Hradecký dvůr Alžběty Richenzy

Hradecký dvůr Alžběty Richenzy

Zbroj těžkooděnce

Složení vojska

Základem českého vojska v období na přelomu 13. a 14. stol. byla rytířská jízda. Jedno kopí - základní stavební jednotka tohoto vojska čítalo v Čechách o něco méně než v Evropě - zpravidla jej tvořil rytíř a 2-3 „koně,“ tedy jízdní ozbrojený doprovod. Většinou šlo o jednoho těžkooděnce (s nižší kvalitou výbavy než rytíř) a dva lehčeji oděné jezdce, z nichž jeden mohl být střelec. V té době se u nás jako zbraň ještě stále používal luk, i když kuše patrně postupně získávala nadvládu.

Pěchotu v tomto vojsku neměla rozhodující roli, uplatňovala se především při obraně hradů,. nebo při střežení táborů a jen jako doplňková zbraň. Nesetkáváme se u nás se zprávami o organizovaných a vycvičených pěších oddílech, jako byly např. městské milice ve flandrech nebo Itálii.

faktory ovlivňující druh a kvalitu zbroje:

  1. bohatství
  2. postavení
  3. věk a přístupnost k novinkám
  4. jde-li o válečníka, či jen o příležitostného bojovníka
  5. jde o zbroj původní, nebo po někom zděděnou (ať už upravenou, nebo nikoliv)

Ochrana těla

Spodní prošívanice

Základní ochranou je prošívanice, která se navléká pod kroužkovou zbroj. Rozměrově odpovídá pěšácké (délka po kolena), může být o něco slabší, bude mít ale vždy dlouhé rukávy. Materiál je odvozený od šlechtice - bohatší mohou mít i prošívanice zdobené, i když většinou platí totéž co u pěchoty, spíše plátno a prostá přírodní barva, popř. jinak barvené plátno. Límec může být opět oddělený a samostatný, nebo spojený, každopádně je výhodný nejen jako ochrana krku, ale i z hlediska rozložení hmotnosti kroužkové košile při dobře udělaném límci se tolik nenamáhají záda a krk. Prošívanice se zapíná buď vzadu, nebo na boku, popř. i vpředu )byť dokladů o zapínání je velmi málo a jde spíše o hypotézy. Zakončení může být dole rovné, nebo zdobené, stejně tak bude buď po bocích, nebo vpředu prostřižen pro snazší pohyb. Rukávy v této době podle všeho ještě nebyly vsazovány do průramků (objevuje se až kolem pol. 14. sol.). Směr prošívaní byl pak zpravidla svislý.

Kroužková košile

tvořila hlavní ochranu těla. V tomto období existují různé varianty košilí. Nejstarším typem je kroužkový komplet, který chrání tělo asi do půlky stehen a jsou s ním napevno spojeny palčákové kroužkové rukavice a také kroužková kukla. Kroužková kukla se od košile začíná oddělovat od konce 13. stol., nicméně setkáme se s připojenými typy ještě v pol. 14. stol. Na poč. 14. stol. se začínají oddělovat i rukavice, nicméně rovněž přetrvávají u některých košil až do konce 14. stol. Spolu s oddělením rukavic se vedle dlouhého rukávu objevuje i rukáv zhruba ¾ délky, který tak dosahuje asi do půlky předloktí, je však mnohem širší než dlouhý rukáv. Doplňková ochrana předloktí je tak leckdy nošena přímo na prošívanici a tento rukáv jí tak částečně překrývá.

 

Doplňková ochrana těla

Vrchní prošívanice

Obléká se na zesílení ochrany těla přes kroužkovou košili, bude mít zpravidla pouze krátké, nebo vůbec žádné rukávy. Z hlediska zpracování už bude kvalitnější a honosnější než spodní prošívanice - můžeme u ní např. počítat i s erby nebo výšivkami s heraldickými znameními. Zesílení pomocí prošívanice lze předpokládat u chudších těžkooděnců (doprovodu rytíře), kteří neměli na doplňkovou zbroj ze železa.

 

Šupinová zbroj

Bude připevněna na koženém (popř. látkovém) podkladě. Tvar šupin je různý (viz nálezy z Vitsby). Co do tvaru půjde především o vesty, mohou mít rozšířenou ochranu na ramenou (podobně jako kukla) a výjimečně též krátké rukávy.

  

Plátové kabátce

Objevují se od pol. 13. stol., původně byli na varkoče nanýtovány obdélné pláty železa. Později se oddělují od varkočů a vznikají samostatné plátové kabátce ve tvaru ponča. Tyto kabátce končí přibližně v pase, aby umožňovaly pohyb bojovníků. Destičky jsou na rozdíl od šupinových kabátců nýtovány dospod na kožený (látkový) podklad, zpravidla se překrývají, nicméně není nutností. Tvar destiček je opět různý, postupem času jsou menší obdélné destičky nahrazovány již většími tvarovanými pláty (kolem pol. 14. stol). K plátovému kabátci se také v prvním desetiletí začínají připevňovat řetězy, na které se zavěšují: dýka, kbelcová helma, meč, popř. štít. Počet těchto řetězů je různý, od jednoho (dýka) až po čtyři. Tento zvyk se pak rozšíří především opět od pol. 14. stol. Tyto zesilovací zbroje (lze pod toto označení ale zahrnout i šupinové zbroje) se poměrně často vyskytují v literárních pramenech, i když pro ně nemáme z našeho prostředí jediný ikonografický doklad.

  

Ochrana hlavy

Prošívaná čapka

Sloužila nejen jako ochrana hlavy, ale nahrazovala i neexistující, nebo nedostatečné polstrování kroužkové kukly či přilby. Materiál byl stejný, jako u prošívanice, barva v drtivé většině případů přírodní.

 

Kroužková kukla

Je buď součástí kroužkové košile, nebo zcela samostatně, doplněná do tvaru kukly zesiluje ochranu hrudi a ramen. Tyto kukly mají nejprve tvar obdélníka, teprve později se rozšiřují i na ramena a stávají se obdobou civilních kápí. Spolu s nástupem šlapu (obecnější asi od poč. 20. let 14. stol) se čím dál častěji samostatná kukla pod přilbou připojuje na okraj přilby a z kukly se stává kroužkový závěs.

  

Lebka

Je asi nejčastěji používaná helma. Je zpravidla železná, výjimečně i kožená (u chudších), díky svému tvaru anatomicky kopírujícímu hlavu je na ni možno nasadit i velkou helmu (kbelc, možná i hrnec). Bývá zpravidla nošena přes kroužkovou kuklu, někdy je ale nošena i pod kuklou přímo na prošívané čapce. Kryje hlavu, později sestupuje po stranách a částečně kryje i uši, což už je předstupeň ke šlapu. Lebka je i základem šlapu, který se od ní liší již ne oblým, ale hřebenovitým vrcholem, a helmem s hledím.

 

Klobouk

Se objevuje méně často než lebka (neumožňuje už totiž použití další jiné helmy), nelze ale říci, že by jej nosili jen chudší bojovníci (často na iluminacích naopak mají klobouk velitelé, i když je dost možné, že jde jen o malířův pokus o odlišení od davu ostatních bojovníků). Pod kloboukem je už u těžkooděnců pravidelně nošena kroužková kukla, na některých iluminacích se dokonce zdá, že je klobouk nošen na kroužkové kukle a lebce. Objevují se i klobouky doplněné lícnicemi, i když v našem prostředí budou spíše výjimkou. Mnohem spíše již uvidíme od 20-30. let 14. stol. klobouky s náznakem „zobáku“ na čelní straně, který zvyšoval ochranu nosu.

 

Hrncová helma

Je velká těžká helma poskytující plnou ochranu zejména při prvním útoku. Na rozdíl od svého nástupce, kbelcové helmy, její tíhu nese plně hlava a krk u ní není chráněn. Proto se také jako mezistupeň mezi hrncovou přilbou a kbelcem připevňuje k hrncové helmě jakýsi límec, který pak chrání krk, jelikož je však připevněn na čepech, umožňuje nadále pohyb hlavy i s helmou do stran a nahoru a dolů. Není zcela jasné, zda i pro hrncové helmy platí, že byly po prvním útoku odkládány, neboť výhled z nich byl značně omezený. Podle všeho však odkládány nebyly a to byl také jeden z důvodů, proč byly nahrazeny helmami kbelcovými.

 

Kbelcová helma

Vyvinula se z hrncové a vyskytuje se od poč. 14. stol. Jde více méně o hrncovou helmu protaženou tak, že sedí již ne na krku, ale na ramenou - bojovník tedy otáčí hlavou v helmě, ne s helmou. Kbelc byl poměrně drahou záležitostí, proto si ho mohli pořídit jen skutečně bohatí šlechtici. Existuje dodnes necelých 20 exemplářů, dva z nich mají dochované i původní klenoty. Tato helma se využívala během celého 14. stol., ale postupně ustupovala z bojiště a sloužila především k turnajům. Vyvinula se z ní helma kolčí. Pro velkou hmotnost a omezenost výhledu i pohybu se tyto helmy po prvním útoku odkládaly na záda (byly uchyceny ke zbroji na řetěz) a dál se bojovalo ve spodní přilbě (lebka, později šlap)

 

Přilby s ochranou nosu

Na zvýšení ochrany obličejové části se k lebkám (šlapům) opět přidává nánosník. Lze přepokládat větší variabilitu, takže i na přelomu 13. a 14. stol. existovali přilby s nánosníkem podobným normanským přilbám, ve větší míře se však od první dekády (častěji pak v 30. letech 14. stol.) objevují železné nánosníky, připevněné ke kroužkovému závěsu, které se uchycovaly očkem na háček na čele přilby. Tyto helmy mohly být nošeny jak jako hlavní helma, tak i pod kbelcovou helmu.

 

Přilby s hledím

Se objevují kolem r. 1300 a jsou doloženy nejen v anglických a francouzských pramenech, ale jedna se vyskytuje i v kodexu Manesse. Vznikly patrně jako snaha poskytnout přiměřenou ochranu při prvním útoku osobě, která není natolik majetná, aby si pořídila kbelc. Jejich základem byla zpravidla totiž lebka, popř. šlap, k němuž se přidalo jednoduché hledí. Průzor tvořily zpravidla dvě, někdy jedna velká štěrbina, ale podle náhrobků i jiných pramenů můžeme dovodit, že někdy tyto otvory byly předěleny po celé své délce několika svislými „přepážkami,“ což zvyšovalo ochranu očí, i proto, že tyto přepážky měli tvar písmene V klínem směřujícího ven.

 

Helmy budou buď ponechány v kovu, bohatší si ale mohou dovolit přilby (zejména lebky) potáhnout látkou či kůží. Hrncové a kbelcové helmy zas bývaly někdy barvené.

Ochrana nohou

Na rozdíl od pěchoty, měla pro jezdce ochrana nohou velký význam (chránila ho proti pěšákům) - za ochranou hlavy a těla je na třetím místě. Přesto se můžeme na řadě vyobrazení setkat s tím, že rytíři, kteří mají zbrojí chráněno hlavu a tělo, nemají již ochranu nohou.

Prošívané nohavice

Jejich existenci pod kroužkovými nohavicemi nelze zcela dokázat, neboť se žádné nedochovali a ikonografické i literární prameny mlčí. Dají se však předpokládat s ohledem na analogii spodní prošívanice pod kroužkovou košili, už i proto, že zejména lýtková kost je poměrně snadno zranitelná.

Na druhou stranu je z obrazů dokázána existence vrchních prošívaných nohavic, navlékaných na zesílení kroužkové zbroje, či pouze na ochranu nejzranitelnějších míst - kolen. Tyto nohavice končily mírně pod kolenem a chránily stehna.

Kroužkové (falérové) nohavice

I u nohou bylo za základní ochranu považováno kroužkové pletivo, u chudších se mohla ještě vyskytnout ochrana falérová. Nohavice se zpravidla oblékaly každá samostatně, tak jako nohavice civilní a jejich délka byla různá - v zásadě kryly celé nohy, ale existovaly i nohavice pouze pod kolena. Stejně tak vedle sebe existovali nohavice obepínající celou nohu a nohavice, které se na zadní straně nohy šněrovaly. Noha byla chráněna včetně chodila, podrážka bývala pak buď kožená, nebo také z kroužkového pletiva.

Problematika přichycení kroužkových nohavic není zcela jasná, spodní prádlo by takovouto váhu uneslo jen s velkým vypětím, je proto možné, že se uchycovaly k nějakému opasku, popř. k vestě. Bohužel, dostupné prameny o tomto mlčí. Nohavice však někdy byly pod kolenem přichytávány řemínkem, což částečně umožňovalo rozložit hmotnost.

 

Zesilovací ochrana nohou

Jak bylo řečeno, ochrana nohou měla velký význam, což se projevilo mimo jiné i v tom, že se doplňková ochrana nohou objevuje mnohem dříve a je mnohem častější, než doplňková ochrana rukou. Krom výše zmíněných prošívaných nohavic, známých už z pol. 13. stol., se objevují nejprve kovové puklice chránící kolena. Nejprve jsou jednoduché, postupem času se však stávají velmi ozdobnými a složitými. V téže době se objevuje i zesílený plát na holeni, většinou jde o plát kožený, kol. 20. let 14. stol. stále častěji doplňovaný podbitými železnými segmenty a konečně kol. pol. 14. stol. celokovový. Stejně tak je postupně chráněno i stehno, kde jde tento vývoj přes již zmíněné prošívané nohavice, rovněž později doplněné o kovové segmenty, až ke zcela plechové ochraně po pol. 14. stol.

 

Ochrana rukou

Základní ochrana rukou byla těžkooděnci poskytována spolu s ochranou celého těla.

Rukavice

V průběhu přelomu 13. a 14. stol. dochází ke značným změnám v ochraně rukou, což souvisí s celkovou pro měnou kroužkové košile. Původní pěsťové rukavice s koženým bříškem s průstřihem (aby bylo možno v případě nutnosti ruce vyndat, aniž by člověk svlékal celou košili), se postupně od košile oddělují. Vznikají tak samostatné kroužkové rukavice, a nejen pěsťové,ale i prstové. Vedle nich se můžeme setkat ale i s rukavicemi koženými (na rozdíl od současnosti, ruka byla poměrně špatně chráněná a i honosná brnění z konce 14. stol. se často omezují pouze na ochranu zápěstí, zatímco samotné prsty jsou opět chráněny leckdy pouze koženou rukavicí.). Od počátku 14. stol. však máme již doložené i první kovové rukavice z malých železných segmentů. Tyto rukavice si však na počátku 14. stol. mohla dovolit jen osoba velmi majetná - v našem prostředí např. Jan Lucemburský, který byl dostatečně bohatý a zároveň i dost mladý, aby si mohl tuto novinku pořídit.

 

Ailettes

Často se uvádí, že se u nás tato ochrana ramen nepoužívala. Je pravda, že k našemu prostředí existuje pouze jedno vyobrazení (náhrobek Tasa z Pacova), kde můžeme mluvit o ailettech. Na druhou stranu, neexistuje vyobrazení řady jiných věcí, o nichž bezpečně víme, že se používaly. Ailetty se k nám tedy dostaly přinejmenším s doprovodem Jana Lucemburského a nebude tedy chybou, pokud je použijeme. Jde však o zesilovací ochranu ruky, proto by se měly vyskytovat spíše u bohatých rytířů. Co do tvaru existuje velká variabilita této součásti zbroje. Byly zhotovovány především ze železa, ale je dost možné, že i ze dřeva, nebo vařené kůže. Prakticky vždy však byly potaženy buď kůží, nebo látkou a nesly tedy zároveň heraldické barvy nebo znak svého nositele.

 

Zesilovací ochrana ruky

Vedle ailettů se postupně začíná objevovat i ochrana loktů pomocí tzv. myšek. Tyto kovové puklice rovněž měly rozličné tvary, od jednoduchých, až po zdobené např. do podoby lví hlavy. Bývaly rovněž potažené, nebo zlacené. Postupně se na kroužkovou zbroj přidávají i ochranné kožené pláty chránící samotnou paži. Původně jsou z vařené kůže, později jsou k nim zespoda přidávány kovové segmenty a nakonec (po pol. 14. stol.), jsou již celokovové. Tato zesílená ochrana rukou se ve věší míře objevuje až od 20.-30. let 14. stol. (jakkoliv i Itálii je používána již od konce 13. stol.), měla by být tedy znakem skutečně jen těch nejbohatších šlechticů u dvora.

 

Štíty

Standardním štítem těžkooděnce z přelomu 13. a 14. stol. je štít ve tvaru sférického trojúhelníka, který se vyvinul zmenšením mandlového štítu. Rozměry tohoto štítu se postupně stále zmenšují, zároveň se od 30. let objevuje i štít obdélníkový (typický spíše pro Itálii), který j předchůdcem pozdější tarče

 

Identifikační a ozdobné znaky

Úkolem těchto součástí oděvu nebylo bojovníka chránit, ale identifikovat ho, popř. zvýšit zdobný efekt. Již byly zmíněny ailettes a také možnost barvit či potahovat helmy a přilby.

Varkoč

Volný látkový přehoz oblékaný přes zbroj. Variabilita střihů je různá, základní typ je bezrukávový, sahající pod kolena. Pro snazší pohyb bývá vpředu i vzadu prostřižen, může být ale prostřižen i po stranách, nebo může mít dva prostřihy vepředu. Setkáváme se i s varkočem, který je vpředu poměrně krátký (někde ve výši pasu), takže odhaluje spodní část zbroje. (objevuje se to na několika náhrobcích z anglie, avšak výjimečně, obdobný obrázek z liber depictus je bohužel dosti schematický). Od poč. 14. stol. se častěji objevují i varkoče s krátkými rukávy, často zdobené vykrajováním nebo třepením. S postupující dobou se délka varkoče stále zkracuje a stává se přiléhavým a vypasovaným (po pol. 14. stol).

Materiál závisel na bohatství šlechtice a na příležitosti, zejména turnajové varkoče byly reprezentativní a proto i z drahých látek a zdobené. Úkolem varkoče bylo identifikovat bojovníka, byl na něm tedy zobrazen erb majitele, ať už jeden velký, nebo několik malých, jimiž byl varkoč poset. Při turnajích však ale také mohl nést varkoč nějaké kurtoazní znamení a nemusel být tedy pouze heraldický.

 

Klenot

Klenot zdobil velké helmy (tedy hrncové a kbelce) a nebyl používán jen v turnajích, nýbrž i v boji. Dodnes jsou dochované dva původní středověké klenoty. Ty se k helmě uchycovaly pomocí provázků do otvorů v helmě. Klenot buď odpovídal erbu jeho nositele, mohl však být i odlišný (např. supí pera českých panovníků). V anglické a francouzské heraldice byl klenot individualizačním znakem a leckdy i jedna osoba měla více různých klenotů, v české heraldice se pomocí klenotů mohou naopak rozeznat i jednotlivé větve rodů (např. Ronovci - páni z Dubé - ostrve na složených křídlech, z Lipé - zlatý kapr na červeném polštáři a paví kýta, z Lichtemburka, Ronova, z Pirkenštejna - kapr a paví kýta) - to je však patrně až záležitost pozdější doby.

 

 

Literatura