Výzbroj a výstroj šlechtických družin, profesionálních vojáků a miličních kontingentů na přelomu 13. a 14. století.
autor: Jindřich Figura
Milý čtenáři, máš před sebou rešerši pramenů, kterou zhotovil Jindřich Figura roku 2021. Tato studie má za cíl vnést nové podněty do reenactingu konce 13. stol. a začátku 14. stol. Každá zájmová činnost by měla mít možnost dalšího rozvoje poznání. Sektářství, bránění příchodu nových impulzů a dogmatismus jsou největšími zabijáky nadšení v každé zábavě i vědě. Ber tuto studii jako autorův osobní pohled, sám si poté pročti níže předložené publikace. Pokud budeš mít jiné poznatky, neboj se je předkládat slušně a v badatelském ovzduší. Není nutné, aby každý reenactor měl hned na začátku ty „správné věci“. Je však zásadní, aby měl ty správné základní informace o stavu bádání v hmotné kultuře svého rekonstruovaného období. Proto zde záměrně vynecháváme unikátní, výjimečné nálezy bez analogie. Každý druh zbraně i předmětu vhodný pro rekonstrukci má mít tři prameny: nálezy, ikonografie a písemné prameny. Přestože tato studie je primárně zaměřena materiálně, bude lépe si nejprve osvětlit pár pojmů ze středověké společnosti. Nejde o názory autora, ale o přímé citace z publikací.
Válečné tažení
Lenní systém
Systém ustálený v 11. stol. představuje smlouvu dvou svobodných mužů uzavřenou vzdáním holdu. Za odměnu dostává vazal léno od lenního pána. Leník se zavazuje k službě. 1) Vojenská služba – v tažení, doprovod (např. do Říma na korunovaci císaře). 2) Právní služby (ručení pánovi). 3) Materiální (výkupné za pána). Rozvolnění lenního systému od 13. stol. umožňuje dědičnost majetku, ustálení lhůty pro tažení (40 dní) jen na obranu země a možnost vykoupení se z povinnosti. Na konci 13. století dostává zaplaceno i rytíř povolaný k boji svým pánem.
Vojsko
Od 9. století je tvořeno hlavně jízdou ve zbroji, pěšáky a střelci (luk, později kuše). Vojsko lenní pán svolává na určitý čas a místo. Ve 13. století vojsko mohlo být složeno z rytířů, zbrojných neurozených, milic, pomocných oddílů, profesionálních vojáků (rytíři, neurození zbrojní, minéři, střelci) a dobrovolníků. Panovník financuje své vojsko z výnosů daní, speciálních daní, příspěvků pánů (ti, kteří odmítnou sloužit ve vojsku, platí) (Beaulieu 2003). V Českém prostředí hraje významnou úlohu šlechta, která musí na sněmu schvalovat použití hotovosti. Panovníci postupně přechází na žoldnéřské oddíly, které měly pocházet hlavně ze středního Německa, na což musel vynakládat obzvlášť Jan obrovské sumy peněz. Hlavním zdrojem zbrojního lidu byla šlechta a jejich „oděnci“. Své ozbrojence měla i církev, její hodnostáři je i používali. Města měla své milice tvořené střelci, pěchotou i jízdou. Posledním zdrojem byli rychtáři a nápravníci. Rychtáři byli za jistá privilegia povinni služby. Nápravníci měli své svobody a byli za to též povinni službou vojenskou. Odhad hotovosti, která by se dala svolat v období 13. – 14. stol. v Čechách, vychází z předpokladů a analogií. Český stát mohl postavit až 6000 těžkooděnců bez žoldnéřů, dalších bojovníků včetně pěchoty a jízdy polotěžké až 25 000 mužů (Klučina 1985).
Složení vojska
1. Rytíř řádný korouhevní
Jedná se o pány a rytíře jdoucí do boje s lenním pánem. Pán pasovaný na rytíře je pozemkový vlastník. Rytíř je urozený pasovaný, ale nemusí vlastnit zboží (vsi, hrady města). Pozdější rozdělení na panský stav a rytířstvo jen kodifikuje stav, který již na poč. 14. stol existoval. Mnohdy lenní pán nařizoval kdy, kam a jak vyzbrojen se vydá a jaký je minimální doprovod rytíře a pána. Mohli a mívali doprovod početnější v závislosti na svém majetku vlivu a postavení. Rytíř je povinen sloužit svému pánu na koni a ve zbroji (pánu šlechtici nebo rovnou panovníkovi). Doprovází svého pána spolu s ostatními rytíři nebo vazaly svého pána. Může být také najímán mimo skupinu svého pána (nájemní rytířské družiny). Původně je rytíř jen bojovníkem (milites). Během 12. stol. se stávají někteří bojovníci pozemkovou šlechtou (dominus), obklopují se svými ozbrojenci a jsou povinni svému lennímu pánu vojenskou službou (pán panovníkovi). Mladí šlechtici projdou výchovou a mají být pasování na rytíře. Postupem času se objevují i páni, kteří se už pasování na rytíře vyhýbají. Rytíř má mít dle dokladů při sobě v poli družinu-doprovod, který se měl skládat z panoše, sluhy a pacholka. Počet a názvy se mohou lišit, ale tyto tři osoby by měly být minimem, které řádný rytíř má mít při sobě v poli. Rytíř by měl mít minimálně 3-5 koní pro svou osobu, další koně pro panoše a pomocníky. Nájemní rytíř sloužil panovníkům, pánům, církvi i městům. Smlouva určovala mimo jiné i to, koho má mít u sebe za doprovod a jak vystrojený
1.2. Panoš Scutifer – einschieldig Ritter (ve starší literatuře lze najít i tvar panoše) je na žebříčku pod řádným rytířem. Tvoří součást družiny pána nebo rytíře řádného jako panoš. Panoš je mladý urozený muž, který prošel výcvikem a chce být dále pasován. Může to být i starý urozený muž, kterému jeho role v družině pána vyhovuje nebo z nějakých důvodů nemůže poskočit v žebříčku výše. Panoš nastupuje do boje s rytířem a má být v řádném rytířském odění a s výstrojí (viz níže).
1.3. Sluha Valletus – Knecht slouží rytíři. Dle dokladů je přítomen na bojišti a má mít určitou zbroj a zbraně, může se účastnit boje. Může jímat a strážit zajatce.
1.4. Pacholek Puer – Knabe stará se o koně a majetek družiny. Dle dochovaných smluv je přítomen na bojišti a má být ozbrojen, může se účastnit též boje, jímat a strážit zajatce.
2. Městské milice a zemská hotovost
S rozvojem měst se od 13. století počítá v Evropě s kontingenty měst pro pomoc panovníkovi. Odvody měst se konaly zprvu mezi vlastními obyvateli ve věku 15-70 let (Itálie), později si najímají žoldnéře a pořizují smlouvy s panstvem o ochranu. Pomocné sbory nebo také hotovosti se mohly sbírat i ve vesnických komunitách, což se dělo dle smluv o založení, právech a povinnostech osadníků. Jedná se o osoby svobodné, poddané panovníkovi a tito lidé se zavazují k pomoci a platbě panovníkovi (Contamine 2003). Města ve střední Evropě prochází stejným vývojem a do poloviny 14. stol. se i na našem území vytváří městské oddíly královských měst. Od 13. stol. se setkáváme na našem území s polotěžkou jízdou, jejíž význam ve 14. stol. roste. Polotěžká a lehká jízda se měly vyskytovat v městských kontingentech. Mohli ji tvořit také povolaní z řad poddaných s úlevami a smlouvami (rychtáři, nápravníci). Mělo by jít o jízdu analogickou k polské a uherské jízdě (Klučina 1985).
3. Profesionální voják
Profesionální voják neboli žoldnéř je najímán na základě smlouvy a vyplácen v hotovosti. Jednotky žoldnéřů jsou tvořeny rytíři a jejich doprovodem (viz výše), dále svobodnými lidmi jako profesionálními vojáky (zákopníci, střelci, jízda, pěchota). Profesionální voják dostává plat vyšší než rytíř konající službu svému pánu. Na profesionální vojáky se lze spolehnout, že dorazí včas a v určeném počtu, narozdíl od vazalů panovníka. Proto ve Francii a jiných státech Evropy se od konce 13. stol. začínají prosazovat profesionálové. Hotovosti a výzvy šlechticům jsou však stále vypisovány (Contamime 2004). Pro české země jsou žoldnéři důležitější než pro západní Evropu. Silná šlechta si diktovala své podmínky a využívání hotovosti bylo určeno již vztahem šlechty k panovníkovi. Důvodem, proč král Jan užíval hlavně žoldnéřskou jízdu (čeští páni se k němu jako žoldnéři nechávali zapsat také), bylo to, že rád působil hlavně za hranicemi a neustálé konflikty se šlechtou a českým prostředím omezovaly využití hotovosti včetně pěších oddílů. Proto v první třetině 14. stol. zmínky o pěších oddílech u nás nejsou téměř přítomny v pramenech (Klučina 1985).
Turnaje a panské zábavy
Turnaje se objevují ve Francii v pol. 11. stol. Jsou definovány jako utkání skupin na prostoru pro vybití a výcvik mladých rytířů. Organizuje je vladař nebo vysoce postavený šlechtic. Cílem je získat zbraně a zbroj protivníka plus slávu a uznání. Ve 13. stol. se ustavuje klání (joute) a kolbiště je vymezeno šraňky. Utkání se pořádá u obydlených míst pro publikum a hlasatelé oznamují místo a čas konání turnaje. Jde o panskou zábavu na nejvyšší úrovni. Nejedná se o vojenské tažení, ale hru na válku. Každý šlechtic si své lidi odívá do nejlepšího vybavení a ošacení a pohybují se zde jen vybraní jedinci v tom nejlepším, co jim jejich pán pořídí.
Hostiny a panské zábavy – Samotný turnaj může sledovat i městská společnost, ale hostiny a panská zábava jsou již vyhrazeny pouze pro uzavřenou společnost. Před tvář královny a nejmocnějších pánů nesmí předstoupit lidé bezectní, venkované a městská spodina. V přítomnosti královny jsou vybraní lidé, oblečení a vystrojeni tak, aby reprezentovali pozvané šlechtice v nejvyšší společnosti (Beauileu 2003).
Výstroj a výzbroj druhé poloviny 13. a na počátku 14. stol.
Rytíř řádný – korouhevní má mít plnou rytířskou výbavu, která bývá vyjmenována ve smlouvách o platbách za válečné tažení (profesionální voják rytíř) a zákonech o vybavení pro službu u lenních pánů. Výbava rytíře a jeho doprovod se lišila dle zámožnosti. Požadavky na rytířskou výbavu dokládají různé smlouvy, kde se stanovuje minimální vybavení rytíře a jeho doprovodu. Vedle výbavy musel mít rytíř minimální počet koní pro sebe, 3-5 koní bývá tímto minimem. Řádoví rytíři mají logicky regule na maximální vybavení (řádový rytíř měl mít max. 3 koně). Plná výbava rytířská: kroužková zbroj (košile, kroužkové nohy, ochrana hlavy), pláty plechové ve formě raného plátového kabátce lameria (Florencie požaduje už roku 1260 po rytířích pláty, které kryjí hruď), helma (klobouk, kbelc + lebka, kbelc na kukle), kopí, meč, dýka, štít, sedlo. V doprovodu již zmíněné minimálně tři osoby na koni vybavené a náležitě vystrojené dle požadavků nájemce či lenního pána. Panoš v rytířském odění se účastní boje (ten, co má kopí a jede s rytířem svým). Sluhové a pacholci dle smlouvy s nájemcem či požadavky lenního pána mají být vybaveni kloboukem, kroužkovou kuklou, kroužkovou košilí, ochranou rukou, kabátcem textilním, vždy mečem, dýkou nebo nožem. Mají za úkol zásobovat, pečovat o pána ale také povinnosti v boji. Dále mají jímat protivníky a svazovat je.
Střelci profesionálové panští či nájemní: kroužkové zbroje, helmy, klobouky, kukly kroužkové, rukavice, kabátce textilní, meče. Jízdní střelci jednoho i více koní, kuše a toulce.
Svobodní lidé: od kompletní zbroje po různě vyjmenované zbraně a zbroje s čím se mají dostaviti. Středně majetní: kroužkovky, klobouky, meče, nože. Chudší svobodní: kabátec, klobouk, meč, nůž.
Milice a hotovosti: bez odění (toto panovníci viděli velmi neradi) ale i v základním odění (kabátce, kroužky, klobouk), kopí, oštěp, meč, nůž, luk lehký (Florencie jmenuje), kuše, velké štíty pro pěší. Zřídka je jmenována i sekera (s pravděpodobností jde o pracovní sekery řemeslníků)
Ceny zbraní a zbrojí
Ceny výzbroje a výstroje můžeme přepočítávat velmi volně dle obsahu stříbra uvedeného ve smlouvách tak, jak to dělali i tehdejší obchodníci. Hodnota mince závisela na % Ag a proto počítáme s ideální normovanou mincí, neinflační mincí.
Výzbroj a výstroj rytíře + panoše + sluhy 13. stol. = 1400 g Ag = 5,5 kop pražských grošů (pro srovnání cen v grošové soustavě po roce 1300).
Kroužková košile v Janově v polovině 13. stol. = 480 g Ag = 2 kopy pražských grošů.
Ochrana nohou, helma, kroužkovka Janov 1250–800 g Ag = 3,5 kopy grošů.
Anglie poč. 14. stol.: Kabátec tex. + kroužkovka + helma + rukavice žel. = 1 libra = 1,5 kopy.
Francie 1295: Kuše + kukla kroužková + toulec se závěsem + helma + kabátec tex. + meč = 3 libry tourské = 4 kopy grošů.
Pro příklad lze uvést ceny vybavení v Lex Ribuaria okolo roku 620: Zbroj 12 sou, helma 6 sou, meč s pochvou 7 sou, oštěp se štítem 2 sou, jízdní kůň 3-7 sou. Celé vybavení kolem 40 sou tehdy stálo stejně jako 20 krav.
Jedna kopa se na poč. 14. stol. počítala z 64 grošů, později 60. K přepočtům je nutné znát ceny zboží a surovin v Praze 14. stol. a zároveň tehdejší průměrné příjmy. Důchod z velmi malého zboží (1 vesnice?) byl 2,5 kopy. Šmahel uvádí, že z tohoto chudá vladycká rodina nevyžila ani jeden rok. Koně špatní stáli 3 kopy, středně dobří koně 7 kop, dobří 12 kop. Levný dům v Praze byl za 10 kop, velké dobré domy za 100 a více kop. Jeden nůž stál 1 groš, měřice-strych pšenice (1 hektolitr) cca 5 grošů. Nádeník si vydělal 1 groš denně, řemeslník od 3 grošů denně a více.
Žold a platby byly stanoveny smlouvami a platilo se v této době jednotlivým rytířům, kteří přivedli své lidi. Profesionální neurození měli své velitele, kteří přebírali na poč. 14. stol. peníze pro své lidi. Pro představu, kolik si vydělal žoldnéř, je v závorkách uvedena cena v grošové soustavě Českého království. Bohužel v mincích je takový nepořádek, že dnes už toto nelze přesně určit, ale plus mínus se dají odhadnout nominální platby 13.-14. století a je možné je přibližně srovnat s tím, co známe, což je grošová soustava Českého království od roku 1300. Denní gáže pěšáka u francouzského krále činila 1 sou (1 gr). Stavební dělník dostával v tu dobu 1 sou a 6 denárů na den (1,5 gr). Pěšák dostával peníze, ať válčil nebo jen seděl. Rytíř mohl dostávat okolo roku 1295 ve Francii přibližně 10 soldů na den (10 gr). Plat pěšáka v roce 1300 v Anglii se rovnal platu nádeníka.
Zajímavá je smlouva města Florencie z 13. stol., která uvádí i složení městského vojska: pěší dobře vyzbrojený 5 sold, jezdec 10 sold (5 gr), jezdec s 2 koňmi 15 sold (7gr), střelec s kuší 3 soldy (1,5 gr), střelec s lukem 2 soldy a 8 denárů (1 gr 8 parvů), pavézník 2 soldy 6 denárů (1,5 gr) a obyčejný pěší 2 soldy (1gr). To vše je denní mzda městského kontingentu (Contamine 2004, 115).
Zbraně a zbroj
Základní zbraní středověku je meč. Meč ve 13.-14. stol. užívá rytíř, družina, profesionál, hotovost a milice. U milice, hotovosti a chudých svobodných se někdy uvádí, že mohou užít jiné zbraně. Meč je sečná bodná zbraň s dvoubřitou čepelí. Pro jízdu jsou vhodnější těžší zbraně nad 1,2 kg s délkou čepele nad 80 cm. Pěchotní zbraně jsou užitelné pod 1,3 kg s délkou čepele pod 80 cm. Průměrná hodnota meče (Obr.2.) pro sledované období je 1,2 kg, 80 cm délka čepele se žlábkem jdoucím do 2/3 délky čepele o šířce čepele 40–53 mm u záštity. Frekvence užívání hlavic mečů na našem území konce 13. stol. dle Žákovského: E1, G, H, I, I2, J, N, O. Typologie hlavic užívaných ve východní Evropě (Obr.1.) dle Alexiče (vychází typologicky z Oakesthotta): E1, G, H, H1, I, J, K, N, O. Záštity jsou v průměru prosté a rovné. Pochvy jsou ve sledovaném období černé s U kováním na konci pochvy s trojúhelníkovým cípem při ústí z obou stran (rainguard). Vázání z bílé usně s otvory pro U řemínky je typické pro střední Evropu. Používání přezek a jiných materiálů je typické pro pozdější období. Bílá useň by měla symbolizovat čistotu pasovaného rytíře. Užívání jednobřitého meče typu falchion je třeba brát pro naše země s výhradou. Jde o zbraň, která se ve střední Evropě nenachází v nálezech ani v ikonografii (až od konce 14. stol.) Její užívání ani na západě a jihu není masově rozšířené. Nálezy falchionů jsou poměrně vzácné oproti nálezům mečů. Užívejte je tedy omezeně, nejlépe jejich užití odůvodněte a prodiskutujte s kolegy.
Dřevcové zbraně představuje hlavně kopí a oštěp, které se příliš nemění od konce doby železné. Kopí je zbraň vojenská i civilní, pro lov i boj (Obr.3.). Kopí jezdecké by pravděpodobně mělo mít délku 3- 3,5 m. Hrot kopí se neliší od běžných nálezů. List kopí může být tvaru listového nebo trojúhelného. Tulej může být u jezdeckého kopí delší, u pěšího kopí kratší než list. Průměr tulejí kopí bývá okolo 30 mm. Oštěp je zbraň více civilní. Oštěpem můžeme nazvat menší hroty nálezové s tulejí okolo 25 mm šíře. Pěchota začíná ve sledovaném období používat vedle klasického kopí i různé sekery na delším ratišti a kopí s háky (nutno zvážit užívání takových zbraní, podrobit kritice a hledat nové prameny).
Kuše je dle pramenů (Contamine 2004) hlavní střelnou zbraní pro válečné účely ve sledovaném období. Není však zbraní jedinou, i v této době jsou zmínky o lučištnících. Následující popis je konstatováním stavu pramenů a tím, jak se jeví autorovi při zkoumání databází nálezů a ikonografie v Čechách. Kuše se užívají ve 13. – 14. století ve střední Evropě jako primární vojenská zbraň. Kušiník je uváděn jako jízdní i pěší (Contamine 2004). Po roce 1300 k válečným účelům pravděpodobně slouží kuše s ořechem. Kolíčkové kuše se pravděpodobně používaly souběžně pro civilní potřebu (Brych 2012). Lučiště dřevěná v průběhu 14. stol. nahrazují lepená (záznamy o výrobcích, různé prameny). Váha hrotů šipek se postupně zvyšuje, po pol. 14. stol. jsou to již těžké hroty okolo 50 g váhy (Krajíc 2003). Vojenské hroty kuší byly nejčastěji na tulej, nachází se i na trn. Tvary hrotů pro kuše válečné se vyskytují o průřezu kvadratickém nebo kosočtverečném (v českých zemích). Popis čtyřhranných hrotů v účtech pro válečné účely máme k dispozici ze západní Evropy (Contamine 2004). Lovecké hroty jsou ve formě vidličky nebo se zpětnými křidélky.
Luk se dle ikonografie na našem území i ve střední Evropě v této době používal ve dvou formách. Nejprve se objevuje v jakési neurčité tvarované (možná i kompozitní nebo reflexní) formě. Dále lze dle ikonografie a sporadických nálezů z průběhu staletí před zkoumanou dobou předpokládat výskyt dřevěných lehkých a středně těžkých prostých luků z tisu, jilmu, jasanu a jiných užitelných dřev. Dlouhý anglický luk se na našem území dle všech poznatků neužíval. Hroty na šípy pro luk jsou u nás opět na trn a tulej. Zvláštností v českých nálezových souborech z hradů a opevněných míst je, že lehké šipky, které by měly být určeny pro luky (pod 12 g cca), jsou přítomny hlavně ve formě trnových šipek východního původu. V této době se stejné šipky užívaly v Uhrách (disertace Holeščák) a v Polsku. Pokud je srovnáván tento fakt s přítomností jakýchsi luků podobným kompozitům v ikonografii, je zde záhodno připustit možnost, že profesionální střelci používali v drtivé většině kuše a luky kompozitní (uherského či polského původu). Zmínky o užívání kuší (samostřílů) v pramenech 2. pol. 14. – 15. stol. jsou poměrně běžné. Samostříly vlastnili i vesničané. Na druhou stranu luky jsou zmíněny u nás v této době sporadicky. Jde sice o období o cca 60 let později, ale frekvence nálezů kuší a šipek kuše/luk je v tomto období stále stejná. Největší množství lučištníků nalézáme ve 14. stol. v ikonografii v zobrazení biblických námětů.
Popis základní výbavy běžných zbraní můžeme zakončit u nože a dýky. Nože a dýky byly vyžadovány dle dokladů výše. U nožů je zřejmé, že šlo o běžné nože, jen ve větší formě. Nože na našem území ve sledované době byly hlavně na krátký trn (Obr.6.), méně na dlouhý trn a velmi zřídka na střenku. Střenkové nože drtivě převažují až koncem 14. stol. V nálezech se ve 13. století nalézají pravidelně bodné jednobřité nožové čepele na trn, pravděpodobně s běžnou ručkou ze dřeva, kosti nebo kombinace obou. Nožové dýky mohly tedy být v různých tvarech používány i jako dýky. Klasické dýky, které se začínají nosit v českých zemích jako oděvní doplněk, lze vysledovat až od příchodu Jana Lucemburského, který dle Žitavského tuto módu importoval do Čech. Dýky jako vojenské zbraně jsou známy z 13. stol. v různých raritních formách. První ledvinové (varlatové) dýky se údajně objevují ve Skandinávii po roce 1300. První nálezy jsou od 20. let 14. stol (Dragoun, Arch. Pragensia 4). Baselar má mít údajně o něco starší původ, v nálezech z našeho území ho však známe až z pozdější doby. Baselar z výkovku ve formě písmene I je na iluminacích znám zhruba od 30. let. K dataci počátků obou oblíbených typů dýk je nutno dále nalézat nové podklady, nejedná se o uzavřenou záležitost. Na hradeckém dvoře lze tedy užít varlatovku s jistou opatrností jako žhavou novinku. Pro bojové účely lze použít větší nože v tupé verzi. Zajímavou a velmi vzácnou formou nože je jakýsi masivní lovecký nebo řeznický nůž na střenku. Jde o nůž s délkou čepele maximálně 20 cm. Navíc se zde nachází trn. Nástroj mívá čepel do špičky. Střenka mívá 3 plné nýty. Nálezy takových nožů jsou v počtech několika kusů, ale vyskytují se již od 70. let 13. století. Vzhledem k značnému stupni obroušení u těchto vzácných nálezů z Čech a Moravy lze konstatovat, že šlo o tzv. řeznické nože.
Mezi zbraněmi podmínečně použitelnými, dobře užitelnými u hotovostí a miličních kontingentů jsou sekery a obušky. V západní Evropě se objevují specializované sekery na delším ratišti (pojednáno v jiném článku). Řemeslné sekery byly nutné pro tažení vojska k výrobě válečných strojů a bourání vrat apod. Obušky ze dřeva není třeba připomínat. Individua s obuškem nebo sekerou by logicky neměla předstoupit před tvář vysoké šlechty při jejích zábavách a královna by neměla vůbec spatřit trhana.
Kroužkové zbroje ve sledovaném období užívali rytíři, panoši, neurození jezdci a střelci. Podle náznaků se vyskytovaly někdy i u pěších (viz prameny výše). Základem kroužkové zbroje zůstávají jako ve 13. stol. kroužkové nohavice s nášlapem z hovězí usně nebo s pletivem přes chodidlo, dále kroužková košile s kuklou a rukavicemi (komplet). Ruce jsou chráněny kroužkovými rukavicemi spojenými s košilí nebo oddělenými (od 13. stol. existují doklady prstových, palcový i tříprstých oddělených rukavic). K ochraně hlavy se užívá kukla, helma nebo kombinace obou. Kukly oddělené se čtvercovou náprsenkou vídáme cca od roku 1150, kukly s kruhovou náprsenkou cca od roku 1300. Jako ochrana trupu se začínají používat plátové kabátce (viz smlouva s Florencií výše, nejstarší doklad z Itálie 1230). Na kroužkové nohavice lze pořídit již ve 13. stol. doplňky. Pod kroužkovou zbrojí se nosil prošívaný nebo vycpávaný kabátec, tenký ne předimenzovaný. Je nutné dbát na dobovou siluetu a vyřešit dostatečnou ochranu pro reenactory jiným způsobem. V opačném případě vzniká novodobý nešvar, kdy člověk vypadá jako tzv. michelin. Jde o předimenzované podzbrojovky, které nedávají majiteli o moc větší ochranu, ale silně pokřivují siluetu bojovníka. Lépe je užít dobře padnoucí prošívané podzbrojovky z vrstev např. lněného textilu tak, jak je toto popisováno v pramenech již od 13. stol. (Královské zrcadlo, zmínky v lit., předpisy, požadavky ve smlouvách a pod). Více o tématu bude zmíněno v jiných příspěvcích.
Ostruhy patří k výbavě jízdy vždy. Ostruhy v zájmovém období tvoří dvě skupiny. Dožívají ostruhy s trny (Obr.4.) a začínají se objevovat první ostruhy s kolečky (Obr.4 a 5.). Kolečka jsou poměrně malé velikosti a na velmi krátké noze. Ostruhy jsou vždy železné, nejspíš byly i pocínované. Občas lze dohledat ostruhu plátovanou nebo tausovanou jiným kovem. Odlévané ostruhy jsou velmi vzácné a tvoří sbírkové fondy jako luxusní umělecké předměty pro ceremoniální účely.
Obuv bojovníka v této době tvoří došlapové plochy kroužkové nohavice. Personál zábavních programů šlechty nebo lidé pohybující se před královnou mají na sobě řádné rytířské vybavení, pokud nemají na sobě civil. Ve zbroji tedy mít obuv nemají, jen podešve u kroužkových nohavic nebo kroužky na chodidle u kroužkových nohavic.
Civilní obuv se řídí dle literatury, kde jsou přesně vyjmenované střihové varianty z dané doby. Historická obuv je dnes velmi dobře prozkoumaným oborem. Po celé Evropě jsou tisíce identifikovaných a dobře datovaných nálezů historické obuvi z období 13. - 14. stol. Pokud má někdo zájem užívat historickou obuv, musí dodržovat tehdejší technologické postupy výroby obuvi. Lze vybrat z více než 10 střihových variant různě vysokých a nákladných druhů obuvi. Obuv u dvora je nízká. Obecně se historická obuv vyrábí jako převracenka s jednou podešví 4 mm (jen jedna kůže na které se chodí), se svrškem z 1,2 mm usně v průměru, vždy s našívanou obrubou, opatky, výztuhami na vnitřní části svršku, jak to vyžaduje každý doložený střih. Okolek našitý mezi svršek a spodek není nutný, ale v této době se vyskytuje a je vhodný pro delší životnost obuvi (Volken 2014). K historické obuvi do páru patří trepky. Jde o dřevěný spodek se svrškem z kůže, používají se s obuví. Nejedná se o dřeváky, které se u nás užívají od baroka. Pokud se zájemce o reenacting rozhodne nosit divadelní obuv (na moderním kopytě, moderní technologií, nebo nesplňující pojem historická obuv jakkoli), není nutné dodržovat tvary historické obuvi, protože nejde o historickou obuv a roubovat střihy a konstrukci nálezové obuvi na divadelní obuv vyrobenou moderně nelze. Užití divadelní obuvi se má řešit odděleně od historické obuvi. Jde o osobní rozhodnutí jedince a celé družiny či skupiny. Neznamená však, že lidé s divadelní obuví se mají označovat za „méněcenné“ a že takovou obuv nemají reenactoři nosit vůbec. Dobrá divadelní obuv (bez hřebíků v uměřeném tvaru, bez keckařských propriet) není dehonestující. Na druhou stranu kvalitní rekonstrukce historie by si používání historické obuvi zasloužila. Středověká obuv je zdravá (viz barefoot obuv) a vydrží poměrně dlouho. Společně s trepkami se dá užít za každého počasí. Otázka obuvi je pro mnoho reenactorů citlivým tématem, hlavně dámy někdy nošení historické obuvi nesnesou. Ztěžovat zbytečně reenacting zájemcům, kteří nejsou zrovna zálesáci, není dobrý přístup. Nutné je však rozlišovat tyto dvě kategorie a dávat ponaučení, aby každý účastník věděl, co je historická replika obuvi a co je divadelní obuv.
Mýty a nepravdy
Poslední kapitolou jsou romantické mýty a nesmyslné zbraně. Jde v prvé řadě o tesák. Tesák ve 13. ani ve 14. stol neexistoval, proto ho nelze používat. Nejstarší tesák nožový byl nalezen ve studni v Sezimově Ústí, datovaný nález pochází ze souvrství 1390-1400. Tento omyl pochází ze tří zdrojů 1) Chybná záměna za falchion. 2) Mylné a nepodložené články romantiků o používání tesáků ve 14. stol. 3) Mylná interpretace vzácných nálezů velkých nožů. Velké nože s bodnou čepelí o délce 18 cm v žádném případě nejsou tesáky, ale jde o nástroje (některé mívají velmi zbroušené čepele a nachází se v řemeslných sídlištních latránech nebo předměstích). Tyto nože lze však velmi dobře v tupé formě užít jako dýku. Další romantický nesmysl, který je vyvrácen výše v textu: Meč a kroužkové zbroje byly vzácné a drahé a mohli je vlastnit jen šlechtici (vyvráceno, více viz prameny historické). K tomu se váží nesmyslné a ničím nepodložené zvěsti o subordinaci, kdy zbraně a výzbroj jsou udělovány dle jakéhosi neexistujícího hodnostního klíče, např. podle délky služby (opět nesmysl vyvrácen výše). Silně rozšířeným bludem je, že šlechtic musí být dokonale vyzbrojen a vystrojen a jeho družina má vypadat chudě, aby nejvíce vynikl právě šlechtic. Tento nesmysl je vyvrácen také výše, odkazujeme na prameny z průběhu 14. a 15. stol., kdy šlechta vynakládala na vybavení svých lidí nemalé sumy. Sluha v boji je vizitkou pána, ale v první řadě mu má být nápomocen v boji a nebezpečných situacích, což je možné pouze v řádném odění a s odpovídajícími zbraněmi.
Základní literatura
Předkládáme výběr z literatury, která byla použita pro tento text. Jsou zde uvedeny hlavně tituly citované v textu v pasážích, které autor textu považuje za body, u kterých očekávaná projevení různé míry nevole a nesouhlasu. Literatury používané autorem je mnohem více, ale není důvod zde uvádět vše. Zde jsou publikace, které by mohly reenactorovi pomoci v základním studiu:
Alexič, M. 2007: Medieval Swords. Belgrad.
Beaulieu, M. 2003: Středověká Francie. NLN.
Brych, V. et al 2012: Arma Diaboli. Národní Muzeum. Praha.
Contamine, P. 2004: Válka ve středověku. Argo.
Hána, J. 2014: Úvod do problematiky sbírání mincí grošového období. Česká numismatická společnost.,
Hošek, J. Košta, J. Žákovský, P. 2019: Ninth to mid-sixteenth century swords from the Czech R. in their Europian context. AV ČR.
Klučina, P. et al. 1985: Vojenské dějiny Československa I díl. Naše Vojsko, Praha.
Klučina, P. 2004: Zbroj a zbraně. Paseka. Litomyšl.
Krajíc, R. 2003: Sezimovo Ústí. Archeologie středověkého poddanského města 3. AV ČR. Písek.
Ruttkay, A. 1975: Waffen und Reitersrüstung des 9. bis zur ersten hälfe des 14. Jarhrhunderts in der Slowakei. SAV. Nitra
Smolík, J. 1894: Pražské groše a jejich díly. Praha.
Petrnáň, J. et al. 1985: Dějiny hmotné kultury I. SPN. Praha.
Prátová, E. 1986: Základy numismatiky. Academia, Praha.
Volken, M. 2014: Archaeological Footwear. SPA. Zwolle.
Winter, Z. 1906. Dějiny řemesel a obchodu v Čechác v XIV a v XV století. Česká akademie císaře Františka Josefa. Praha.
Obrazová příloha
Obr.1. 
Obr.2. 
Obr.3. 
Obr.4. 
Obr.5. 
Obr.6. 