krále a královny.²³ Ke konci srpna 1306 se sešel v Praze sněm stavů, aby zvolil nového krále. Podle Zbraslavské kroniky,²⁴ byl sněmu přítomen vévoda Jindřich Korutanský (~1265-1335), v jehož prospěch byly předloženy (Petr neuvádí kým) císařské listiny potvrzující dědičnost koruny Přemyslovců v ženské linii (privilegium minus). Už Palacký zamítnul existenci takového privilegia, ale došel k  přehnanému a nedoloženému závěru: „Není pochybnosti, že to byly listiny podwržené, k té potřebě teprw schwálně ustrojené.“ ²⁵ V r. 1906 Šusta prozkoumal jiné souvěké prameny a dále rozebral nejistoty ohledně osobní účasti vévody Jindřicha a existence „císařských listin“, zmíněných Petrem.²⁶ Jeho domněnka, že se mohlo jednat o jakýsi ztracený „lenní indult (výsadu)“, kterou římský protikrál (nikoliv císař) Richard Cornwallský udělil Přemyslu II. Otakarovi v letech 1265-1271, je pouhou hypotézou.²⁰ Přesto je  ale užitečné zamyslet se nad větou, kterou zbraslavský kronikář musel napsat jen velmi nerad: „A tak přízeň obecného lidu vzbudila křik a žádala, aby se stal Jindřich, vévoda korutanský, volbou českým králem.“²⁴ Tato pro Petra  nepohodlná, až bolestná pravda, je znovu sdělována v 86. kapitole (s.155-158), když nenáviděný „Chorinthianus=Korutanec” se vrací do Prahy v půli srpna 1307. Byl Jindřich v r. 1306, před násilným zákrokem svého švagra Albrechta²⁵, jediným kandidátem na uprázdněný trůn? Bylo mu přece tehdy už kolem 40 let. Jeho neslavné a rozmařilé, desetileté panování (s bratrem Ottou) v Korutanech nemohlo být v Čechách a na Moravě tajemstvím.²⁶ Petrova pochopitelná zášť ke králi (1306; 1307-1310) Jindřichovi, motivovaná trpkým osudem zbraslavského kláštera za jeho vlády, mu daly přijmout Albrechtův hrabivý zásah do volby českého krále. Po asi měsíčním chaotickém panování Korutance se králem stal okolo 16.10.1306^{20, 26} vévoda rakouský a štyrský (1298-1306) Rudolf III. Tento nejstarší (*~1281) ze šesti synů²⁷ jednookého panovníka říše, díky otcově agresivní vojenské akci, usedl jako první Habsburk na českém trůnu, coby král Rudolf I.^{20, 26} Zároveň, možná i s optimistickým zřetelem na polský trůn, mu byla vybrána za ženu královna-vdova,17-letá Alžběta Rejčka. Ve stručné 85. kapitole, jediné popisující Rudolfovu vládu, se Petr nezmiňuje o klíčové události v lednu 1307: setkání Albrechta I. a jeho synů s zemskými stavy ve Znojmě, kde byl stavům vnucen utužený lenní poměr k říši, s  právem habsburské primogenitury.²⁰ To byla ona „privilegia quaedam fortissima, in quibus ipsis majores barones Bohemiae temporibus Alberti Romanorum regis, ducum Austriae genitoris“, o kterých se dočteme až ve 12. kapitole druhé Petrovy knihy.²⁸ Tím ale římský král de facto zrušil volební práva zemských stavů, založená na dvou Zlatých bulách [sicilské (z r.1212) a ulmské (z r.1216)] císaře Fridricha II. Jeho syn, Rudolf I, už od počátku v zemi ne právě oblíbený, musel poté čelit rostoucímu odporu českých barones, zejména v západních Čechách. Jak známo, jeho vojenské tažení proti Bavorovi ze Strakonic skončilo fiaskem.  Rudolf I. zemřel na úplavici (dissenteria nimis debilitata) v polním táboře před Horažďovicemi už 3.7. 1307.^{20, 26, 29} Od srpna 1307 až do prosince 1310 byl králem opět Jindřich Korutanský.

Malá Anežka získala na necelých devět měsíců nevlastního a posledního otce. Určitě na něj ale rychle zapomněla. Druhé narozeniny (15. června 1307) prožila ještě v Praze. Z pochopitelných důvodů, její dětství až do r. 1316 bylo spojeno s osudy její matky Alžběty. Ty jsou známé, v zkreslené a zlomkovité podobě, vytvářené převážně ze zmínek v Zbraslavské kronice. Osobnost dvojnásobné královny-vdovy zatím upoutala více spisovatele historické beletrie³⁰ a historiky umění³¹ nežli historiky-medievisty. V novější české a polské historiografii existuje přesto několik podnětných a zajímavých studií.^{20, 32} Válčení a potížím v letech 1307-1308 unikla poslední Přemyslovna, malá Anežka, někdy ke konci srpna 1307, díky odvážnému činu své matky.

 

O tajném útěku z Prahy, „věnných“ městech a Neunburgu.

Po vraždě vůdce prohabsburské strany, nejvyššího maršálka Tobiáše z  Bechyně (velikého Dobše) v domě biskupa Jana IV. z Dražic 25. července 1307, se vdova po králi Rudolfu I. (domina vero Elizabeth, relicta Rudolfi regis) a její jediná dcera ocitly v nebezpečí.²⁰ Během srpna nabyla korutanská strana v Praze převahu. U minoritského kostela sv. Jakuba, měšťan Thusintmark, za pomoci jiných cives Pragenses, zavraždil dalšího habsburského straníka- radního Starého města, patricije Fridingera. Ke konci srpna Alžběta, s Anežkou v náručí (in brachiis baiulans), po předchozí tajné dohodě s 18-letým vévodou rakouským a štyrským Fridrichem, z města uprchla.³³ Nevíme, kdo byl iniciátorem tajné úmluvy a autorem plánu pro tuto riskantní akci. Fridrich byl asi chráněn svojí tělesnou stráží. Přesto ale i on, jako habsburský protikrál in spe, musel být, v blízkosti hlídané zderazské brány, vystaven jistému osobnímu nebezpečí. Není dost jasné, kdy do Prahy dorazily posily z Korutan, Míšně a švábského Württemberska (hrabě Eberhard I., -1325). Palacký a Šusta, bez udání pramene, kladou příjezd Fridricha I. Míšeňského s jeho brannou družinou do Prahy k 1. září 1307,³⁴ to jest, k 19. narozeninám královny Alžběty.

 

Většinou se uvádí, že se Alžběta a Fridrich setkali u kláštera (někdy sv. Petra)^{20, 32, 34, 35}  na Zderaze, za městskými branami, protože Nové město tehdy ještě nestálo. Fridrichův tábor byl částí obléhacích pozic jeho otce Albrechta u Kutné Hory a nedalekého Kolína. Města, a hlavně stříbrné doly kolem sedleckého kláštera, bránily, opět úspěšně posádky pod velením Jindřicha z Lipé (-1329)³⁶ a Jana z Vartemberka (-1316). Dosti běžnou dobovou ironií bylo to, že pozdější (po r. 1310-1315), spojenci se ocitli na opačných stranách hradeb. Začátkem října, po marném obléhání českého El Platada, Hor střiebrných (1304), už byli ale oba Habsburkové, ex-tchán a ex-švagr naší královny-vdovy, dále na východ, v Opatovicích nad Labem.^{37, 38}  Rozbili zde vojenský tábor, asi 10 kilometrů na jih po proudu Labe od největšího a nejstaršího „věnného města“ Alžběty, vystavěného okolo soutoku Labe s Orlicí. ³⁸

 

Než se zmíním o habsburských „opatovických privilegiích“, vydaných 5. října 1307,³⁹ zdá se mi užitečné rozebrat otázku právní podstaty tzv. „královských věnných měst“. Zatím jsem v české a polské historiografii nalezl pouze dva pokusy o správnější vysvětlení tohoto názvu.⁴⁰ Vynasnažím se přidat své vlastní pojetí, protože sám termín je pro mne příkladem sémantického zmatku, vedoucího k chybnému pojmenování (misnomer, faux nom, Namensirrtum). Pokud tento stav věcí nepochopíme, dojdeme nutně k mylným interpretacím „politické“ role Alžběty v letech 1307-1308, a postoupení Hradce slezskému snoubenci její dcery Anežky v r. 1316.

 

Mé poznámky se týkají pouze malebných východočeských měst: Hradce, Mýta, Poličky, Chrudimi a Jaroměře.⁴¹ Kapitola 74 první knihy Petrovy kroniky jedná o závěti-pořízení (de testamento et ordinacione) umírajícího Václava II v r.1305. Václav odkázal na smrtelném loži Alžbětě 20000 hřiven: „coniugi eciam domine Elisabeth viginti millia marcarum legavit rex dotis domine.“⁴² Ani o slovo víc. O odkazu, věnování či zastavení (viz níže) východočeských měst není v 74. kapitole nic.^{40, 43} Neurčitého slova dos (věno) použil zde sám kronikář. Překlad Heřmanského je správný. Problém ale spočívá v tom, že se nejednalo o věno, nýbrž o tzv. vdovský úděl (dotalicium, dotarium, doarium, vidualicium) čili finanční zajištění pro ovdovělou manželku. Ve středověkých, často právně neodborných, kronikách⁴² se mezi nimi někdy nerozlišovalo. V evropských jazycích jsou pro dotalicium (vedle jiných, širších) přesné právní termíny: dower (ne dowry), le douaire (ne le dot), das Leibgedinge (ne die Mitgift), oprawa wdowia (ne wiano), atd. Ale většina z nás, včetně historiků a slovníkářů, nejsme právníky, a matení termínů pro dva rozdílné majetkové převody pokračuje. Termín „vdovské věno“ je kompromis, který ale autora, v tomto případě, dovede většinou k věčným „wěnným městům“. Zdá se mi, že stejně jako Rejčky, Alžběta se tohoto zavádějícího názvu asi už nezbaví.

 

Antonín správně opravuje informaci Šustovu o tom, že v  r. 1300 Václav II. hájil proti Albrechtovi I. „práva k Velkopolsku a jeho příslušenstvu“ na základě Rejččina věna, to jest „iure dotis“. Je pravda, že „o skutečné velikosti (polského) věna Alžběty Rejčky nevíme vlastně vůbec nic.“⁴³ Domnívám se dokonce, že polské věno Václava II. je historickou fikcí. Mohlo být snad symbolickým Václavovým nárokem, jako byla předtím Gutina rakouská území, ale stěží něčím hmotným. V létě 1300 byla Rejčka přivezena z Braniborska do Čech jako nezaopatřený 11-letý sirotek. Kdo by tehdy, z rozdrobeného Polska, její věno za ní uhradil či územně zastavil? Tuto klíčovou otázku nám nezodpoví ani jedna ze tří souvěkých kronik: Zbraslavská, Dalimilova či Ottokara Štýrského.⁴³

 

O „věnných městech“ v zástavě⁴⁰ Alžběty se zmiňuje Petr teprve po smrti Rudolfa I. v srpnu 1307.⁴⁴ Zápis o zvýšení jejího vdovském údělu je zde trochu přesnější:„nomine testamenti assignavit, pro quibus quadraquinta millibus predicta domina Elizabeth civitates has, Grecz, Mutam, Crudim cum quisbusdam aliis pignoris titulo possidet.“ Z této stručné, a často volně přebásněné zmínky vznikly, hlavně od 19. století, mnohé „středověké fámy české“.

 

Z 19-ti leté vdovy Alžběty byla vytvořena aktivní postava na česko-habsburském mocenském a politickém kolbišti. V kritičtějším pojetí se z ní stala zrádkyně národa. Začnu s polopravdivým vtipem:„Pěstovala umění a jemný mrav. Z drsné zemitosti Čechů dostávala vyrážku. Eliška Rejčka, nejkrásnější pátá kolona cizáků, jaká, kdy operovala na našem území.“⁴⁵

 

Vraťme se k otci českých a moravských dějin, F. Palackému. V jeho přepodstatnění se dočteme asi toto: Byl to vlastně Albrecht I., který nařídil synowi swému Fridrichovi, aby vysvobodil Elišku Polskou z Prahy. To je možné, ale odkud to Palacký věděl? Pět východočeských měst bylo Alžbětě „zapsáno wěnem. K jejímu rozkazu přijala ona do svých ohrad asi v polowici měsíce října šwábské posádky na příští zimu; začež obdržela od krále Albrechta i wéwody Fridricha znamenité výsady“. ⁴⁶ Tato „klasická“, ale (se vší úctou k  F. P.) neprověřená a nedomyšlená verze popisu událostí v opatovickém ležení Albrechta I. má překvapující životaschopnost.⁴⁷ Je tomu tak, možná zčásti díky Palackého autoritě, ale spíše opomíjené skutečnosti, že Alžbětin vztah k pěti městům v r. 1307 se podstatně změnil po rezignaci Habsburků na český trůn v r. 1308 (viz níže). Petrova 86. kapitola a opatovický dokument o nějakém rozkazu Alžběty pěti „věnným městům“ v říjnu r. 1307 zarytě mlčí.

 

Správnější variantu vytvořil J. Šusta.⁴⁸ Z castrum apud Opatowicz^{39, 46} přemístil jednání Albrechta s „Bürger“ pěti zastavených měst do benediktinského kláštera. Budiž, třeba tehdy u Labe pršelo. Velikán naší historiografie⁴⁹ ale oprávněně zapochyboval nad mocí mladé bis královny-vdovy: „Neboť nestačilo patrně pouhé vyzvání královny vdovy, aby věnná města otevřela své brány habsburským (podle Petra rakousko-švábským, dle Dalimila švábským) posádkám“. Jestli Alžběta vůbec města k něčemu vyzývala, nevíme.

Zachovaná verze opatovických privilegií je sice z  mnoha důvodů zajímavá, ale dokument pozbyl právní platnosti už po 14. srpnu 1308.⁴⁹

 

Zastavme se nyní trochu u 18-letého Friedricha „der Schöne“. Šusta píše poeticky: „Noční dobou přilnul rakouský vévoda Fridrich s jízdní četou až ke klášteru zderazskému.“⁴⁸ Je těžké se vyhnout jednomu názoru. Sličný Fridrich,  nám přesně neznámým vztahem, do srpna 1308, přilnul k „pięknej Polce“ - věkem mu blízké ex-královně a ex-švagrové Alžbětě. Ona, jako ovdovělá matka, prchající s dvouletou Přemyslovnou, asi u něho a jeho stráží hledala především ochranu. Tento výklad nemusíme podepírat odkazy na Ottokara Štýrského a jeho pozdější milostné epigony. Vyplývá, v mém úsudku, z logiky postavení a přirozených lidských motivací. Fridrich mohl možná přilnout i k dvouleté princezničce Anežce. Víme, že „my Frydrych boží milosti vojvoda Rakúský a Štýrský, pán Karniolský a Portus Naonis“³⁹ byl již tehdy ozdoben čtyřmi tituly, které pokořenému slavnému dědovi malé Anežky odebral 26.  listopadu 1276 Fridrichův dědoun v ležení u Vídně. Do 14. srpna r.1308 měl mladý a ctižádostivý Habsburk navíc i reálnou naději na tituly krále českého a markraběte moravského.²⁸ Tím by se byl dostal téměř (bez Korutan, Chebu a Marky Vindické) na dosah vrcholu moci krále Přemysla II. Otakara. Ale vražda Albrechta I., pod hradem Habichtsburkem 1.5. 1308, Fridrichův osud, včetně jeho přilnutí k Alžbětě a Anežce, podstatně změnila. Jak se píše v novelách, zbytek byla už jen historie. ⁵⁰

 

R. Antonín se zmiňuje o nejistotě, týkající se místa pobytu Alžběty a Anežky mezi podzimem 1307 a srpnem 1308. Ani Petrova kronika ani Palacký se o něm, v tomto kontextu, nezmiňují. Stěžejním pramenem pro jeho určení je listina, vydaná Alžbětou v Nevnburgu až 18. srpna 1308.⁵¹Josef Emler, Šusta⁵⁰ (a po nich většina historiků) ztotožnili Nevnburg s Klosterneuburkem u Vídně. J. Čelakovský a např. hradecký historik Mikulka³⁸ dali přednost českému Nymburku (k r. 1257 byla doložena jeho starší jména Nvenburch a Neuenburg).⁵²

 

Tento problém je snad zhruba řešitelný. Vycházet z analýzy vágních středověkých sídelních jmen (oikonym) je velmi obtížné, zejména pokud pátráme po německém Novém hradu (tvrzi, pevnosti)-Nevnburgu či Neuburgu.⁵³ Zkusme to tedy z jiného konce. Třeba u dočasného přilnutí Fridricha k vdově Alžbětě a její dceři. Dvorným, ale  pro něho dosti riskantním, způsobem je obě rakouský vévoda vyvedl koncem srpna 1307 z nepřáteli obsazené Prahy. Po jednáních v Opatovicích, oba Habsburkové zanechali své posádky v jim věrných městech v Čechách a na Moravě.^{40, 50}

 

Petr o tom, co se stalo na podzim 1307, píše v 86. kapitole.⁵⁴ Podle Šusty: „ostatek valně ztenčeného vojska královského opouštěl již v první polovině října za zlé nepohody (?) zemi českou, rozděliv se na moravských hranicích dvojím proudem.“ Albrecht se vracel přímo do Rakouska, a vojsko Fridrichovo směřovalo do Brna, „ke stráži města toho a k obhajobě Moravy.“⁵⁵ V každém případě se habsburská vojska, a s nimi Alžběta s Anežkou, stahovala z Opatovic v r. 1307 před zimou logickým, jihovýchodním směrem - přes Moravu k Vídni.

 

Proč by Fridrich a Albrecht na podzim 1307 vysílali jimi před pár týdny tak riskantně vysvobozenou královnu-vdovu s dcerou zpět, směrem na západ, do Nymburka? Královský a opevněný Nymburk hlídaly posádky Jana z Vartemberka a Jindřicha z Lipé, v letech 1307-1309 dvořanů Jindřicha Korutanského.⁵⁶ Koncem května 1310 pomohl, od Korutance tehdy již odpadlý, Jan z Vartemberka uprchnout Elišce Přemyslovně ze střežené Prahy, právě do svého zástavního města Nymburka nad Labem (Nuwemburgam super Albeam).⁵⁷ Nymburská varianta pro pobyt Alžběty, od října 1307 do srpna 1308, se mi jeví jasně jako problematická.

 

Není ale lehké přijmout úplně ani klosterneuberkskou, retrospektivní variantu, opřenou o list, vydaný až v srpnu 1308.⁵¹ Místní jméno Neuburg (ne Nevnburg), přeložené do češtiny jako Neuburk (a ve vysvětlivce na s. 387, 5/ ztotožněné s Klosterneuburkem) se vyskutuje v textu  Zbraslavské kroniky pouze jednou.⁵⁸ Dvakrát se s ním setkáme i v dodatku-Poznámkách překladatelů a odborných recenzentů.⁵⁹ V 28. kapitole druhé knihy čteme, že 31. října 1331, král Jan Lucemburský poslal z Costela (asi Podivína nedaleko Břeclavi) pražskému biskupovi Janu IV. z  Dražic list s prosbou o vojenskou pomoc.⁵⁸ Jeho protivník, vévoda Ota Habsburský, podporován uherským Karlem I. Robertem a dohodou s císařem Ludvíkem Bavorem, tehdy „překročil Dunaj a nepřátelsky se položil u Neuburku (=⁵/ Klosterneuburku), aby napadl území našeho království.“ Podobně je tomu na s. 423, kde (v říjnu 1276) „Přemysl se postavil se svým vojskem před Dunajem u Klosterneuburgu, ale netroufal si přejít řeku a vysvobodit Vídeň.“⁵⁹

 

Rakouský Klosterneuburg⁶⁰ se ale nachází na pravém břehu Dunaje. Je zřejmé, že Nevnburg⁵¹ nelze jednoznačně pokládat za Klosterneuburg. Na levém břehu Dunaje se však nachází místo, asi míněné Petrem, které se jmenuje Kornneuburg. Na přelomu 13. a 14. století se pro dvě sesterská města, spojená strategickým brodem, používalo ještě jednotného názvu Nivenburg (Nevnburg?).⁶¹ Můžeme tedy učinit opatrnou, ale snad významnou, domněnku: Alžběta  pobývala asi 10-11 měsíců, do srpna 1308, v rakouském exilu, asi u Dunaje, a ne v Nymburce nad Labem. Tato interpretace je rovněž podpořena několika logickými a pravděpodobnými důvody, uvedenými R. Antonínem.⁵¹

 

Kde Habsburkové Alžbětu s Anežkou  tehdy ubytovali, bude asi těžké dále upřesnit. Mohlo to být u severního konce tehdejšího brodu, v Albrechtem založeném městě Kornneuburg = Neuburg Markthalben. Druhou, rovnooprávněnou možností by byl Klosterneuburg=Neuburg Klosterhalben na  jižním břehu Dunaje; v Albrechtově hradě či augustiniánském klášteře. Základním prvkem mé interpretace zůstává ochranné spojení (ne spojenectví) matky-vdovy s Habsburky, v tomto nejistém období, nejméně do 14. srpna 1308.

 

Bis královna-vdova s Anežkou v r. 1308-1310

 Dne 1. května 1308, Jan Parricida, ukřivděný „Herzog Ohneland und Sonderland“, svým krvavým činem na břehu Reusy, v kolébce svého rodu  pod Habichtsburkem,⁶² skoncoval s více než jen strýcem Albrechtem I.⁶³ Jeho  zoufalou pomstou začala  130-letá pauza v habsburské vládě nad říší a střední Evropou. Protihabsburská koalice v mnoha koutech rozdrobené a nesvárné monarchie si s úlevou oddechla. Podobné city zavládly na dvoře (1285-1214) „Sličného“ Filipa IV. Kapeta, a v Carpentras-Avignonu u nové Filipovy zbraně - Bertranda de Got, poddajného gaskoňské papeže (1305-1314), Klimenta (Clémenta) V.

 

V  Čechách, ale i na Moravě, se během léta počala od Albrechtových synů odvracet šlechta, města i duchovenstvo. Ve Vídni byla schovávána ona zmíněná, Albrechtem vynucená znojemská „privilegia quaedam fortissima“. Pergamenové listy, s podpisy a pečetěmi zemských stavů z ledna 1307, zaručovaly dědický nárok habsburského domu na věčnou vládu v „odumřelých lénech koruny české.“

 

Verš Dalimilův k r. 1306: „Daj Čechóm bělpucha (pergamenu) a črnidla do vóle, opět jim otejmeš, šíjiu jim mečem ohole.“⁶³ se najednou ironicky obrátil. Nástupce zabitého Albrechta, vévoda Fridrich, se snad ještě vojensky vypravil ke Kutně, s nadějí na dobytí stříbronosných dolů a šmiten, ale tam „in castris apud Chutnam“ ho už od června očekával Jindřich Korutanský.⁶⁴ Podle Šusty, tehdy a zde, Jindřich z Lipé přebral od příbuzného Ronovce,⁶⁵Raimunda z Lichtenburka, výnosný úřad královského podkomořího. Nevíme, kdo dal v srpnu 1308 podnět k rozchodu mezi Fridrichem a Alžbětou. Mohl to být ctižádostivý Fridrich, který po smrti otcově začal úporně uvažovat o „svatém římskoněmeckém“ trůnu. Spíše to ale byla zkušenější, pragmatická, a jistě velmi inteligentní, bis královna-vdova Alžběta. Nečekaná krize habsburského rodu nebyla pro ní zdaleka první překvapivou a nelehkou životní událostí.

 

Předělem v srpnových událostech byl slib Jindřicha Korutanského zaplatit  našemu milovanému „strýci“ („vnser lieben Ochaym), správně sestřenci, Fridrichovi 45 tisíc hřiven (fumf vnd viertzg Tausent march grozzer Prager Pfenninge) za to, že se zřekne nároků na země české koruny. Zhodnocení dokumentu, vydaného ve Znojmě 14. srpna 1308 přenechám jiným.⁶⁶ Tento „nesnadný traktát“ (Šusta), plný  nekonečných a rodilým Rakušanům nesrozumitelných vět, poskytuje dost látky k odborné studii či disertační práci. Šustův soud, že Fridrich „věděl dobře, že král Jindřich není vskutku pánem v Čechách, nýbrž, že lví podíl na moci veřejné tam náleží panstvu“ je, v mém náhledu, asi nejdůležitější. Když to věděl Fridrich a tušil Petr Žitavský (kap. 86), tak to zřejmě věděla i královna Alžběta. Kdo ale dal podnět k dvěma zmínkám v traktátu, které jasně vyžadují neztenčení jejího vdovského údělu? ⁶⁷

 

S  pomocí německých expertů, jsem se dopracoval k následujícímu překladu, pro mně snad nejzajímavější, podtržené věty ze znojemského  traktátu.^{67, 68}:„Když my, nebo naši zemští páni (Landesherren, domini terre), držíme majetek této královny, pokud ona jeho vlastnictví může listinami a s dobrým svědomím prokázat, tak jej musíme vrátit mezi dneškem a dnem sv. Martina.“⁶⁹ List tedy přikazuje králi a jeho barones vyklidit pět měst, zastavených Rudolfem I. ve prospěch „urozené paní královny Alžběty“, do dne sv. Martina, to jest do 11. listopadu 1308. To se vskutku zdá být ve shodě s interpretací R. Antonína, že „nikoli Alžběta Habsburkům, ale Habsburkové Alžbětě byli oporou.“⁶⁶ Zachování jejích majetkových práv a nároků si zřejmě vymínil vévoda Fridrich.

 

Sám fakt, že list je psán středověkou němčinou⁶⁸ a ne, mezi panovníky obvyklou, latinou není náhodný. To, že král Korutanec používá svého secretu (heymlichen Insigel), vedle devíti pečetí svých korouhevních pánů, symbolicky naznačuje to, co věděli Fridrich s Alžbětou. Koterie Ronovců, kterou vedl „obrstes Marschal und Chamerer ze Behem“ Jindřich z Lipé, zde připomíná téměř spolek štěstěny (compagnia di ventura) italských condottieri. Pan z Lipé nabyl „opravdového majordomátu vedle stísněného krále“ (Šusta).⁶⁶ Vzdálenost mezi Nevnburgem a Znojmem přes Weinviertel je asi 70 km. Jednal snad někdo z Lantherren postraně i s paní Alžbětou? Nevíme, ale už 18. srpna 1308 se královna-vdova sama obrátila listem z Nevnburgu na svá města.⁵¹ To je těžko vysvětlit jen její důvěrou ve sliby beznadějně zadluženého krále. Je možné, ale asi těžko dokazatelné, že za zajištění majetkových nároků Alžběty a Anežky se ve Znojmě přimluvil i pan z Lipé. O tom, že jeho poměrně malá skupina barones, a nikoli král či města, vládla tehdy v zemi svědčí i předem naplánovaný útok na proronovské Lantherren 15. února 1309. Byl veden kutnohorským a pražským německým patriciátem.⁷⁰ Slabý král sice už od podzimu r. 1307 uděloval, či spíše obnovoval, městská privilegia a svobody, např. Znojmu, Kouřimi, Litoměřicům⁷¹ či Písku, ale většinou nebyl schopen je měšťanům zaručovat.

 

Je těžké zjistit, kdy a jak vlastně Alžběta s Anežkou doputovaly do Grecze (Reginae) = Hradce Králové. Nemuselo tomu být hned po 18. srpnu 1308, jak se obyčejně předpokládá. V zemi ještě dlouho panovalo de facto bezvládí, a cestování bylo asi značně nebezpečné. Cizí vojenské houfy čekaly na vyplacení žoldů, rabovaly, drancovaly, a jen pomalu odcházely z Čech a Moravy. ⁷²

 

Mocenský a právní vztah mezi Alžbětou a jí zastavenými královskými městy se rovněž asi neutvořil přes noc. Důkazem je zachovaný reverz k jejímu listu z 18.srpna 1308.⁵¹ Rychtář Reblinus, konšelé a celá městská obec Jaroměře, v něm přísahají věrnost a poslušnost „naší urozené a vznešené paní“ Alžbětě a její dceři Anežce;⁷³ ale kdy? Až 2. srpna 1309. Podobné listy z Hradce a ostatních tří měst se bohužel nedochovaly.

 

Často se uvádí, že v r.1307 Alžběta založila v Hradci chrám sv. Ducha. Ale zakládací listina pro tuto dominantní gotickou stavbu Hradce se rovněž ztratila. Datace založení je, v kontextu popsaných událostí, nejistá. První věrohodná zpráva o stavbě je až z r. 1313. Chrám měl nahradit farní kostel Řádu německých rytířů z 13. století, a byl dostavěn až po Alžbětině smrti, přibližně r.1339-1360. Poměrně neobvyklé zasvěcení (patrocinium) chrámu⁷⁴ sv. Duchu bylo snad motivováno dnem svatby a korunovace Alžběty na královnu Čech a Polska, 26. května 1303. Toho roku to byl den Letnic = Svatodušních svátků (in die Pentecostes).³ Díky Petrovi,⁷⁵ se Alžbětě často přezdívá „hradecká“ královna. Bohužel, o jejím hradeckém pobytu a o dětství dcery Anežky, se od něho, až do r. 1316, nedovíme nic. Co je vlastně spolehlivě známo o jejím hradeckém dvoře, který údajně svojí nádherou zastiňoval pražský královský dvůr?⁷⁶

Přemyslovský královský hrad byl údajně pro ní narychlo přestavěný, asi rovněž ve stylu slezské cihlové gotiky. Hrad byl severozápadní vrcholovou baštou městského hradebního opevnění, do kterého vedly dvě hlavní brány (západní Pražská a východní Mýtská) a dvě menší (fortny Rybářská a Soukenická).⁷⁷ Od r. 1308-1309 do doby husitské byl hrad sídelní rezidencí princezen a královen-vdov. Po Alžbětě zde žily a zemřely Markéta Přemyslovna (-1322) a Alžběta Pomořanská (-1393). Velmi krátce na hradě pobývala (1402-1403) Žofie Bavorská. Hrad, s okrouhlým areálem, byl zničen během bratrovražedných bojů o město mezi dvěma husitskými vojsky.

 

Polní hejtman Diviš Bořek z Miletínka (-1437), likvidátor opatovického kláštera z r. 1421, byl dosazen do Alžbětina hradu, jako „umírněný“ husitský velitel, litevským knížetem Zikmundem Korybutovičem. Jeho oddíl byl v dubnu  r. 1423 vyhnán z města a z hradu Žižkovým radikálnějším Bratrstvem orebitů. Ze sličného hradu královen-vdov ale zůstala pouze část okrouhlé věže.⁷⁷

 

Poměrně stručný, zdvořilostní latinský list, vydaný královnou Alžbětou 17. srpna 1308 v Nevnbugu, údajně potvrzuje měšťanům východočeských královských měst svobody a práva, která jim udělil její zemřelý manžel Rudolf.⁵¹ Dokument se nezdá být výsledkem konkrétních jednání mezi panovnicí a městy, tak jak tomu bylo o rok dříve v Opatovicích. Jestli Rudolf I., během svého krátkého a nesnadného kralování, městům něco vlastního udělil, není jisté. Dle mého názoru, se tímto listem Alžběta, za sebe i za Anežku, prostě hlásila o svůj vdovský důchod, který jí dlužila královská komora (camera regia). Zástavou dlužné částky byly příjmy, zejména berně (daně) pěti královských měst. Je zajímavé, že praktická Alžběta se zde neodvolává na list Václava II. z r. 1297,⁷⁸ jeho polskou korunu, ani na tehdy už neplatná opatovická privilegia.³⁹

 

„Věnná města královen-vdov“ je lahodný, a zřejmě už nevykořenitelný, termín v českém historickém povědomí. Vyvozuje ale mylné představy osobní vlády a vlastnictví.⁷⁹ Středověké zástavní právo se jistě v mnohém lišilo od jeho dnešní definice hypotečními bankami. Nicméně jeho podstata zůstává zhruba stejná. Účelem zástavy je na čas zajistit, aby věřitel získal zpět svou finanční pohledávku. Zástavou může být jakákoliv dostatečně cenná realita, ale nejběžnější byly, a stále jsou, výdělečné nemovitosti. V pozdním středověku, kdy u nás neexistovaly směnárny akcií nebo dluhopisů, se setkáváme s neuvěřitelnou pohyblivostí nemovitostí (a proto i šlechtických jmen a predikátů) u bohaté vrchnosti, světské i církevní. Prostřednictvím zástavního řádu vznikala věřiteli práva k nemovitosti, kterou tato osoba de facto nevlastnila. Přesto, v r. 1308 královna-vdova „slibuje, jako zvláštní laskavost, že zmíněné měšťany, vcelku nebo jako jednotlivce, nikomu,  žádným způsobem, nepostoupí či nevydá do vlastnictví jiných, bez jejich shody a souhlasu.⁸⁰ K této vzletné, tehdy jistě přitažlivé, ale asi mírně povšechné, větě se ještě vrátíme ve spojitosti s událostmi v r. 1316. Východočeská královská města byla, díky německé kolonizaci, založená (s výjimkou Chrudimi) na Magdeburském (Saském) právu, s možností odvolávat se k soudu v Magdeburku nebo v Litoměřicích. Vedle individuálních ekonomických práv (tržního, várečného, mílového, skladového, celního, atd.) měla většinou i výsady vlastní samosprávy (městských soudů, rychtářů a konšelů), stavby hradeb, obrany, a někdy i hrdelních soudů. Části města patřily klášterům a komendám (např. v Hradci: dominikánům, minoritům a Německým rytířům u sv. Jakuba, podléhajících zemskému komturovi Řádu).

 

Na českém internetu jsem se nedávno dočetl: „V r. 1307, Václav II. daroval své vdově tři města jako věno.“ Je neuvěřitelné, že do tak krátké věty je možné vměstnat čtyři omyly. Autora necituji, a revizi ponechávám čtenářům. Rozhodnutí Rudolfa I. zajistit Alžbětě její vdovský důchod příjmy východočeských měst se ukázalo být brzo velice prozřetelné. Česká královská komora měla dlouhá léta příliš mnoho věřitelů a prospěchářských správců.

 

27. listopadu 1308 byl na uprázdněný říšský trůn zvolen, ve Frankfurtu nad Mohanem, asi 34-letý lucemburský hrabě Jindřich IV.⁸¹Ze sedmi kurfiřtů se volby nezúčastnil, ke svému vlastnímu neprospěchu, pouze český král Jindřich Korutanský. Jako římský král (1308-1312) a pozdější císař (1312-1313), lucemburský hrabě přijal jméno Jindřich VII. (Henricus VII, Rom. rex). Nový král dosáhl už v polovině září 1309 ve Špýru (Speyer, Rheinland-Pfalz) mírových dohod s Fridrichem a Leopoldem Habsburským. Mimo jiné, jim v nich zastavil (opět pouze ve finančním smyslu) Moravu, po vypuzení diskreditovaného krále Jindřicha z českého království.⁸² O tom, jak se 14-letý Jan Lucemburský (10.8.1296-26.8.1346) stal českým králem, bylo v r. 2010-2011, u příležitosti 700-letého jubilea, napsáno vskutku hodně.⁸³ Navíc, opat Petr, jako přímý účastník hlavních událostí, zvěčnil tento  příběh velice podrobně a prodchnutě, ve dvaceti kapitolách (kap. 89-129, Kniha I.) své kroniky.⁸⁴ Všimněme si jedné zajímavé koincidence. K honosné svatbě Jana a Elišky Přemyslovny (20.1. 1292-28.9. 1330), ve vnitřním chóru Špýrského chrámu, se mší slouženou dvěma arcibiskupy, došlo v den sv. Jiljí (in die sancti Egidii)-1.září 1310. Po svatbě byl Jan svým otcem uveden do hodnosti českého krále-slavnostním aktem královské investitury. Náhodou, právě v den 22. narozenin královny-vdovy Alžběty.

 

Pro nás je zajímavý první známý list, vydaný symbolicky jménem Janovým (bez jeho podpisu a pečeti)  na českém území, před ještě nedobytou Prahou, 30.11.1310.⁸⁵ Byl výsledkem jednání mezi Jindřichem z Lipé s Janem z Vartenberka a  říšskými rádci mladého krále-arcibiskupem Petrem z Aspeltu s hrabětem Bertoldem z Henneberka. Jejich čtyři podpisy a pečeti zde mluví za krále. Poměrně slabé a vyčerpané Janovo vojsko se před Prahou, hájenou korutansko-míšeňskou posádkou, octlo v tísnivé situaci. Tuhá zima mu snad situaci ještě dále zhoršovala.⁸⁶ List slibuje, že král splatí „vznešené paní Alžbětě, kdysi našeho království královně,“ šest tisíc hřiven pražských grošů, které jí dlužil Jindřich Korutanský. K tomu dojde do jednoho měsíce po dobytí Prahy králem.

 

Tato listina byla citovanými historiky interpretována různými způsoby.⁸⁵ Za podružnou otázku považuji volné překlady výrazu:„ quas sibi Henricus Karynthie dux olim de urbura et moneta iniurose abstulit soluere tenebimur, ratum et gratum habituri.“ Šusta: „výplata peněz byla jí králem násilně zadržována.“  Spěváček: „které údajně odcizil Jindřich Korutanský z královské urbury“, zatímco Sovadina:„které jí zadržel a nevyplatil Jindřich Korutanský.“ Jisté je, že, ke konci r. 1310, královská komora nesplatila Alžbětě šest tisíc hřiven = 384 tisíc grošů = cca 15% vdovského údělu. Jestli Jindřich Korutanský vůbec mohl tento obnos ze zoufale zadlužené komory zcizit nebo zadržet, se zdá být neověřitelným údajem, možná i křivým obviněním. Hodně absurdní je představa, že by v noci 9. prosince 1310 Jindřich s Annou utíkali tajně z pražského hradu⁸⁷ s 1,5 tuny stříbrných grošů.

 

Šusta pokládá Petra z Aspeltu za iniciátora citované listiny⁸⁵, v roli vrchního velitele a polního stratéga Janova vojska. Byl to údajně on, kdo zvolil trasu vpádu z Chebu do Čech, podle Ohře a  Labe ke Kutné Hoře, po stopách Albrechta I. z r. 1307. A jako tehdy Albrecht, i mohučský arcibiskup, koncem mrazivého listopadu: „obrátil zrak svůj k věnným městům východočeským, jejichž paní, Alžběta Rejčka...Jiný účel sotva měla smlouva, kterou dne 30.listopadu uzavřel před Prahou Jan s Rejčkou.“ Tento přijatelný domysl, trochu nepřesně formulovaný, ale z listiny nevyčteme. Spěváček došel k zcela jiné interpretaci: „Přitom bylo od počátku jasné, že tu nejde o finanční opatření, diktované tíživou situací státu, ale o uspokojení zcela soukromých zájmů představitele šlechtické oligarchie Jindřicha z Lipé a jeho oblíbenkyně Alžběty Rejčky.“ Z listiny toto ale též jasné není. Sovadina souhlasí se Spěváčkem, s malými přídavky: „V listině prokazatelně poprvé jedná Jindřich z Lipé ve prospěch Elišky Rejčky. Domnívám se, že právě nyní došlo k prvnímu kontaktu mezi nimi (odkud to víme?)... K navázání kontaktu přišla iniciativa zřejmě ze strany Elišky Rejčky (?).“ Kupodivu, citované dohady tří historiků nejsou nutně kontradikční. Pouze nejsou prokazatelné citovaným, valně opotřebovaným, pergamenovým svitkem z r. 1310, se čtyřmi pečetěmi, nalezeným v archivu kláštera Aula Sanctae Mariae na Starém Brně. Klíčovou otázkou se mi jeví tato: Proč dva tak mocní říšští páni, jakými byli pan „moudrý hrabě“ Bertold z Henneberka⁸⁸ a „mohučský lišák“ arcibiskup Petr z Aspeltu, přistoupili, v ležení před nedobytou Prahou, na tak drahé požadavky Jindřicha z Lipé? Podpis ani pečeť Alžběty na listě nejsou, a její účast na jednání, dost často zmiňovaná, není nikterak prokázaná. Dá se, s jistou mírou nejistoty, předpokládat, že díky obratnému vlivu královského podkomořího, pana z Lipé, jí byl dluh splácen. Ještě 20 dní před zatčením mocného Ronovce na pražském hradě, král Jan opět zaručuje, 7. října 1315 v Praze, Alžbětě stručně práva na její vdovský důchod.⁸⁹ K těmto událostem se ale vrátíme později.       

 

Jaká byla, kolem r. 1310, kupní síla 15% Alžbětina vdovského údělu? Zajímavá, ale pochopitelně pouze přibližná data uvádí J. Spěváček.⁹⁰ Podle L. Jana a J. Janáčka, je odhadován roční objem české královské urbury, ke konci 13.století za Václava II., asi na 10 tun stříbra, tudíž zhruba na 40000 hřiven.⁹¹ K r. 1315, za vlády Jana Lucemburského, Spěváček uvádí 26000-31200 hřiven za rok. ⁹⁰ Tato čísla svědčí o tom, že v r. 1310, ve válkou a rabováním vydrancované zemi, vyjednal Alžbětě pan z Lipé vskutku obdivuhodný obnos. Odpovídal řádově asi10-12 týdnům královské urbury. Nový král při tom zoufale postrádal dostatečnou hospodářskou a finanční základnu.

 

Klid před bouří (1311-1315)

 Získaný kapitál použila Alžběta převážně k investicím v Hradci.⁹² Stavělo se na hradě, v chrámu sv. Ducha, a asi i jinde ve válčením poznamenaném městě. Kolem r. 1315 započaly, na její náklad, práce písařů, kaligrafů a iluminátorů na proslulých liturgických rukopisech.³⁷ Tento projekt, z něhož se dochovalo devět bohatě ilustrovaných knih, nabyl podoby konkrétní klášterní nadace kolem r. 1319. Vzhledem k událostem následujících let 1316-1318, je účelné kriticky se zamyslet nad osobními vztahy, které Alžbětu nejvíce proslavily v našem historickém povědomí.

 

Tím prvním je rivalita s její, o čtyři roky mladší nevlastní dcerou Eliškou Přemyslovnou. Už Palacký, v  „dějinném wyprawowání“ o událostech r.1315-1316 užívá (k jeho cti, ne před tím) pojmu: vzájemná nenávist.⁹³ Díky J. Šustovi a jeho odchovanci  K. Stloukalovi⁹⁴, podle M. Sovadiny: ⁹⁴„Animozita mezi oběma ženami, mající svůj původ ještě v dobách společného života na dvoře Václava II., je v naší historiografii brána jako nepopíratelný fakt.“ Nepopíratelné je jistě to, že takto je vztah opravdu brán, a že nás dovede až k „válce dvou královen“ v r. 1316-1318. Na čem je toto pojetí ale vlastně postaveno?

 

Na jednom citátu ze souvěkého, ale protiněmeckého Dalimila k r. 1306, který o vztahu „pastorkyně-pastorka“ vůbec nehovoří?⁹⁵ Na svědectví, Elišce tak vroucně oddaného současníka, opata Petra, autora ohromující Chronicon Aulae Regiae? Kupodivu, k r. 1306 jeho kronika neuvádí, jako např. Stloukal (a po něm i Jasiński a Iwańczak), že by: „Eliška Přemyslovna se cítila ponížena, když Rudolf Habsburský nabídl ruku její maceše.“⁹⁶ Ani později, když popisuje události  r. 1315,  Petr neviní Alžbětu z nenávisti, a onou „tvrdou spravedlivostí“ Elišky  omlouvá uvěznění pana z Lipé, a tím činem vyvolanou válku mezi dvěmi koteriemi zemské šlechty.⁹⁷ Ke vztahu dvou královen si zde musíme domýšlet svůj vlastní scénář, což se už mnoha autorům tak dokonale podařilo. Za vyvážený, ale překvapivě ojedinělý pohled na rivalitu dvou královen považuji zhodnocení Z. Hledíkové z r. 1991.⁹⁸ Po r. 1316-1319, pod vlivem událostí a díky rozpadu Eliščina manželství, se poměr mezi dvěma královnami značně zhoršil. O „obzvláštní nenávisti“ Petr píše až k r. 1319 (na s. 320). K tomu dojdeme v části II.

 

Druhým, snad ještě proslulejším a choulostivějším, vztahem Alžběty je její „pohoršlivý poměr“ s Jindřichem z Lipé. Nevíme přesně kdy, kde, a jakým způsobem jejich styk začal. S jistotou ho můžeme datovat až do let 1315-1329. Z různých náznaků lze ale předpokládat, že vzájemné sympatie se postupně probouzely už dříve. Shrňme velmi stručně ty údaje o panu Jindřichovi z mocného rodu znaku Ostrve (das Wappen Rohne), které ovlivnily osudy Alžběty a Anežky. Zmínil jsem se dříve o třech královských listech, vydaných v letech 1308-1315.

 

Všechny tři listy potvrzují Alžbětě (a nepřímo i Anežce) práva na zajištěný a hojný příjem. Ke Korutancovu znojemskému traktátu z r. 1308, ⁶⁷ je přivěšená ronovská pečeť zmíněného pana: „Heinrichs von der Leypen des obersten Marschals vnd vnderchamerer ze Behem.“ Na druhém, vydaném před Prahou, jménem 14-ti letého Jana v r. 1310,⁸⁵ se vyskytuje jméno a opět pečeť pana „Heinrici de Lypa“. Jeho dva vlivné dvorské úřady zde nejsou jmenovány. Z jiných dokumentů ale víme, že pan Jindřich byl nejvyšším maršálkem (summus marscalcus Bohemie) v letech 1307-1315, a potom v r. 1319.⁹⁹ Nejdůležitější zemský úřad držel v té době královský podkomoří (subcamerarius regis, někdy pouze camerarius, když komoří byl summus camerarius).¹⁰⁰ Jako správce královské komory a dohlížitel nad horní urburou, byl podkomoří zhruba srovnatelný s dnešním ministrem financí. Není zřejmě náhodou, že v letech, kdy pan Jindřich byl podkomořím (v r.1308-1311, 1315, a 1318) byly vydávány listiny, zaručující vdovský úděl Alžběty a jeho splácení. Na krátkém dokumentu krále Jana z r. 1315⁸⁹ není Jindřichovo jméno ani pečeť. Jeho obsah je ale natolik významný („omnia privilegia....dominae Elyzabethae quondam maritos, super assignacione eius dotalicii data sunt.“), že určitě vyžadoval souhlas, možná dokonce i podnět, úřadujícího pana podkomořího. Je to v podstatě obnovení značných majetkových práv Alžběty, dříve zaručených, za krále Jana už neplatným znojemským traktátem z r. 1308. Žádné podobné listy nebyly vydány, když komoru a urburu měli pod kontrolou: Raimund z Lichtenburka (1306-1308), hrabě Walter z Castellu (1311-1315), Vok z Kravař (1315-1316) nebo Vilém Zajíc z Valdeka (1316-1318).⁹⁹ Na list z r. 1318 přijde řada ve druhé části studie.

 

Tato počáteční i pozdější vytrvale štědrá podpora jinak osamělé vdovy-matky Alžběty, nejvlivnějším a asi nejbohatším¹⁰¹ zemským magnátem, stojí za pozornost při hodnocení jejich „pohoršlivého“ vztahu. Nicméně jejich pouto přetrvalo až do Jindřichovy smrti v r. 1329, kdy Alžběta byla majetkově naprosto soběstačná. O vřelé citové stránce jejich poměru podává dojemné svědectví opat Petr.¹⁰² K pozdějším vztahům tohoto nevšedního páru ke králi Janovi a opět ke královně Elišce se dostaneme v  části II. této studie.

Známé biografické údaje⁹⁹ naznačují, že Jindřich se asi narodil v letech 1273-1278. Mohl být tudíž o 10-15 let starší než Alžběta. Od r. 1295 byl ženat se Scholastikou z  (hornolužického) Kamence (von Kamenz,~1283-1353), se kterou měl čtyři syny a tři dcery.⁹⁹ Dva z jeho synů: nejstarší Jindřich (-1337/1339) a třetí Jan (-1337), zahynuli v Itálii, ve službách moravského markraběte (1334-1346) Karla, pozdějšího Karla IV. Jeho dcera Markéta (~-1350) skončila, snad jako abatyše v hornolužickém klášteře Marienthalu. Kateřina byla druhou abatyší (1334-1346) Alžbětina brněnského kláštera Aula Sanctae Mariae.⁹⁹

 

Boj o uvězněného pana z Lipé (1315-1316)

 Pro Alžbětu a Anežku mohlo být hradecké období 1310-1315 asi poměrně klidné. Pravdivější je ale přiznat si, že o něm vlastně, z dochovaných pramenů, nevíme nic. V letech 1315-1318 byla doba jejich možného poklidu přervána násilnými a ozbrojenými konflikty, které byly např. K. Stloukalem zkratkovitě nazvány „válkou dvou královen.“¹⁰³ Toto zjednodušené a mylné pojetí bylo do české historie zavedeno už Palackým^{93, 103}, na základě nesprávné datace událostí v letech 1315-1316 v kronice Beneše Krabice z Weitmíle. Souvěkým pramenem ale zůstává především Zbraslavská kronika.

 

Konflikt začal nečekaným zatčením pana z Lipé strážemi Viléma z Valdeka na pražském hradě 26.10.1315.¹⁰⁴ Je možné spekulovat o souvislosti mezi listem, vydaným králem Alžbětě dne 7. 10. 1315,⁸⁹ a zatčením pana z Lipé o dvacet dní později. Ale opat Petr líčí událost jinak: podnět k akci vzešel tajně, od spiklenecké skupiny Petrovi známých magnátů (zřejmě protironovské koterie: Viléma z Valdeka, Bavora ze Strakonic, Petra z Rožmberka, Tobiáše z Bechyně a jiných).¹⁰⁵ Zdá se, že cisterciáčtí opati o spiknutí přinejmenším věděli. Nevíme ale kdy a proč. Kronikář, možná ne zcela podle pravdy, píše, že Eliška jen dala souhlas (consensum apponit) k zatčení. Myslím si, že je značně zavádějící redukovat komplikované konflikty v českých zemích v letech 1315-1318 na údajnou „válku dvou královen.“

 

V evropských, i když pozdějších, dějinách najdeme dva případy, pro které je takový termín vhodný. Prvním je válka o kastilské následnictví (Guerra de Sucesión Castellana) mezi Izabelou I. Kastilskou a Juanou (la Beltraneja) Portugalskou v r. 1475-1479.¹⁰⁶ Je zajímavé, že, díky vítězství Izabely v tomto mezinárodním souboji, se v západní Evropě změnila pravidla šachové hry.¹⁰⁷

 

Druhým příkladem je souboj o anglickou korunu mezi Alžbětou I. Tudorovnou a její pokrevní příbuznou, skotskou Marií Stuartovnou v r. 1558-1587.¹⁰⁸ Oba konflikty, z jiných oblastí Evropy a různých století, se pochopitelně lišily v  okolnostech, detailech a motivacích. V obou ale vznikl jasný spor o nástupnické právo dvou příbuzných královen, s jejich osobní účastí. První souboj vyvolal čtyřletou pozemní a námořní válku mezi Kastilií s Aragonem proti Portugalsku s Francií. Izabela s aragonským manželem Ferdinandem zvítězili, Izabela (La Católica) se stala královnou a Juana vstoupila do kláštera. Poražená skotská královna Marie Suartovna skončila hůře. Po 19-ti leté internaci v Anglii, byla v r. 1587 popravena.

 

Podobné rysy ve středoevropských událostech z r. 1315-1318 naprosto nenajdeme. Jestli Eliška viděla v Jindřichovi a Alžbětě pár, který Jana a jí chtěl sesadit z trůnu (podle Petra snad i vraždou krále), bylo to jen díky vlastní perzekuční fantazii, nebo byla k takovým obavám záměrně dovedena. Dokonce i manželé Záviš s Kunhutou byli v r. 1290 koruně nebezpečnější.¹⁰⁹ Vývoj po r. 1318 jasně ukázal, že Jindřich s Alžbětou o lucembursko-přemyslovský trůn v Praze neusilovali, a ani nemohli. K tomu by byli potřebovali souhlas a podporu zemských stavů a duchovenstva. V řadách šlechty měl Jindřich vždy dostatek žárlivých soupeřů. Souhlas církve až k papeži, byl vzhledem k nelegitimitě jejich vztahu, vyloučen. V Říši by je musel uznat alespoň jeden ze dvou římských protikrálů z r. 1314: Ludvík IV. Wittelsbach či Fridrich Sličný. Jan Lucemburský měl navíc podporu dvou mocných lucemburských kurfiřtů–arcibiskupů: mohučského Petra z Aspeltu a trevírského strýce Balduina. Formálně by zde chyběl i dynastický nárok. A proto také válčení neskončilo odstraněním či zahubením jedné z královen. O průběhu celého složitého a zemi devastujícího čtyřletého souboje, zemské války s mezinárodní účastí, pojednali podrobně jiní.¹¹⁰ Negativní dopad tohoto konfliktu na manželství Jana a Elišky je také mimo rámec této studie.

 

Co víme o životě Alžběty, od překvapivého zatčení Jindřicha z Lipé, koncem října 1315, do zasnoubení její 11-ti leté dcery Anežky, někdy na podzim r. 1316? Šestiměsíční násilné přezimování pana z Lipé na pevném Týřově (Angerbachu)¹¹¹ zatáhlo Alžbětu do rozhodného boje o osvobození jejího druha a ochránce. O tom jakou armádu mohla královna-vdova financovat, se můžeme jen dohadovat. Mohla to být např. ona, kdo uhradil žold míšeňským četám pod korouhví pana z Kökeritz.

 

O této dost nečekané německé posile Ronovců (Ostrve) se zmiňuje Dalimil.¹¹² Petr Žitavský píše, že, někdy během zimy 1315-1316, král Jan, s lidmi Viléma z Valdeka, Petra z Rožmberka a Tobiáše z Bechyně, dobyl tři zástavní města Alžběty: Mýto, Poličku a Jaroměř. Podle Petra, k tomu došlo se souhlasem jejich obyvatelstva (consencientibus urbium illarum). Nezdá se mi, že měšťané nutně Alžbětu zradili, jak soudí Sovadina.⁹⁹ Jako občané královských měst, se třeba nechtěli postavit proti vládnoucímu králi. Je rovněž možné, že byli k souhlasu donuceni vojenskou převahou královského vojska.¹¹³ Nejzajímavější vysvětlení ztráty tří měst ale najdeme v kronice Františka Pražského z doby Karla IV.⁶ Podle tohoto pramene, to byl pražský biskup Jan IV. z Dražic, kdo králi pomohl „mužně dobýt“ Alžbětina města.¹¹⁴ František obvykle přikrášloval skutky svého biskupa. Ale okolnost, že po dobytí těchto tří měst králem, vůdce ronovských povstalců, Jan z Vartemberka, zahynul dne 5.1. 1316 při obléhání biskupského města („municionem ecclesie“) Kostelce nad Orlicí,¹¹⁵ dodává Františkově zprávě jistou váhu. Hledíková k tomu dodává, že jako nedávný politický (a finanční) spojenec Jindřicha z Lipé, se v této době Jan IV. z Dražic snažil zbavit králova podezření z vlastizrady.¹¹⁶

 

Po příjezdu arcibiskupů Balduina Trevírského („se čtyřmi sty velkých koní“) a Petra Mohučského (z Aspeltu) do Prahy, 26. března 1316, nastalo mezi dvěma nepřátelskými tábory křehké příměří. Dvoutýdenní jednání nahradilo na nějaký čas válčení. „Tehdy zas nové věci se sjednají, znovu se jedná, nikdo si nemyslí však, že ví, co nastat by mělo.“¹¹⁸ Dne 12. dubna 1316 král Jan vydal v Praze list s podmínkami propuštění pana Jindřicha z Lipé.¹¹⁷ Alžbětin druh se ocitl na svobodě 17. dubna 1316. Světlým bodem tohoto roku bylo asi jen narození dědice trůnu Václava (pozdějšího Karla IV.) v „Pražském městě“ (hrad byl stále zchátralý) před úsvitem dne 14. května 1316.¹¹⁸ Král Jan s arcibiskupem Balduinem opustili Prahu 17. srpna 1316, aby pomohli římskému králi Ludvíkovi IV. v  bitvě proti jeho rivalovi, Fridrichovi Sličnému (u Esslingen nad Neckarem, 19. září 1316). Nemluvně Václav, podobně jako o rok dříve pan Jindřich, přezimovalo v hradní ubytovně nad Berounkou u pana z Valdeka. Bylo to sice na Křivoklátě (Burgelinu) a ne na Týřově, a zřejmě v trochu pohodlnějších podmínkách. Ale z kapitoly 128, ke konci první knihy Zbraslavské kroniky, víme, že v r. 1316-1317 byla „zima krutá, která přinesla množství sněhu a tuhé mrazy“.

 

Závěr

 První část této studie jsem začal od roku smrti Václava II. (1305) a končím ji v roce narození jeho vnuka Karla IV. (1316). Těchto 11 let představuje velice složité a převratné období. Na českém (a titulárně polském) trůně se vystřídalo pět králů a čtyři královny. V českých zemích skončila 450-ti letá vláda Přemyslovců a započala 127-letá vláda Lucemburků (včetně 16 let husitských válek). V Říši, po dvou králích, počali mezi sebou válčit dva pochybně zvolení protikrálové. Roku 1309 začalo 68 let babylonského zajetí papežů v Avignonu. V naší historiografii se toto období přibližně překrývá s dobou vzniku (v jejich autografech) první knihy Zbraslavské kroniky (asi 1305-1317) a veršované kroniky tzv. Dalimila (asi 1311-1315).

 

Pátrání po osudech bis-královny Alžběty Rejčky v letech 1305-1316 je nutně sondou tohoto složitého a bouřlivého úseku našich dějin před ~700 lety. Zdálo by se, že díky dvěma souvěkým kronikám, dochovaným listům a diplomatickým materiálům, psát o Alžbětě je snadné, či možná i nadbytečné. Bylo o ní přece napsáno už mnoho, českými i polskými historiky-medievisty, a ještě více autory dějepisných románů. Zájemci o živou historii v Hradci Králové dokonce nyní obnovují její zmizelý dvůr. Přesto je dobře si uvědomit jak žalostně málo toho spolehlivě o její osobě a osudech vlastně víme. Kroniky, ať už souvěké (Zbraslavská a Dalimilova), nebo pozdější (Františka Pražského, Beneše z Weitmile, atd.) jsou psány tendenčně. Alžběta je v nich pouze sporadicky se vyskytující a okrajovou postavou. Citované listiny, v regestové nebo kodexové podobě, se vztahují výhradně na majetkové nároky královny - vdovy a jejich zajištění zástavou pěti měst. Ale i tyto prameny bývají různými historiky interpretovány nejednotným způsobem.

 

Díky chybám ve středověkých kronikách došlo ke spletení termínů vdovský úděl (dotalicium, doarium) a věno (dos). U některých autorů se navíc setkáme s nepochopením podstaty zástavního práva. Tyto nepřesnosti vedou k  zavádějícímu termínu „královská věnná města“ a k neopodstatněnému hodnocení politické role královny-vdovy Alžběty. Velice pochybná je, v mém náhledu, nymburská lokace pro vydání Alžbětina listu z 18. srpna 1308. Rakouské dvojměstí na Dunaji, známé ve středověku jako Nivenburg, se zdá být, v daném kontextu, logičtější alternativou. O královnině pobytu v Hradci (in Grecz) není bezpečně známo téměř nic, včetně dat jejího příchodu a odchodu. Založení hradeckého chrámu sv. Ducha v r. 1307 je nedoložené, ale jeho zasvěcení (patrocinium) bylo zřejmě motivováno datem Alžbětiny korunovace v r. 1303. Hodnocení konkurenčního vztahu mezi „hradeckou královnu“ a Eliškou Přemyslovnou je v literatuře většinou vystavěné více na dohadech než průzkumu pramenů. Některé autory dovedlo až k zjednodušujícímu pojmu „válka dvou královen“ pro zhoubné zemské konflikty v letech 1315-1318. Podle Františka Pražského, biskup Jan IV. z Dražic napomohl královu vojsku k dobytí Jaroměře, Poličky a Vysokého Mýta v první fázi (r. 1315-1316) bojů za osvobození pana z Lipé.

 

 

 Poznámky pod čarou:

¹Adresa autora je: Leoš Zeman, Ph.D., 39 Hammond Place, Woburn, MA 01801-3400, USA.

²Petri Zittaviensis Chronicon Aulae Regie: In: Fontes rerum Bohemicarum IV (= FRB) IV), Red. Josef Emler, Praha 1884, s. 86-87.

³Zbraslavská kronika; český překlad: František Heřmanský a Rudolf Mertlík, Praha 1976: s.123-124.

⁴V kronice chybí i zmínky o narození potomků Václava II. a Guty Habsburské. Překvapí to zejména u pozdějších česko-polských panovníků: Václava III., Anny a Elišky.

⁵Rocznik Traski: In: Monumenta Polonie Historica II (=MPH II), s.852 (k r. 1288): „In die sancti Egidii ducissa Polonie nomine Richta, uxor ducis Primislii secundi, peperit filiam in civitate Poznaniensi.” 

⁶ Cronica Francisci Pragensis, in FRB IV, s. 347-571: Popis druhé svatby Václava II. a narození Anežky je na s.365. František Pražský zkracoval věty ze Zbraslavské kroniky. (Text)² označuje vynechávky z kompletnější Petrovy verze. Podle Františka křtil Anežku pražský biskup Jan III. Musil jím ale být biskup (1301-1343) Jan IV. z Dražic.

⁷Zbraslavská kronika: s.123: Velkolepá, dřevěná, čalouny pokrytá přístavba ke královskému dvoru, mezi chrámy sv. Víta a sv. Jiří, byla použita pro svatební hostinu v květnu 1303. Mohla existence této hořlavé nádhery, se sroubenými průchodišti, souviset s vznikem ničivého požáru Královského paláce?

⁸ Petri Zittaviensis, Cap.LXXX: „hospicium magistri Cunradi aurifabri circa Predicatores in civitate Pragensi.” Konrádův dům byl blízko kostela sv. Klimenta a dominikánského kláštera, nedaleko Juditina mostu. Kde bydlely Alžběta s dcerou do r. 1307, není z kroniky zřejmé.

⁹Zbraslavská kronika: s. 136-137.

¹⁰Jediným byl 15-letý princ Václav, pozdější český a polský král (1305-1306) Václav III.

¹¹Tyto težko překladatelné latinské verše sestávají z prozodických (časoměrně versifikovaných, ale i volných) hexametrů = šestiměrů. Byly pojmenovány po pařížském kanovníku Leoniovi. Ve středověku byly s oblibou užívány ve 12.-14. století. Hlavní rys leoninské poezie je rýmování mezi středem a koncem veršů. Překlady veršů (celkem je jich v kronice asi 4000) jsou dílem Rudolfa Mertlíka a Anny Pavlů, kteří převážně respektovali jejich obsah. Do menší míry použil podobného veršování ve své kronice i František Pražský.

¹²Zbraslavská kronika, s.128-147.

¹³Petri Zittaviensis, Cap. LXIX: Poslední dva leoninské hexametry z každé sloky: „Nam pro prole mare gens cepit tota rogare, Es spes frustrata, cum filia sit generata.”; „Tunc poterat gemere, valet et nunc corde dolere: Nam solam matrem vidit, nunquam quoque patrem.”

¹⁴Phthisis je řecké jméno pro latinskou consumptio = tuberkulózu. U Václava II. to byla zřejmě chronická, t.zv. sekundární (projevená až v dospělosti) plicní tuberkulóza (TB), která předčasně ukončila jeho život v 34 letech. K jeho chorobě zřejmě přispěly následky strádání v mládí, které zanechaly vážné stopy na jeho tělesném (asi imunosupresí) i duševním zdraví.

¹⁵Zbraslavská kronika: s. 134.

¹⁶Tamtéž, s. 137.

¹⁷Tamtéž, s. 151: Petr chybuje mírně ve věku Václava III., který nebyl zabit „ v osmnáctém roce věku svého”.

¹⁸Tamtéž, s. 150: „Silný královský rod byl přemožen uštknutím smrti zcela, neb potomek mužský tu žádný na světě nezbyl. Zůstaly toliko svazky, jež pohlaví ženského byly.” Jako jiní současníci, Petr opominul Jana Habsburského-Parricidu (1290-1313), legitimního vnuka králů Přemysla Otakara II. a Rudolfa I. Habsburského.

¹⁹Tamtéž, s. 170: Zbraslavský opat Konrád z Erfurtu ve svém rozhovoru s římským králem Jindřichem VII., 13. 8. 1309 v Heilbronnu, po zmínkách o Anně (1290-1313), Elišce (1292-1330) a Markétě (1296-1322), mu sděluje: „ Je i čtvrtá dcera, posud maličká, nazvaná Anežka (1305-1337), zrozená z paní Alžběty, dcery krále kališského.” V Petrově podání je Anežka vždy „sestrou Elišky”. Jen Eliška a Anežka byly svobodné v r. 1309. Potomků se dočkaly pouze Eliška a Markéta.  Opat se, dost pochopitelně, nezmiňuje o svatojiřské abatyši Kunhutě (1265-1321).

²⁰ K tomu: Antonín, Robert: Alžběta Rejčka a souboj o český trůn v letech 1306-1308, In: Chrám Sv. Ducha a královna Eliška Rejčka v Hradci Králové 1308-2008, Hradec Králové 2009, s.13-27.

²¹Zbraslavská kronika: s.13.(Fiala, Zdeněk: Předmluva)

²² K tomu: Antonín, R.: Chronicon Aulae Regiae a její pramenná hodnota pro výzkum česko-polských dějin na přelomu 13. a 14. století. In: Drugie polsko-czeskie forum młodych mediewalistów. Poznań 2009, s.39-59. Někdy je ale Petr překvapivě upřímný.

²³V české historiografii jsou nazýváni (do r. 1335): „titulárními“. Poláci uvádí často Lokýtka jako  polského krále od r. 1306. Ale „niezłomny Władysław“ se tehdy stal pouze krakovským vévodou. O polský trůn musel nadále bojovat s jinými Piastovci. Na krále byl sice korunován v r. 1320, ale Jan Lucemburský jeho titul neuznal. Z polského hlediska bývá český nárok na polský trůn v letech 1306-1335 pokládán dost často za bezvýznamný či prázdný (czczy). Tak tomu ale  nebylo, protože v r. 1335 král Kazimír III. směnil onen „tytul czczy“ ve Visegrádu za Slezsko a 20 tisíc kop pražských grošů. Pro zájemce o fonologii: žížala se polsky jmenuje dżdżownica.

²⁴Zbraslavská kronika: s.151.

²⁵Palacký, František: Dějiny národu českého w Čechách a na Morawě dle původních pramenůw, Dílu II, Částka I, Praha 1875, s. 314.

²⁶ Šusta, Josef: K volbě roku 1306, In: Sborník Gollův (1906), s. 153-160; přetištěno v : Úvahy a drobné spisy historické Josefa Šusty k jeho 60. narozeninám, Díl první, Praha 1934, 287-292.

²⁵Ženou římského krále (1298-1308) Albrechta I. Habsburského byla Alžběta Goricko-Tyrolská, sestra Jindřicha Korutanského. Druhá sestra Jindřichova, Anežka Goricko-Tyrolská, byla první ženou Fridricha I. „Pokousaného,Čackého“ („der Gebissene,der Freidige“)-(1257-1323), markraběte Míšeňského (1291-1323) a lankraběte Duryňského (1298-1323) z rodu Wettinů. Markrabě Fridrich byl druhým švagrem (ale spojencem) Jindřicha Korutanského, zapleteným do souboje o český trůn v letech 1306-1308. Třetím zúčastněným Jindřichovým švagrem, pro změnu  protivníkem, byl od r. 1310 Jan Lucemburský.

²⁶ O Jindřichovi Korutanském a Rudolfovi I. viz Antonín, R.: Jindřich Korutanský (s.155-168) a Rudolf I. Habsburský (s.147-153). In: Ryantová, Marie; Vorel, Petr. Čeští králové, Praha; Litomyšl 2008. K Rudolfovi I. srov. též K Krieger, Karl-Friedrich: Habsburkové ve středověku. Od Rudolfa I. (1218-1291) do Friedricha III. (1415-1493), Praha 2003.

²⁷Pořadí mladších (žijících) bratrů Rudolfa III.bylo: Friedrich, Leopold, Albrecht, Heinrich, a Otto. Ze sedmi dcer Abrechta I. byly nejznámější Anna (Brandenburg, Wrocław) a Agnes (Uhry).

²⁸Zbraslavská kronika: s. 336. Na podzim r.1323 získal Jan Lucemburský zpět tato „jistá velmi mocná privilegia“ Habsburků. Vyměnil je za jejich vévodu Heinricha, zajatého r. 1322 v bitvě u Mühldorfu a drženého jako rukojmí na pevném Křivoklátě (Burgilinu).

²⁹Cronica Francisci Pragensis, kap. 19; srov. Šusta, J.: Smrt krále Rudolfa, In: Úvahy a drobné spisy, s.293-298. O králově odkazu 20 tisíc hřiven stříbra vdově Alžbětě a jeho zástavě viz níže.

³⁰Zajímavá je kniha: (MUDr.) Polách, Antonín: Richenza, román o životě královny Alžběty Rejčky, Praha 2004. Glosář (s.372-388) obsahuje zajímavé historické vysvětlivky, které ale, stejně jako sám román, nejsou vždy dostatečně správné či přesné.

³¹Například: Květ, Jan: Iluminované rukopisy královny Rejčky , Praha 1931; Benešovská, Klára: Das Zisterzienserinnenkloster von Altbrünn und die Persönlichkeit seiner Stifterin, In: Cysterzy w kulturze średnowiecznej Europy, red. J. Strzelczyk, Poznań 1992, s.83-100.

³²Například:Jasiński, Kazimierz: Ryksa Elżbieta-Boemie et Polonie bis regina, In: Przemysł II, Odnowienie Królestwa Polskiego, red. J. Krzyżaniakowa, Poznań 1997, s. 269-280; Iwańczak, Wojciech: Elżbieta Ryksa-królowna, kobieta, mecenas sztuki, In: Nasi Piastowie, Kronika Miasta Poznania,  1995, nr. 2, s. 153-164.

³³Zbraslavská kronika: s.156.:„Paní Alžběta, vdova po králi Rudolfovi, byla zatím v Praze (není jasné kde, zda, a kým byla střežena), a protože přála králi Albrechtovi, utrpěla některé urážky a potíže ze strany Korutancovy (aliqua opprobria, et molestias a parte Chorionthiani sustinuit). Proto, aby nebyla hruběji urážena (unde ne lederetur gravius), uprchla tajně z Prahy s jednou služkou, nesouc v náručí svou dceru Anežku. A s ní se setkal rakouský vévoda Fridrich (kdesi) na Zderaze (circa Sderas), jak bylo dříve tajně umluveno, a dovedl jí do svého tábora.“ Dá se ale předpokládat, že velmi důležitým motivem útěku byla starost o osud malé Přemyslovny Anežky.

³⁴Palacký, F.: Dějiny národu, s. 323.  Šusta, J.:Dvě knihy českých dějin. Kniha první. Poslední Přemyslovci a jejich dědictví 1300-1308, Praha 1926, s. 508.

³⁵ Petr uvádí pouze „circa Sderas“. Na Zderaze byl klášter špitálních křižovníků, strážců Božího hrobu (custodes sepulchri dominici), s kostelem sv. Petra. Řehole přišla do Prahy z Jeruzaléma kolem r. 1188. Menší románský klášter byl s husitskou důkladností zničen asi týden před 10.srpnem 1420, kdy Táboři a Pražané, vedeni knězem Korandou, vydrancovali, rozkradli Zbraslav a zneuctili královské hrobky. Petrova Aula Regia potom zmizela v plamenech.

³⁶K Jindřichu z Lipé: Sovadina, Miloslav: Ronovci a Žitava ve 13. a v 1. čtvrtině 14.století, In: Bezděz 6, vlastivědný sborník Českolipska, Česká Lípa, 1997, s.7-18. Týž: Jindřich z Lipé (I. a II.),  Matice moravská, Brno, 2005.

³⁷V Opatovicích nad Labem stál ~ od r. 1087 klášter „černých mnichů“ řehole sv. Benedikta (břevnovská filiace). Byl to pátý nejstarší benediktinský klášter v Čechách a na Moravě. V říjnu 1307, v Albrechtově opatovickém táboře (staních), jednali habsburští zeměpáni s zástupci pěti zástavních měst vdovy Alžběty, srov. Antonín, R.: Alžběta Rejčka, s. 21-23, zejm. cit. 44; Šusta, J.: Dvě knihy českých dějin. Kniha první., s. 512-515. V opatovickém klášteře pravděpodobně vznikly později liturgické knihy královny Rejčky, určené pro Aulu Sanctae Mariae v Brně, srov. Květ, Jan: Iluminované rukopisy; Friedl, Antonín: Malíři královny Alžběty, Praha 1930. V závěti z r. 1335 Alžběta pamatovala, mezi jinými, na opatovický klášter a dva malíře dekoraticí rukopisů. V r. 1421 husitské vojsko hejtmana Diviše Bořka z Miletínka klášter spálilo, možná i s kronikou, ze které čerpal Dalimil. 

³⁸ Podle původního hradiště se mu říkalo staročesky Hradec, v německých obměnách: Grätz, Gretz (1259) či Grecz (1352). Poněmčelý Grätz byl, díky Přemyslovi I. Otakarovi nejstarším královským městským založením v Čechách, z r. 1225. K dějinám Hradce  srov. Mikulka, Jaromír: Dějiny Hradce Králové I/1. Od nejstarších dob do r.1526, Hradec Králové, 1996, zejm. kap. 3, s.23-33.

³⁹Codex juris municipalis regni Bohemiae T.II. (=CIM II), Ed. Jaromír Čelakovský, Praha 1895,

s. 148-152. č.83. Archivář J. Č., syn F.L. Čelakovského, vydal překlad opatovické listiny z r.1439, nalezené v nejstarší knize města Chrudimi.

⁴⁰Antonín, R.: Alžběta Rejčka, s.22-24. Jasiński, K.: Ryksa Elżbieta, s.274-275. Všimněme si, že teprve „král hokynář“ Rudolf. I. pamatoval na zajištění odkazu své vdově na berních z pěti měst.

⁴¹ Rodiště mého otce JUDr. Záviše Zemana, který mne vedl k zájmu o minulost a Jaroměř.

⁴² Zbraslavská kronika: s.133: „Také manželce, paní Alžbětě, odkázal král dvacet tisíc hřiven jako věno.“  Petr znal asi lépe právo kanonické nežli, tehdy ještě vágní a zvykové, právo zemské. To bylo v Čechách kodifikováno až koncem 15. století. Majetkové a dědické záležitosti podléhaly právu zemskému. O splácení či zástavě králova odkazu Alžbětě během vlády (1305-1306) jejího pastorka, Václava III., není v 84. kapitole (s.148-151) nic. O životě mladé vdovy a její dcerky v tomto roce se Petr nezmiňuje. Dvoru tehdy vládli Petr Angelov a Raimund z Lichtenburka.

⁴³ Antonín, R.: Alžběta Rejčka, s. 16, včetně citací a poznámek:12,14, 16.

⁴⁴Zbraslavská kronika: s.152: „Ovšem protože své manželce Alžbětě odkázal dříve král Václav dvacet tisíc hřiven, on (Rudolf) jí podobně v závěti odkázal dvacet tisíc hřiven, a za těch čtyřicet tisíc drží svrchu jmenovaná paní Alžběta v zástavě tato města: Hradec, Mýto, Chrudim s některými jinými.“ Shodou okolností, tři jmenovaná města byla svým založením nejstarší.

⁴⁵Šmíd, Zdeněk: Jak jsme se nedali. Aneb kapitoly z dějin národního úpění. Praha, 2002, s.153. Jinak zábavné čtení od oblíbeného a vzdělaného autora, který v úvodu (s.7) doznává:„Vždyť i já jsem jen dítětem dětí legend.“ „Pokud jsem však zdůraznil některou stranu pravdy, tedy vždycky tu, kterou slyšíme neradi.“ Už jen z tohoto důvodu je mi autor sympatický.

⁴⁶Palacký, F.: Dějiny národu, s.326-327. Srov. Antonín, R.: Alžběta Rejčka, s. 16. Palacký vyjádřil nepodložený názor, že v r. 1307 Alžběta dostala města (věnem), a mohla tudíž vydat rozkaz svobodným Bürger královských měst. V době interregna a válek, měli otevřít brány pro švábské posádky. Ona (ne města) obdržela za to znamenité výsady. Kromě opatovických privilegií (která názor popírají) z 5.10. 1307, je na s. 327, pozn.379, citován mně neznámý zápis Fridrichův z 8.8.1308, vydaný v ležení u moravské Jemnice (Emler n.2135).

⁴⁷Srov. např: Stloukal, Karel: Královna Rejčka, In: Královny, kněžny a velké ženy české, Praha, 1941, s.119; Hledíková, Zdeňka: Alžběta Rejčka, In: Dějiny a součastnost, 1999, s.8; Šarochová, Gabriela V.: Radostný úděl vdovský, Praha 2004, s.140 (věta „Habsbursko-piastovská dohoda byla jistá“ je zvláště imaginární); Mikulka, J.: Dějiny Hradce, s.27; Sovadina, M.: Jindřich z Lipé, s.14-15. Tato verze se šíří do beletrie (srov. Polách, A.: Richenza, s. 134-135) a internetu.

⁴⁸Šusta, J.: Dvě knihy českých dějin. Kniha první., s. 512-513; srov: Květ, J.: Iluminované rukopisy, s.20. O tom, že by města „byla ochotna uznati Fridricha za krále“, se (přeložený) opis   z r. 1439 vůbec nezmiňuje. Ani sám Fridrich tohoto titulu v listu neužívá, protože králem nebyl.

⁴⁹ K Šustovi (z Moravy, online): Lach, Jiří: Josef Šusta a dějiny lidstva. In: Historica Acta Universitatis Palackianae Olumucensis Facultas Philosophica, 1998, roč.28, s. 93-103.

 ⁴⁹ Antonín, R.: Alžběta Rejčka, s. 24.

⁵⁰K vraždě Albrechta I.: Zbraslavská kronika: s.156; srov. Šusta, J.: Dvě knihy českých dějin. Kniha první., s. 514-532; autor popisuje i události před Albrechtovou smrtí  a pak „žalostný konec smělého náběhu“ habsburského rodu k získání zemí české koruny. K prohrané Fridrichově bitvě u Mühldorfu v r.1322 a k jeho věznění Ludvíkem Bavorem na hradě Trausnitz: Zbraslavská kronika: s.334-335; K Fridrichovu smutnému konci a jeho úmrtí na hradě Gutestein v r.1330 ve věku 41 let: Zbraslavská kronika: s.377-388.; srov. též Krieger, K.-F.: Habsburkové ve středověku, Praha 2003.

⁵¹CIM II, s.159-160, č. 87. K nejistotě okolo identifikace Nevnburgu: Antonín, R.: Alžběta Rejčka, s. 25; k jasnému vysvětlení vztahu Alžběty k pěti zástavním městům:Tamtéž, s. 22.

⁵²Lutterer, Ivan; Majtán, Milan; Šrámek, Rudolf: Zeměpisná jména Československa, Praha, 1982, s.218.

⁵³Jenom v Bavorsku je např. Neuburg an der Donau, Neuburg an der Kammel a Neuburg am Inn. Podobně existují nesčetné Nové Hrady a Hrádky v Čechách a na Moravě.

⁵⁴Zbraslavská kronika: s.156: „Když král Albrecht viděl, že nastává zimní doba a že vtrhl do Čech nejsa nikterak připraven k boji (et quod ad pugnam non usquequaque dispositus intrasset Bohemiam), zanechal posádkou v městech.......bojovníky ze Švábska i z Rakouska......Sám pak vytáhl se svým synem Fridrichem, vévodou rakouským, do Rakous.“

⁵⁵Šusta, J.: Dvě knihy českých dějin. Kniha první., s. 514.

 ⁵⁶ Za úspěšnou obranu Kutné Hory proti Albrechtovi I. byli na Korutancově dvoře, až do r. 1309, Jan z Vartemberka královským číšníkem (pincerna regis), zatímco Jindřich z Lipé byl nejprve jen nejvyšším maršálkem (marscalcus nebo agaso regis). Po odstoupení Raimunda z Lichtenburka byl i královským podkomořím (subcamerarius regis). Více o nich později. K jejich odpadu od korutanského krále v r. 1309, srov. Zbraslavská kronika: s. 159 (a s.172).

⁵⁷Zbraslavská kronika: s.176. Srov. též: CIM II, s.176, č.103:, 1318, 1. listopadu, v Nymburce (in Nimburgam super Albeam) Král Jan, bera na milost měšťany Hradecké.

⁵⁸Zbraslavská kronika: s.386, s vysvětlivkou ⁵/, s. 387. Srov. Spěváček, Jiří: Král diplomat, Jan Lucemburský 1296-1346, Praha 1982, s. 209.

⁵⁹Zbraslavská kronika: s.423 (a s.501). Pouze první poznámka je pro nás zajímavá. K říjnu 1276, srov. Šusta, J.: Soumrak Přemyslovců, Kniha první, Praha 1935, s. 204-205. Je zde též zmíněna tvrz na vrchu Kahlenbergu, mezi Vídní a Klosterneuburgem, chránící pravý (jižní) břeh Dunaje.

⁶⁰S klášterem augustiniánů-kanovníků (Augustiner-Chorherren), který založil rakouský markrabě sv. Leopold III. von Babenberg (1075-1136). V severozápadní části Klosterneuburgu se nacházel hrad, snad už započatý za Přemysla II. (srov. Kuthan, Jiří: Přemysl Otakar II., Praha 1993, s.50). Po r. 1288 se stal hradem a rezidencí tehdy vévody Abrechta I.

⁶¹Geschichte Kornneuburg, In: de/wikipedia.org/wiki/Kornneuburg: „Ursprünglich aus einer Ufersiedlung entstanden, war Kornneuburg jahrhundertelang mit Klosterneuburg, unter dem gemainsamen Namen Nivenburg (Neunburg?) verbunden. Die Verbindung war eine Furt durch die damaligen Donauarme. Der Lateinische Name war „Corena Nova“. 1298 erhielt Kornneuburg das Stadtrecht durch Herzog Albrecht I., was die formelle Trennung von Klosterneuburg bewirkte.“

⁶²Zřícenina legendárního „Hradu jestřábů“= Habichtsburgu,ve švýcarském kantonu Aargau, je na vrcholu skaliska Wüpelsbergu (513m). Kanton mezi Curychem a Baselejí „kde řeky Aaara (Aare), Reusa (Reuss) a Limmat do roviny vstupují a volněji se rozlévají“ (Šusta, J.: Dvě knihy. Kniha první., s. 526) je vrchovinou s asi 40 starými hrady. První doložené jméno hradu Havichsberch z r.1108 mohlo vzniknout z hab (nebo hav) a berch, v Mittelhochdeutsch: (možná) hora u brodu.

⁶³Staročeská kronika tak řečeného Dalimila II.: Praha 1988, kap. 99, 31-32. Dalimil se vysmívá domnělé otcovské radě krále Albrechta vévodovi Rudolfovi na podzim 1306.

⁶⁴ Šusta, J.: Dvě knihy, I., s. 528-529, Palacký, F.: Dějiny národu, s.329.

⁶⁵Rozrod Ronovců, s erbem zkřížených ostrví (die Rohne) místy nejasný (srov. Sovadina, M.:, Jindřich z Lipé, s.33-34). Palacký, F.: Dějiny národu, Dílu 1, Částka 2, Praha 1854, s.469, uvádí, že Raimund (Remund) z Lichtenburka (1278-1313) a Jindřich z Lipé (-1329) byli oba pravnuky Smila Světlického (1188-1205), tj. pokrevní příbuzní do třetího stupně. Lichtenburk (Světlík, později Lichnice) byl hrad, dnes zřícenina u Chrudimi ve východních Čechách; Lipa (1277) je město Česká Lípa (nad Ploučnicí) v severních Čechách.

⁶⁶Codex diplomaticus et epistolaris Moraviae VI (= CDM VI), s.375-379, č.15. Srov. Regesta Bohemiae et Moraviae II (1253-1310), Ed. Emler, J. (=RBM II), s. 942-945, Šusta J.: Dvě knihy, I., s. 528-532; Antonín, R.: Alžběta Rejčka, s. 24.

⁶⁷RBM II, s. 942-945, snazší než v CDM VI. V srpnu r. 1308 žily poblíž Znojma tři královny-vdovy Alžběty (po Václavu II. a Rudolfu I., Václavu III., a Albrechtu I.) Jedná se zde ale jen o jedné, takže i druhá zmínka se vztahuje na Rejčku. Na s. 943: „Es ist ouch gerett, vmb di edelen vrowen Chuniginn Elsbethen, weilen Chunig Rudolfs Wytewen von Behem, daz si bei allen dem gute vnd bi dem recht beleiben sol an allen ierresal, daz si bei Chunig Wentzlaben vnd bi Chunig Rudolfen gehabt hat, des si brief vnd Hantfeste hat, oder sust beweisen mag mit guter gewizzen, vnd sulle wier ier daz bestatigen mit vnsern briefen, vnd mit den Lantherren briefen, daz ier daz stete belibe vnd daran nicht geirret werd. ” Na s. 944: ”vnd an di Stet, di er von der vorgenanten Chuniginne in het genomen, di sol er derselben Chuneginne antwurten mit allen den rechten, als si sie vor gehabt hat, Waz ouch wier, oder unser Lantherren derselben Chunneginne gutes inne haben, daz si beweisen mag mit briefen und mit gewizzen, daz sulle wier ier entwerren zwischen hie vnd sand Marteins tag”

⁶⁸ Podle mnou konzultovaných německých lingvistů, zejména Dr. Ericha Wahrendorfa, je list psán v „Pragkanzlei Mittelhochdeutsch“.

⁶⁹Sand Marteins tag je možno též přeložit jako St. Martine Tag, den sv. Martiny Římské, světice z třetího století, připomínané k 30. lednu. Ta ale byla, ve srovnání se sv. Martinem z Tours (~316-397), rodem z maďarského Szombathely, ve Střední Evropě neznámá. Např. jen v Praze byly tři kostely a jedna rotunda, zasvěcené sv. Martinovi z Tours. Jeho svátek je vždy 11. listopadu.  

⁷⁰Zbraslavská kronika: s. 158-159., mylně datuje událost do března. Staročeská kronika t. ř. Dalimila: kap.102. Srov. Šusta J.: Dvě knihy, II., Počátky lucemburské 1308-1320, Praha 1935,s.15-27; Antonín, R.: Konflikty měšťanů a panských rodů v Čechách r. 1309, In: Konfliktní situace v dějinách. Pardubice 2007, s. 21-29.

⁷¹CIM II, s.155-157.

⁷²Zbraslavská kronika: s.156-158, srov. Šusta J.: Dvě knihy, II., s.13-15.

⁷³ CIM II, s.159, č. 87: „Nos Reblinus judex,..jurati..totaque communitas ciuium in Jermir vniuersis....recognoscimus publice profitentes, quod illustri ac preclare domine nostre Elyzabeth, Bohemie et Polonie quondam regine, et filie ipsius Agneti nomine concordi uoce et uoto ac vnanimi voluntate fidelitatis nostre facimus homagium sub fidei juramento...“

⁷⁴Podélná trojlodní, dnes biskupská katedrála s prodlouženým presbyteriem, je stavěna z neomítnutých červených cihel. Tento druh chrámové gotiky je běžný ve Slezsku, odkud do Grecze přišel ve 13. století hlavní proud německých kolonistů. Chrám sv. Ducha byl orebskými husity zvolen pro místo („při prvním pilíři v hlavní lodi po straně evangeliové“) prvního pohřbu Jana Žižky v říjnu r. 1424, srov. Ivanov, Miroslav: Kdy umírá vojevůdce, Praha 1982, s.131-164.

⁷⁵ Zbraslavská kronika: s.411.

⁷⁶ Viz Mikulka, J.: Dějiny Hradce, s.28: „V Hradci vedla dvakrát ovdovělá, ale stále ještě mladá královna skvělý dvůr. Svým leskem leckdy zastiňoval Prahu, její věkem vyzrálý intimní přítel a vynikající politik pak byl jednou z jeho ozdob.“ Srov. též: Stloukal, K.: Královna Rejčka, s.120; Iwańczak, W.: Elżbieta Ryksa, s.155. Bohužel, město bylo silně poničeno husity v 15.století a  švédskými vojsky generála Banéra v 17. století. Bohatý městský archiv byl z velké části zničen v 19. století. Srov. Šimák, Josef Vítězslav: Středověká kolonizace v zemích českých, Praha 1938, s.835: „podání popisuje královně hradecké nemalé zásluhy o město-skvělou přestavbu hradu, založení nového farního chrámu sv. Ducha a rozšíření obce o Nové Město...nic však z toho není doloženo, anobrž velice pochybno.“

⁷⁷Tichý, František: Hradec Králové, 4. vydání, B. Melichar, Hradec Králové 1927. Srov. Durdík, Tomáš a Bolina, Pavel: Středověké hrady v Čechách a na Moravě, Praha 2001,s.94.

⁷⁸ CIM II, s. 128-129, č.67. Václav II. měšťanům Hradce, 4. 5. 1297, v Praze.

⁷⁹Viz např. Mikulka, J.: Dějiny Hradce, s.31: „Třeba jen ještě zvlášť zdůraznit, že ve svém vdovském údělu (tím bylo 40 tisíc hřiven, t.j. asi 10 tun stříbra, a ne věnem získané město) chtěla vystupovat jako skutečná vládkyně.“ Je třeba též zdůraznit, že měšťané nebyli jejími poddanými.

⁸⁰CIM II, s.159, č.87: „promittens de gracia speciali, quod predictos ciues, vniuersos et singulos, a nobis per nullum modum alienabimus nec in potestatem aliam transferemus sine ipsorum consilio et consensus.“

⁸¹ Např. Šusta J.: Dvě knihy, II., s.12; Spěváček, J.: Král diplomat, s.28-30. Petr Žitavský tuto událost ve své kronice zcela opominul.

⁸²RBM II, s. 954, č.2195; s.954-955, č.2196

⁸³Např. za všechny: Kubů, Naďa: 700. výročí sňatku Jana Lucemburského s Eliškou Přemyslovnou, ČNB Praha 2010, s.1-8. Pro zasmání: Šmíd, Z.: Jak jsme se nedali, s.155-163.

⁸⁴Zbraslavská kronika: s.169-228.

⁸⁵CDM VI, s.32, č.41; RBM II, s.970, č. 2441. Jan je v ní titulován: „Nos Johannes, d.g. Bohemie et Polonie Rex, Sacri Imperii Citra Montes vicarius generalis, Lvczelburgensis Comes.“ Citra Montes = v předalpských zemích, s vyjímkou Itálie. Srov. Šusta J.: Dvě knihy, II., s.113-118; Spěváček, J.: Král diplomat, s.61; Sovadina, M.: Jindřich z Lipé, s.26-27.

⁸⁶Zbraslavská kronika: s.223 : ke konci listopadu 1310 před Prahou: „Byla tehdy zima velmi tuhá, sníh, mráz a jinovatka s ledem pokrývala povrch země a to příliš škodilo lidem i zvířatům.“

⁸⁷Zbraslavská kronika: s.226

⁸⁸ K postavě a říšským vztahům hraběte-knížete Bertolda z Henneberka: Šusta J.: Dvě knihy, II., s.112-113.

⁸⁹ CDM VI, s.69, č.97; (srov. RBM III, s.114, č.282): „Johannes, rex Bohemiae, ratificat omnia privilegia, quae per Wencezlaum seniorem, et Rudolfum, Bohemiae et Poloniae Reges, dominae Elyzabethae quondam maritos, super assignacione eius dotalicii data sunt.“

⁹⁰ Spěváček, J.: Král diplomat, s. 59. Např., za 6000 hřiven (=38400 grošů) bylo možno koupit asi 6400 koní či tažných volů, nebo 11000 krav. Tato suma se zhruba rovnala poddanské dávce z 

6000 lánů půdy, to jest asi ze 100000ha. Autorův přepočet: 1lán=9ha se mi zdá nezvykle nízký. Tamtéž, s. 102, asi k r. 1315: „z kutnohorské urbury a mincovny plynulo týdně v průměru 500 až 600 hřiven stříbra.“ 

⁹¹Jan, Libor: Václav II. a struktury panovnické moci, Brno 2006, s.116; cit.(134) z díla J. Janáčka.

⁹²Průzkum pramenů ukazuje, že s nákupem nemovitostí mimo Hradec začala Alžběta až po  květnu 1319, kdy se král Jan uvázal ke splácení dalších 10000 hřiven (CDM VI, s.118, č.149; RBM III, s.206, č. 502.) Srov. Květ, J.: Iluminované rukopisy, s.22-24.

⁹³Palacký, F.: Dějiny národu, s.420: K roztržce mezi Janem Lucemburským a Jindřichem z Lipé v r.1315: „Nejwětší ale příčina neblahé roztržky byla nenáwist, kterau obě té doby w zemi žijící králowny Elišky zahořely byly proti sobě.“

⁹⁴Šusta, J.: Eliška Přemyslovna, s.105; Stloukal, K.: Královna Rejčka, s.118. Oba, In: Královny, kněžny; srov. Sovadina, M.: Jindřich z Lipé, s.26-27. Pro ještě extrémnější formulaci viz, např. Spěváček, J.: Král diplomat, s. 102: „sžíravá nenávist vášnivé, mocensky a politicky nekompromisní, přímočaré královny Elišky ke královně-vdově, Alžbětě Rejčce, která svou krásou, duchaplností a uměnímilovností zcela okouzlila Jindřicha z Lipé a dráždila Elišku Přemyslovnu.“ Odtud už přímo k historickému románu o Alžbětě, koncipovanému kolem tohoto vztahu: Polách, A.: Richenza, přední záložka: „Zdálo by se, že tyto dvě ženy se měly vlastně neškodně minout. A přece mezi nimi vzplál nesmiřitelný konflikt, který musel skončit záhubou jedné z nich.“

⁹⁵ Dalimil, kap. XCIX Rudolf I.:„Tehdy pravě královně, tě šlechetné Václavovně, s násilím s hradu Prahy vedú, u podružstvie do města uvedú.“ Srov. Šusta J.: Dvě knihy, II., s.41-43: „Již tehdy patrně vzrostla nenávist mezi dívkou, naplněnou pýchou starého rodu panovnického, a sličnou Polkou, která nadto snad ani nebyla bez viny na tom, že král Rudolf-aspoň tak tvrdí Dalimil-Elišku dokonce z hradu pražského vyhostil a dole ve městě usadil.“ V r. 1307-1309 snad pobývala Eliška na hradě, ale u tety Kunhuty, v klášteře sv. Jiří. Nemusela šlechetná Václavovna ještě po r. 1310 bydlet dole ve městě, protože pražský hrad byl stále neobyvatelný? Ani Karel IV. se v r. 1316 nejspíš na hradě nenarodil.

⁹⁶Zbraslavská kronika: s.152: „Urozená panna Eliška, dcera krále Václava, začala pro odchod švagra a své sestry po plné důvěře tolik naříkati a plakati, že bylo žalostno se na ní dívati.“ Rozhodnutí oženit Rudolfa s Alžbětou, o které se zde Petr vůbec nezmiňuje, vyšlo od římského krále. Albrecht I. očividně nechtěl oženit syna s neteří. Pokrevenství do druhého stupně by bylo vyžadovalo dlouhé tahanice o dispenz s gaskoňským nepřítelem Habsburků, papežem (1305-1314) Klimentem V. Titulární nárok Rudolfa I. na polskou korunu byl asi druhým důvodem pro jeho říšský Entschluss. Srov. Stloukal, K.: Královna Rejčka, s.120; Jasiński, K.: Ryksa Elżbieta, s.275; Iwańczak, W.: Elżbieta Ryksa, s.155

⁹⁷Zbraslavská kronika: s.312-313: „Tím a podobnými věcmi se duch královnin (E.P.) tak popudil, že byl spíše nakloněn vykonat pomstu než dát milost. Tato jistě spravedlivá tvrdost nebo správněji tvrdá spravedlivost v ženské mysli tak zatvrzená způsobila v Čechách mnoho útrap.“ (srov. Šusta J.: Dvě knihy, II., s.232-233, opět s přehnaným důrazem na konflikt královen).

⁹⁸Hledíková, Z.: Alžběta Rejčka, s.12: Autorka, odbornice na duchovní dějiny středověku, používá pro rozbor vztahu dvou žen srovnání jejich církevních fundací, získávání ostatků a zakázek pro liturgické knihy. Její podnětná úvaha je příliš dlouhá pro kompletní citaci. Snad se dá částečně shrnout úvodem:„ Museli bychom se vrátit k tolikrát uváděné rivalitě Rejčky a Přemyslovny a naznačit některá srovnání. Rejččiny činy z nich vyznívají jako sice mnohem skvělejší a trvalejší, ale přesto odezvy jednání Elišky Přemyslovny.“ Užitečným rysem tohoto zhodnocení je důraz na doložené činnosti královen, a ne na domýšlené popisy jejich emocí.

⁹⁹Sovadina, M.: Jindřich z Lipé

¹⁰⁰Tamtéž, s.30, srov. RBM III, s.13, č.34 a RBM III, s.33, č.76

¹⁰¹Zbraslavská kronika: s.296

¹⁰² Zbraslavská kronika: s.376: K úmrtí pana Jindřicha v den sv. Rufa, 26. srpna 1329:„ Pro jeho smrt tolik plakala a žalostila královna Alžběta, zvaná Hradecká, že to budilo úžas všech, kdož viděli její nářek. A protože se nechtěla od něho odloučiti jak v životě, tak i v smrti, ustanovila, aby bylo jeho tělo s úctou pochováno v klášteře jejího nového založení.“ V den sv. Rufa padl u Dürnkrutu král Přemysl II. Otakar (r.1278) a u Crécy Jan Lucemburský (r.1346).

¹⁰³Stloukal, K.: Královna Rejčka, s.122. Srov. též: Palacký, F.: Dějiny národu, s.432 (k r. 1318): „Takto z malicherného domácího swáru dwau králowských paní wywinula se zanedlauho půtka, ježto, nabývala důležitosti europejské.“ Na chybu Palackého správně ukázal Šusta, srov. Šusta, J.: Dvě knihy, II., s.232, citace 2). Podle Beneše z Weitmile bylo zasnoubení Anežky v r. 1316 příčinou zatčení pana z Lipé 26.10.1315. V citaci 1) Šusta správně vysvětluje, že v r.1315 došlo k vytlačení jedné panské skupiny druhou skupinou.Teprve poté (v r.1316-1318), se tento souboj  rozrostl na válku mezi korunou a stavy. V mém náhledu, ale zde i Šusta klade přehnaný důraz na řevnivost dvou královen.

¹⁰⁴Zbraslavská kronika: s.296-297:„...navštívili někteří velmoži království (quida regni magnates), jejichž jména jakožto známá (quorum nomina, quia nota sunt) nebylo podle mne potřebné zapsati v této knize (supersedi scribere in hoc volumine), pod rouškou jakési věrnosti (sub cuisdam fidelitatis velamine) krále a pravili: Pane králi, Jindřich z Lipé usiluje nastrojiti vám tajné úklady lstivého útoku (fraudis dolose vobis..latentes inferre insidias molitur), a jestliže jim hodně včas nezabráníte, pozbudete bezpečnosti života a královské důstojnosti. Těm tajným návodům (Quibus suggestionibus occultis) dopřála upřímnost králova i královnina důvěřivého sluchu a oba dali souhlas (uterque consensum apponit), aby byl Jindřich z Lipé při vhodné příležitosti zajat.“

¹⁰⁵Spěváček, J.: Král diplomat, s. 102-103.

¹⁰⁶Blake, John, W.: Europeans in West Africa, 1450-1560, London, 1941.

¹⁰⁷Yalom, Marilyn: Birth of the Chess Queen, A History, New York, 2004, s. 192-194. Podle katalánské básně Scachs d’amor z tohoto období (r. 1470-1480), se královna tehdy stala nejmocnější figurou na šachovnici. O válce mezi Izabelou a Juanou: Tamtéž, s.199-203.

¹⁰⁸Např. Phillips, Charles: Kings & Queens of Britain, London 2006, s.99-119. Šlo o krevní příbuznost do 3. stupně, dotýkající se 2. Jindřich VII. (1457-1509) byl jejich společným předkem.

¹⁰⁹Srov. Šusta J.: Dvě knihy, II., s.233: „Pomlouvači troufali si sotva tvrditi, že by si snad pan Jindřich z Lipé sám činil na trůn český naděje.“ Co ale pomlouvači skutečně tvrdili, se z Petrovy kroniky těžko dovíme; srov. Spěváček, J.: Král diplomat, s.102-103.

¹¹⁰Zbraslavská kronika: s.296-301; s.312-317. Dalimil, Přídavky druhé, FRB III, Praha 1882: kap. 108-109, s.226-228. Srov. např. Šusta J.: Dvě knihy, II., s.210-292. Autorovo líčení je silně poznamenáno jeho zaujatostí proti Janu Lucemburskému. Také: Spěváček, J.: Král diplomat, s.101-117; Sovadina, M.: Jindřich z Lipé II.,s. 3-16.

¹¹¹Dnes zřícenina nad Berounkou, ale začátkem 14. století impozantní kastel francouzského typu, srov. Durdík, T. a Bolina, P.: Středověké hrady, s. 88-91. Dva nejpevnější královské hrady na Berounce, Křivoklát a Týřov, držel jako zástavu pan Vilém z Valdeka.

¹¹²FRB III, Dalimil, přídavky druhé, s.227: „S Ostrvú jedni Němci biechu, ti Kokorščí sloviechu.“, srov. Šusta J.: Dvě knihy, II., s.242.

¹¹³K této interpretaci viz Šusta J.: Dvě knihy, II., s.241: „Polička, Mýto a Jaroměř, brány své otevřelo, násilného obléhání se strachujíce.“

¹¹⁴FRB IV, Kronika Františka Pražského, Cap. XXIX., s. 382: „Interim rex cum auxilio venerabilis patris domini Johannis quarti, Pragensis episcopi XXVII, tres civitates, videlicet Mutam, Policzkam, Jermir, quas Elizabeth regina dicta de Grecz, noverca Elizabeth regine, dotis (sic) nomine tenuerat, viriliter expugnavit.“ Nevíme, jak aktivní pomoc biskup králi skutečně poskytl, ale je zřejmé na které straně stál.

¹¹⁵Zbraslavská kronika: s.297, s hezkou modlitbou za „statečného rytíře“ Jana z Vartemberka.

¹¹⁶Hledíková, Z.: Biskup Jan IV. z Dražic, Praha 1991, s.190.

¹¹⁷RBM III, s.122, č.305.

¹¹⁸Zbraslavská kronika: s.298-303.