Hradecký dvůr Alžběty Richenzy

Hradecký dvůr Alžběty Richenzy

Spory spirituálních minoritů s papežskou kurií

Stáhnout dokument ve wordu

Vývoj, který začal v polovině 11. století tzv. sporem o investituru mezi papežem Řehořem VII. a císařem Jindřichem IV., tj. o právu dosazovat církevní hodnostáře do jejich úřadů, a v konečném důsledku se tak stal soubojem o hegemonii mezi duchovní a světskou mocí, dostoupil na přelomu 13. a 14. století vrcholu. Papež Inocenc III. (1198-1216) přivedl papežství k mocenskému vrcholu, který se tak navždy stal ideálem jeho nástupcům.

Paradoxem je, že v naší době se tyto snahy stávaly vzhledem k sílícím „národním“ monarchiím anachronismem a jako takové byly odsouzeny k neúspěchu, jak vidno na příkladech papežů této doby – především Bonifáce VIII. (1294-1303) a Jana XXII. (1316-1334).

Bonifác VIII. patřil k nejschopnějším, ale také k nejhrabivějším papežům středověku. Jeho mocenské ambice ho přivedly do sporu s francouzským králem Filipem IV. Sličným, král byl posléze dokonce exkomunikován. Výmluvným dokladem toho jak si ale situace reálně stála, je proslulý „atentát v Anagni“ ze září 1303, kdy dal Filip IV. papeže přepadnout, uvěznit a přinutit k rezignaci. Dokonce měl být při tom římský biskup zpolíčkován! Lidem byl však papež posléze osvobozen a vrátil se svobodně do Věčného města, kde ale (údajně následkem prožitých událostí a s tím spojeného duševního rozpoložení) po měsíci zemřel.

Ve vzájemném vztahu tak nadále hrála první housle Francie a papežství bylo nuceno se bránit. Jeho pozice hájili tzv. papalisté (např. Aegidius Romanus († 1316), Jakob z Viterba († 1308) či Augustinus Triumphus († 1328)), proti nim stáli tzv. legisté ve službách francouzské Koruny, prosazující oproti římskému universalismu nezávislost laické státní moci (především Marsilius z Padovy († 1342)). Krizi papežské moci pak jen prohloubilo takřečené avignonské zajetí (které ovšem ve skutečnosti žádným zajetím nebylo), kdy byly vztahové problémy do určité míry vyřešeny francouzským původem papežů, počínaje Klementem V. (1305-1314).

Nástupce Klementa V. byl zvolen až po dvouleté sedisvakanci. Novou hlavou církve se stal dvaasedmdesátiletý Jacques Duése coby Jan XXII. (1316-1334). Oproti očekávání konkláve však jeho pontifikát trval dlouho. Jan XXII. patří k politicky nejvíce angažovaných papežům v dějinách. Byl skvělým právníkem, menším však teologem. Ani on se nepostavil čelem k nepotismu a finanční politice kurie. Kuriální politika si tak získávala nové a nové nepřátele.

Tím, že byl papež tolik spjat s Francií, musel se při svých nárocích dostat do střetu s jinou silou na mocenském poli. Stala se jí přirozeně už tradičně Svatá říše římská, konkrétně císař Ludvík IV. z rodu bavorských Wittelsbachů (1314-1347).

Spory vyústily ze strany papeže v klatbu císaře, ten na oplátku odmítl uznat Janovo papežské důstojenství a za rozsudkem se odvolal k všeobecnému koncilu. Ideovou podporu poskytli císaři vedle univerzitních mistrů Jana z Jandunu a Marsilia z Padovy (coby autora programového spisu Defensor pacis, v němž upřel papeži primát a nadřadil mu koncil a dokonce požadoval kontrolu státu nad církví) právě minoritští spirituálové v čele s Michaelem z Ceseny, Ubertinem z Casale, Bonagratiou z Bergama a Vilémem Ockhamem, kteří u Ludvíkova dvora nalezli azyl.

Kromě své mocenské politiky si Jan XXII. dělal nepřátele i svými teologickými názory (kupř. svými výroky v praxi zpochybnil existenci svatých) – natolik problematickými, že se množily názory, že papež je kacíř! Obojí figuruje ve sporu se stoupenci učení sv. Františka z Assisi.

Řád menších bratří (Ordo fratres minores) vznikl na počátku 13. století v souvislosti s rozmachem laické zbožnosti a z ní plynoucích pastoračních požadavků, které nebyly dosavadní církevní struktury schopny vyslyšet. Výmluvné je, že minorité – i jejich souputníci dominikání – se podlouho pohybovali na hraně mezi ortodoxií a herezí, proti které pak byly nakonec (na IV. lateránském koncilu roku 1215) jako účinná zbraň proti lidovému bludařství církví akceptovány. Spiritualita sv. Františka důsledně vycházela z následování Evangelia. Cílem byl prostý zbožný život naplněný toliko důslednou oslavou Boha a následováním příkladu svatých. Pro svůj řád František dlouho nevytvořil pevná pravidla v duchu řehole sv. Benedikta. Nakonec byl ale k sepsání „řehole“ přinucen právě tlakem církve, která tím v duchu kánonů přijatých na IV. lateránském koncilu podmiňovala své uznání. Roku 1221 tak byla sepsána tzv. I. řehole, vliv na její vznik měly i rostoucí různice mezi bratry. Papežem však nebyla schválena (odtud Regula non bullata). František tak vypracoval roku 1223 její druhou verzi, upravenou pak ještě u kurie (tzv. Regula bullata). Z hlediska pozdějšího vývoje je důležité, že z ní byly vypuštěny mimo jiné všechny zmínky o přísném dodržování chudoby. Takto již došla schválení. Sv. František zemřel roku 1226 a už roku 1228 byl kanonizován. Před smrtí odkázal bratřím svůj Testament, který se stal posléze zárodkem všech problémů, neboť vyzýval k větší askezi než „cenzurovaná“ řehole.

Právě Františkův duchovní odkaz a míra ortodoxie se staly zdrojem rozbrojů mezi jeho následovníky. Vykrystalizovaly se dvě skupiny: umírnění konventuálové a asketičtí spirutuálové. Do hádek mezi nimi přirozeně zasahovala (na straně konventuálů) také kurie: roku 1230 bula papeže Řehoře IX. prohlásila Františkův Odkaz za nezávazný pro svědomí jednotlivce a naopak kladla důraz na umírněný text řehole.

S tím jak je rozcházely ideály a životní realita spirituálů a kurie, rostla i vzájemná animozita a emoce. Nakonec se tak ortodoxní minorité objevili v táboře papežových nepřátel a staly se jeho nejnebezpečnějšími kritiky. Roku 1317 tak byli spirituální minorité Janem XXII. odsouzeni a vydání všanc inkvizici (ovládané jejich původně ideovými spřízněnci dominikány). Oproti tomu řádová kapitula (tj. umírnění minorité!) dospěla roku 1322 k rozhodnutí o správnosti teze o absolutní chudobě Krista a apoštolů, čímž se svým bratřím znovu přiblížili. Toto bylo Janem XXII. o rok později prohlášeno za kacířství a poté se většina konventuálů kuriálnímu učení podrobila. Ortodoxní utekli pod ochranu císaře, odkud nadále útočili na budovu Církve. Po pádu Ludvíka Bavora většina minoritů kapitulovala a navrátila se do lůna církve, část ale ve své víře vytrvala a i přes pronásledování přežívala a dědila své přesvědčení až do poloviny 15. století v odlehlých oblastech Apenin.

Je ale třeba přiznat, že se asketismus spirituálních minoritů skutečně ocitl na pokraji hereze, když se v mnohém ztotožnil s učením cisterciáckého opata Jáchyma z Fiore (kupř. Ubertino z Casale). Fakt, že k opatu Jáchymovi se hlásila i mnohá laická hnutí (což bylo v očích církve samo o sobě nebezpečné) a především extremisté jako následovníci Fra Dolcina (kteří prosazovali chudobu církve násilím a vyhlazeni byli spojeným úsilím církve a světské moci roku 1307), spirituálům i přes jejich odmítání takových excesů také nenapomáhal.

Jáchym z Fiore (1133-poč. 13. stol.) vstoupil původně do benediktinského řádu a stal se opatem v Corazzu, ale duchovně inklinoval k cisterciákům, kteří jeho klášter nakonec zahrnuli do své kongregace. Jáchym byl v styku s nejvýznačnějšími duchy své doby a v okamžiku své smrti byl vysoce uznávanou osobností. Jeho odpůrcům se ale zdařilo jeho tvář v očích církve změnit – i pomocí toho, že se na Jáchymovo učení nabalila řada apokryfů, tj. nepravých textů. Jáchym sám odmítal, že by byl prorokem a své vize označoval za Boží zjevení.

Podstatou Jáchymova učení se stala periodizace dějin světa na čtyři věky:

Věk první, označovaný jako Věk Starého zákona, měl být ve znamení vlády Boha-Otce a strachu z jeho absolutní autority. Věk druhý coby Věk Syna byl v Jáchymových očích časem vlády církve. Věk třetí měl být Věkem Ducha svatého. V tomto období mělo být dosaženo plnosti náboženského života naplněného láskou, radostí a duchem svobody. Tomu ale měly předcházet tři roky zkoušek a vlády Antikrista. Každý věk měl podle Jáchyma své charakteristické představitele: pro Věk první to byli ženatí muži, jejichž hlavní hodnotou byla práce. Pro Věk druhý klerici a věda a disciplína. Pro Věk třetí pak mniši a kontemplace.

Z toho vyplývá zřetelný distanc lidu, kléru a mnišství. Přitom Jáchym z Fiore papežství, kněžství ani svátosti neodmítl – přiřkl jim pouze menší význam s tím jak svět nabyde nového kvalitativního stupně.

Od 13. století se tak Jáchymovo učení stalo vhodnou platformou pro radikální kritiku církve, zavrženo bylo papežem Alexandrem IV. už roku 1263. Přesto si nadále uchovávalo své stoupence. S představiteli hodnot Třetího věku byly ztotožňováni jak minorité, tak Dolcinovi fraticelles, organicky vyrůstající z hnutí tzv. apoštolských bratří Gerarda Segarelliho.

Další literatura:

Bonus: